19 C 235/2022-39 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 31. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl finanční hotovost ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a zaplatit příslušenství ve výši 16 372 Kč spočívající v kapitalizovaném úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku (celkem tedy částku ve výši 36 372 Kč) v 14 měsíčních splátkách ve výši 2 598 Kč. Žalovaný uhradil částku 26 499,99 Kč. Pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] smluvně postoupena žalobkyni. Žalovaná částka 12 702,22 Kč představuje podle žaloby jistinu ve výši 5 775,51 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a smluvní pokutu ve výši 6 670,71 Kč. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 6 837,89 Kč představující zůstatek neuhrazeného úroku ve výši 175,51 Kč, zůstatek nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 171,31 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 392,60 Kč, nesplacený inkasní poplatek ve výši 1 357,08 Kč a smluvní úrok za období po konečné splatnosti ke dni postoupení ve výši 2 741,39 Kč, dále žalobkyně požaduje úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 1. 10. 2018 do 29. 11. 2021 v kapitalizované výši 1 644,83 Kč a úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny od 23. 12. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], byla dne 31. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 16 372 Kč sestávajícími z úroku ve výši 1 925 Kč, z úplaty (úhrady za poskytnutí úvěru) ve výši 8 000 Kč, z nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 447 Kč a z poplatku za inkaso plateb v hotovosti přímo ve svém bydlišti (inkasní poplatek) ve výši 5 000 Kč (celkem tedy částku 36 372 Kč) splatit v 14 splátkách ve výši 2 598 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každá další splátka až do úplného splacení celkové dlužné částky je splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky, a to pod ztrátou výhody splátek v případě nezaplacení jakékoli splátky řádně a včas, nedohodnou-li se strany písemně jinak. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v místě bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru (smlouva o úvěru [číslo]). Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobkyně pouze částku ve výši 26 499,99 Kč [právnická osoba] pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, příloha ke smlouvě, potvrzení o zaplacení kupní ceny, oznámení o postoupení pohledávky). <i>4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 7. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 31. 7. 2017 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit a zaplatit sjednaný úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové částce 16 372 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2 598 Kč. 8. Ačkoliv na předložené smlouvě o úvěru je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouva o úvěru je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť právní předchůdce žalobkyně řádným způsobem neposoudil úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. 9. Žalobkyně v rámci žalobních tvrzení uvedla, že žalovaný vyplnil žádost o úvěr, ve které uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, příjmy, výdaje, zaměstnání. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Poskytnuté informace byly ověřeny doklady uvedenými v části„ doložení příjmu žadatele“, konkrétně potvrzením od zaměstnavatele. V žádosti o úvěr, kterou žalobkyně soudu předložila, je uvedeno, že žalovaný je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s průměrným měsíčním příjmem 19 235 Kč, bydlí v nájmu a jeho výdaje činí celkem 8 200 Kč měsíčně a spočívají v nákladech na bydlení a energie ve výši 3 000 Kč, ve výdajích za dopravu, jídlo a v osobních nákladech ve výši 2 000 Kč a v měsíčních splátkách stávajících půjček ve výši 3 200 Kč měsíčně. Z předloženého potvrzení o výši příjmu se podává, že průměrný měsíční příjem žalovaného činil za poslední 3 měsíce 19 235 Kč, což odpovídá částce uvedené v žádosti o úvěr. Co se však týče výdajů tvrzených žalovaným (náklady na bydlení, na dopravu, splátky úvěrů či zápůjček), žalobkyně soudu nepředložila žádné listiny prokazující tvrzené výdaje, kdy ani ze žádosti o úvěr nevyplývá, že by tyto byly právnímu předchůdci žalobkyně předloženy. Právní předchůdce žalobkyně tedy žádným způsobem neověřoval ani podstatné výdaje žalovaného (výši nájemného, nákladů spojených s bydlením, výši splátek stávajících úvěrů či zápůjček), kdy si ani neověřil, zda žalovaný prochází registry dlužníků (insolvenční rejstřík, NRKI, registr SOLUS apod.). Soud tak nemá v daném případě prokázané, na základě jakých dokumentů a jakým konkrétním způsobem si právní předchůdce žalobkyně schopnost splácet úvěr žalovaným ověřil, kdy pouhé vyplnění údajů v rámci žádosti o úvěr bez bližšího označení dokumentů, kterými by byly jednotlivé údaje ověřeny, soud zhodnotil jako úkon čistě formální, a posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak shledal v tomto konkrétním případě nedostatečným. 10. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy o úvěru v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu oddělit. 11. Jestliže je tedy smlouva o úvěru neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z předmětné smlouvy o úvěru. Z tohoto důvodu proto nevznikl žalobkyni nárok na úroky, smluvní pokutu a poplatky sjednané ve smlouvě o úvěru. 12. Žalobkyně však prokázala, že žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč (viz smlouva o úvěru ze dne 31. 7. 2017). Soud proto posoudil nárok žalobkyně jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaný na dluh žalobkyni uhradil celkem částku 26 499,99 Kč, na jistině tak již žalovaný nedluží ničeho, pročež soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl (výrok I.). 13. Žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, má tedy podle § 142 odst. 1 o