19 C 169/2023-46 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 765 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17. 2. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit jistinu společně s úrokem ve výši 0,9 % z dlužné částky denně, tj. částku 16 644,18 Kč, a to v šesti měsíčních splátkách. Pro případ prodlení s vrácením úvěru byla dohodnuta povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazené celkové dlužné částky. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalovaná částka 18 765 Kč sestává z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč a ze smluvní pokuty za období od 7. 8. 2022 do 24. 4. 2023 v kapitalizované výši 3 765 Kč. Na příslušenství žalobkyně požaduje úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 17. 8. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Na podkladě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] k ní připojených všeobecných obchodních podmínek a faktury dospěl soud k závěru, že dne 17. 2. 2022 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru o shora popsaném obsahu, když žalovaný souhlas s uzavřením této smlouvy projevil svou aktivitou na webovém portálu žalobkyně, přičemž jeho identita byla v té souvislosti ověřena pomocí aplikace kontomatik, když žalovaný zadal své přihlašovací údaje do internetového bankovnictví své domovské banky (viz bank statement data). Již ve smlouvě samotné bylo výslovně zmíněno, že tato smlouva podléhá úpravě provedené zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenou smlouvou poskytla žalobkyně úvěr žalovanému coby spotřebiteli, pročež je tento úvěr ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.). 4. Sdělením [anonymizována dvě slova] bylo prokázáno, že žalovanému byla dne 18. 2. 2022 připsána na účet částka 15 000 Kč, která byla odeslána z účtu žalobkyně. Žalovaný na pohledávku z uvedené smlouvy dosud podle tvrzení žalobkyně ničeho nezaplatil. 5. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), mimo jiné vyplývá povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 6. Jak vyplývá z právní úpravy a na ni navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), žalobkyně, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sama patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Žalobkyně tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalovaného jednak nahlédnutím do databáze SOLUS a jednak z informací získaných od žalovaného, který vyplnil na webových stránkách žalobkyně dotazník; současně byly údaje ověřeny v telefonickém hovoru. Žalobkyně v tomto směru soudu předložila listinu nazvanou„ dotazník“, z nějž vyplývá, že žalovaný je svobodný, žije s partnerkou, pracuje u [právnická osoba] a. s. s měsíční výší svého příjmu 32 000 Kč, s úvěrovými výdaji 4 000 Kč měsíčně a s měsíčními celkovými výdaji 8 000 Kč. Žalobkyně dále předložila výplatní pásky žalovaného za období 1/2021, 3/2021 a 11/2021 – 1/2022, kterými prokázala výši příjmu žalovaného, výši pravidelných měsíčních výdajů žalovaného však nijak neověřovala, kdy je zcela evidentní, že žalovaným tvrzené výdaje v celkové výši 8 000 Kč, resp. 4 000 Kč po odečtení měsíčních splátek úvěrů ve výši 4 000 Kč, nemohou v žádném případě odpovídat měsíčním nákladům spojeným s bydlením a dalším pravidelným výdajům za jídlo, ošacení, telekomunikační služby apod. Žalobkyně tak pouze ověřila příjmy žalovaného, co se však týče výdajové stránky, žalobkyně se spokojila toliko s výdaji tvrzenými žalovaným, aniž by tyto údaje blíže zkoumala a ověřila. 7. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti žalovaného řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. 8. Ač ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném v době uzavření smlouvy) naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možné od ostatního obsahu oddělit. 9. Jestliže je předmětná smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z obligačního vztahu založeného touto smlouvou. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 15 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Žalovaný neuhradil na svůj dluh ničeho, tudíž ho soud zavázal k uhrazení této částky (15 000 Kč) v plné výši. 10. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 11. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na zaplacení částky 15 000 Kč coby poskytnuté jistiny, nikoliv na úrok z prodlení, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení s úhradou tohoto dluhu. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení, je na soudu, aby určil lhůtu přiměřenou svým rozhodnutím. Poměry žalovaného zůstaly soudu pro jeho pasivitu v řízení neznámé. S ohledem na okolnosti případu a zejména nemožnost soudu zjistit aktuální majetkové poměry žalovaného je namístě v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložit žalovanému povinnost k úhradě dlužné částky 15 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 12. Ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. vzniklo žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, neboť mu ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby zaslala výzvu k plnění. Protože její úspěch ve věci byl jen částečný, nepřiznal jí soud plnou náhradu nákladů řízení, nýbrž jen v rozsahu 44 %, což odpovídá poměru jejího úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k původně uplatněné částce 20 965,68 Kč (zahrnující jistinu, smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozhodnutí) činí rozsudkem přiznaná pohledávka 15 000 Kč (zahrnující jistinu) 72 %. Při zohlednění neúspěchu žalobkyně v rozsahu 28 % jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 44 % (72 % úspěch