39 C 141/2025-38 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 091,86 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „Společnost“), a žalovaným byla dne 20. 3. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě Společnost žalovanému poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr uhradit spolu s úrokem a dalšími poplatky, a to v 21 měsíčních splátkách ve výši 2 931 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 20. 12. 2024. Žalovaný uhradil pouze 10 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2024 postoupila Společnost výše uvedenou pohledávku žalobkyni. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 34 138,74 Kč, z dlužné částky poplatku ve výši 12 953,12 Kč a smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč. Na příslušenství žalobkyně požaduje úrok od 21. 12. 2024 do 28. 4. 2025 v kapitalizované výši 2 690,56 Kč a úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 34 138,74 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení od 21. 12. 2024 do 28. 4. 2025 v kapitalizované výši 1 559,71 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 34 138,74 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní upomínku.2. Žalovaný se k uplatněnému nároku žalobkyně i přes výzvu soudu nijak nevyjádřil. K projednání věci nebylo nařízeno jednání, jelikož bylo možné věc rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem soudu výslovně či konkludentně souhlasili (§ 115a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.).3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Společnost a žalovaný si ujednali dne 20. 3. 2023 Smlouvu, na jejímž základě poskytla Společnost žalovanému při podpisu Smlouvy peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit Společnosti společně s úrokem a poplatky v 21 měsíčních splátkách po 2 931 Kč. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že od Společnosti převzal jistinu úvěru v hotovosti při podpisu Smlouvy (viz Smlouva). Úvěruschopnost žalovaného Společnost posoudila na základě žalovaným vyplněné Žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v nájmu, jeho příjem ze zaměstnání činí 25 909 Kč, má interní splátky ve výši 3 878 Kč a jeho odhadované měsíční výdaje činí 4 500 Kč (viz žádost o úvěr). Z žádosti o úvěr je patrné, že Společnost ověřila příjem žalovaného výplatními páskami za měsíce 1 a 2/2023 (viz žádost o úvěr). Žalovaný na úvěr uhradil 10 000 Kč (viz tabulka umoření).4. Dne 28. 4. 2024 si Společnost jako postupitel a žalobkyně jako postupník sjednaly smlouvu o postoupení pohledávek, kterou Společnost postoupila žalobkyni pohledávky specifikované v příloze č. 1 smlouvy, v níž byla specifikována pohledávka za žalovaným z uvedené smlouvy (viz smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy). Dopisem odeslaným dne 28. 4. 2025 oznámila Společnost žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni (viz oznámení o postoupení pohledávky vč. podacího lístku). Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní výzvu (viz předžalobní výzva vč. podacího lístku).5. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že právní Společnost jako úvěrující a žalovaný coby úvěrovaný uzavřeli dne 20. 3. 2023 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), na jejímž základě Společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Ačkoliv v uvedeném právním jednání lze shledat úmysl obou smluvních stran být uzavřenou smlouvou o úvěru vázány, má soud za to, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., v účinném znění, neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného tak, jak vyžaduje § 86 odst. 1 tohoto zákona. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), Společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sama patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Z karty zákazníka se podává, že Společnost ověřila příjem žalovaného ve výši 25 909 Kč pomocí výplatních pásek, co se však týče výdajů žalovaného, ty Společnost nijak neověřovala. Přitom skutečná výše výdajů může zásadním způsobem ovlivnit úvěruschopnost spotřebitele a výši použitelného příjmu k hrazení stanovených splátek. Společnost tedy nijak neověřovala zejména obvyklé náklady na bydlení (např. prostřednictvím nájemní smlouvy), nijak nekalkulovala s výší výdajů na jídlo, hygienické potřeby, léky a ošacení atd. Společnost rovněž zcela rezignovala na vlastní přezkumnou činnost, neprováděla lustraci žalovaného ve veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. SOLUS, NRKI, BRKI), ani neověřila výdaje žalovaného např. výpisem z jeho účtu. Uvedený postup tedy nelze považovat za řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jak má na mysli ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb.6. S účinností od 29. 5. 2022 stanoví § 87 zákona č. 257/2016 Sb., že v případě poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., je taková smlouva neplatná, přičemž k její neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy v celém rozsahu.7. Jestliže je smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěru založeného uvedenou smlouvou. Žalobkyni tedy nebylo možné z titulu uzavřené smlouvy o úvěru přiznat žalovanou částku, jakož ani požadované příslušenství (zákonný a smluvní úrok z prodlení).8. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívající v tom, že žalovaný obdržel od Společnosti částku 40 000 Kč, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (§ 2992 odst. 2 o. z.). Žalovaný uhradil Společnosti částku 10 000 Kč, která měla sloužit jako platba předepsaných splátek. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva o úvěru byla soudem shledána neplatnou, je nezbytné tuto částku použít na snížení bezdůvodného obohacení, které tak aktuálně činí 30 000 Kč.9. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2020, stanovuje, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Vzhledem k tomu, že v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné použít právní úpravu obsaženou v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat toliko určení splatnosti v neplatné smlouvě (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. , spisová značka, ).10. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2020, rovněž však vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto v tomto případě, pokud se jedná o úrok z prodlení, pak žalobkyni doposud nárok na jeho přiznání nevznikl, neboť žalovaný se do prodlení s úhradou částky 30 000 Kč prozatím nedostal. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru co by majetkový prospěch získaný bezdůvodným obohacením, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.11.