6 C 97/2016-270 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 3. 6. 2016 domáhala vůči žalovanému určení vlastnictví k pozemkům parc. [číslo] nacházejících se v [katastrální uzemí]. Žalobkyně v žalobě uvedla, že pozemek parc. [číslo] vznikl z původního pozemku PK [číslo] a pozemek parc. [číslo] vznikl z původního pozemku PK [číslo]. Předmětné pozemky parc. [číslo] jsou zastavěny pomocným silničním pozemkem k silniční komunikaci III/34311. Žalobkyně dále uvedla, že v případě předmětných pozemků se jednalo o veřejné statky, které se podle zákona č. 150/1948 Sb. staly národním majetkem, a prokazatelně existovaly k datu 1. 7. 1984, od něhož byl k jejich správě příslušný Okresní národní výbor ve [obec]. Ten byl k jejich správě příslušný i k datu 24. 5. 1991. Podle článku CXVII., bodu 14. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů je žalobkyně příslušná hospodařit s předmětnými pozemky. Ze skutečnosti, že na předmětných pozemcích se nacházely silnice II. a III. třídy, podle žalobkyně vyplývá, že žalovaný s nimi k datu 24. 5. 1991 věcně nehospodařil. Žalobkyně se proto obrátila na žalovaného s návrhem souhlasného prohlášení, jímž by byl chybný stav evidovaný v katastru nemovitostí uveden do souladu se zákonem. Žalovaný, aniž splňuje podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb., však odmítl uznat vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům. Z tohoto důvodu má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení je její postavení nejisté, když pouze na podkladě rozhodnutí soudu může být její vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí. 2. Žalovaný nárok uplatněný v žalobě neuznal. Svoje stanovisko založil na tvrzení, že splnil všechny požadavky zákona a na základě toho byly předmětné pozemky zapsány do katastru nemovitostí jako jeho vlastnictví. Žalovaný tvrdil, že jeho vlastnické právo je založeno na výkonu práva hospodaření a na běhu vydržecí doby s tím, že město je subjektem soukromoprávních vztahů jako každý jiný, takže může nabýt vlastnictví vydržením. Pokud se žalobkyně dovolává svého vlastnického práva s tvrzením, že provádí kontrolu pozemků, která je velmi časově náročná, pak to jde k její tíži, neboť běh vydržecí doby je pro všechny subjekty práva shodný a stát nelze preferovat v tom smyslu, že by pro něj zákonné lhůty neplatily. 3. U jednání dne 13. 7. 2018 žalovaný doplnil svoje tvrzení tak, že předmětné pozemky považuje za historický majetek města, který mu byl takto dle zákona č. 172/1991 Sb. vydán. S ohledem na značný časový odstup a s ohledem na skutečnost, že tvrdí nabytí vlastnického práva vydržením, žalovaný nehodlá prokazovat okolnosti faktického hospodaření ke dni 24. 5. 1991. Pokud jde o uchopení držby, žalovaný uvedl, že faktickou držbu mělo město od počátku obnovení územní samosprávy a právní držbu od zápisu předmětných pozemků do katastru nemovitostí. 4. Žalobkyně se k doplnění tvrzení žalovaným vyjádřila tak, že se nemůže jednat o historický majetek žalovaného, neboť předmětné pozemky nebyly zapsány v pozemkových knihách jako majetek žalovaného. Žalobkyně dále zpochybňuje tvrzení žalovaného, že žalovaný s pozemky fakticky hospodařil k datu 24. 5. 1991. K tomu, aby žalovaný nabyl vlastnické právo vydržením, dle přesvědčení žalobkyně neuplynula potřebná vydržecí doba s ohledem na skutečnost, že v roce 1996 byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 185/96, který definoval pojem fakticity hospodaření. Žalovaný tak nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků. 5. Žalovaný k výzvě soudu doplnil skutková tvrzení k fakticitě držby tak, že město s předmětnými pozemky nakládalo jako s vlastním majetkem a investovalo do nich. Dále žalovaný doplnil, že se mohl zcela oprávněně domnívat, že je vlastníkem předmětných pozemků a že je nabyl jako historický majetek, neboť mu byly takto vydány a byly zapsány do katastru nemovitostí. [obec] víra žalovaného se odvíjela od stavu zápisu v katastru nemovitostí jakožto evidence, která u všech osob zakládá dobrou víru ve vlastnictví. Žalovaný se domnívá, že s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96 nelze spojovat konec dobré víry žalovaného, neboť tento nález se jej vůbec netýkal, a pokud na daný nález měl někdo reagovat, takto byla žalobkyně. Žalobkyně naopak svou pasivitou utvrzovala žalovaného ve správnosti jak vydání majetku, tak i jeho vlastnictví, a to po dobu více jak 10 let, kdy byl tento majetek evidován ve vlastnictví žalovaného. Po celou tuto dobu byl žalovaný v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků. 6. Ve vyjádření ze dne 30. 8. 2018 pak žalobkyně doplnila, že vzhledem k výjimečnému způsobu nabytí vlastnictví (restitucí) musí být výklad vzniklého právního stavu zúžující a že v daném případě vydržení vlastnického práva žalovaným nelze dovodit, přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 4369/2007 ze dne 22. 10. 2008. 7. V podání ze dne 6. 3. 2019 žalobkyně na výzvu soudu doplnila, že na žalovaného se obrátila s výzvou k podpisu souhlasného prohlášení poprvé dopisem ze dne 10. 7. 2015, který mu byl doručen dne 13. 7. 2015. Žalobkyně v tomto podání rovněž poukázala na to, že závadný stav spočívající v zápisu předmětných pozemků na list vlastnictví žalovaného způsobil sám žalovaný, který žádost o zápis vlastnického práva podal. Šetřením, které žalovaný provedl ve spolupráci s Dr. [příjmení], dospěl k chybným závěrům, neboť předmětné pozemky nikdy nebyly historickým majetkem obce. Navíc předmětné pozemky byly k rozhodnému datu 24. 5. 1991 zastavěny tělesy silnic II. a III. třídy, k jejichž správě byl příslušný okresní národní výbor, nikoliv Městský národní výbor ve [obec]. Žalobkyně tak má za to, že nebyla prokázána dobrá víra žalovaného a že žalovaný se dovolává vlastní nepoctivosti, neboť si musel být vědom, že na předmětných pozemcích jsou situovány silnice ve vlastnictví státu. 8. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 4. 2019, č. j. 6 C 97/2016-123, ve spojení s částečným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 31. 10. 2019, č. j. 72 Co 280/2019 – 150, bylo rozhodnuto o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. [číslo] nacházejících se v [katastrální uzemí]. V uvedeném rozsahu je tak tato věc již pravomocně skončena ke dni 13. 11. 2019. Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2020, č. j. 22 Cdo 962/2020-199, rozhodl tak, že dovolání žalovaného odmítl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 6. 2020. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně pozemků parc. [číslo] nacházejících se v [katastrální uzemí], v nákladovém výroku a výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku, byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 8. 1. 2020, č. j. 72 Co 280/2019-170, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně z toho důvodu, že nemohl přihlédnout k tvrzením žalobkyně o tom, že na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] jsou umístěny součásti silnice a že pozemky tvoří se stavbou silnice jeden funkční celek, jež žalobkyně doplnila po poučení a výzvě odvolacího soudu a o nichž měla být poučena již soudem prvního stupně. Následně po vrácení věci soud prvního stupně nejprve poučil účastníky o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní dle závazného pokynu odvolacího soudu. 9. Ve vyjádření ze dne 14. 11. 2019 a dne 31. 12. 2020 doplnila žalobkyně svoje tvrzení následujícím způsobem. Uvedla, že podle jejího názoru na její straně neleží břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání konkrétně toho, kdo byl vlastníkem předmětných pozemků k datu 31. 12. 1949. Z případné existence vlastnického práva obce k datu 31. 12. 1949 vyvozuje pro sebe příznivé důsledky žalovaný. Naproti tomu žalobkyně pro sebe příznivé právní důsledky vyvozuje z toho, že se v minulosti stala vlastníkem předmětných pozemků a že do současného okamžiku toto vlastnické právo nepozbyla. Jako nabývací titul k předmětným pozemkům žalobkyně v žalobě i v následných podáních označila ústavní zákon č. 150/1948 Sb., který nabyl účinnosti dne 9. 6. 1948. Z předkládané mapy pozemkového katastru je podle žalobkyně zřejmé, že na pozemky parc. [číslo] navazují pozemky parc. [číslo] které jsou rovněž veřejnou cestou, a že v celku daných pozemků šlo o veřejnou cestu ve směru mezi obcí [obec] a obcí [obec]. Z toho žalobkyně dovozuje, že sloužily k využití všemi obyvateli státu, a proto byly k 31. 12. 1949 celostátního významu a tudíž ve vlastnictví státu. 10. Dále žalobkyně uvedla, že předmětné pozemky i v období od 24. 5. 1991 až dosud představují silniční pozemky. Podle žalobkyně jde zčásti o silniční pomocné pozemky a zčásti jsou na nich umístěny součásti silnice III/34311. Konečně žalobkyně poukázala na to, že v případě pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] je dána funkční souvislost se stavbou silnice včetně jejích součástí, takže ve smyslu ust. § 2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba považovat tyto po