5 CO 7/2021-253 — Vrchní soud v Olomouci

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací] a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací] (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit dalšímu účastníku řízení na nákladech řízení částku 3 247 Kč (výrok II). 2. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze shodných tvrzení účastníků, dále převzal skutková zjištění správního orgánu a učinil zjištění z jednotlivých listinných důkazů, přičemž všechna tato zjištění jsou zachycena v odstavcích 5 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně současně zdůvodnil, že neprováděl dokazování dotazem na Státní pozemkový úřad ve [obec] ohledně případných náhradních pozemků v odpovídající výměře a jakosti, neboť s ohledem na právní posouzení věci by reakce na takový dotaz neměla žádný význam. 3. Skutkově tak soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům: -) Žalobce je právnickou osobu zřízenou [církev] [anonymizováno], přičemž je totožnou osobou se subjektem [anonymizována dvě slova] [příjmení] a nástupcem subjektu [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ve [obec] - [obec], který byl ke dni [datum] součástí jeho majetkové podstaty. -) Žalobce dne 17. 12. 2013 vyzval Českou republiku - Státní pozemkový úřad k vydání zemědělských nemovitostí, a to mimo jiné nemovitostí označených ve stavu dle PK jako parcely č. PK [číslo], [číslo] a [číslo] v k. ú. [obec], a jelikož nedošlo k uzavření dohody, podal dne 8. 7. 2014 návrh na zahájení správního řízení o jejich vydání. Následně Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj rozhodnutím ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací] návrh žalobce na vydání nemovitostí zamítl, přičemž odvolací orgán - Státní pozemkový úřad, Sekce majetku státu, Oddělení restitucí rozhodnutím ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací] odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítl. -) Pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] byly zapsány ve vložce [číslo] moravských zemských desek s vlastníkem [anonymizována dvě slova] [příjmení]. Původně byly tyto pozemky součástí pozemku PK [číslo], přičemž v této podobě byly v roce 1922 zabrány státem, avšak rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 29. 12. 1937, [číslo jednací] byly propuštěny ze záboru a vráceny žalobci. Následně byly z pozemku parc. č. PK [číslo] vyděleny pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo], přičemž poté majetková stopa pozemků se komplikuje. -) Pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] byly následně překatastrovány do k. ú. [obec] pod označením parc. č. PK [rok], PK [rok] a PK [rok], přičemž v tomto katastrálním územím byly pojaty do scelovacího řízení. Uvedenou skutečnost však nelze prokázat s jistotou, neboť v rejstříku držeb a náhrad pro k. ú. [obec] tyto pozemky uvedeny nebyly. Za tyto pozemky však údajně byla poskytnuta náhrada při vyrovnání katastrální hranice mezi k. ú. [obec] a k. ú. [obec], avšak ani tuto skutečnost nelze s jistotou prokázat, když žádné parcelní číslo poskytnutých pozemků není uvedeno. -) Ke změně katastrální hranice došlo v období druhé světové války, přičemž se současně jednalo o změnu mezi odstoupeným územím a územím Protektorátu Čechy a Morava. Dokumentace týkající se této změny je však značně neúplná. -) Pozemky parc. č. PK [rok], PK [rok] a PK [rok] nebyly zaknihovány do pozemkových knih a v pozemnostním archu [číslo] pro vlastníka [anonymizována tři slova] [obec] byly vedeny zřejmě do roku 1946. Na konci uvedeného roku je již pozemnostní arch vykázán bez těchto pozemků, pozemky byly v listině přeškrtnuty, přičemž u tohoto přeškrtnutí je špatně čitelný údaj obsahující zřejmě rok 1946. V tomto bodě se evidence pozemků pod označením parc. č. PK [rok], PK [rok] a PK [rok] vytrácí. -) Přes výše uvedené bylo i nadále„ právně“ jednáno i s pozemky pod původním označením parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec], přičemž na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1948 (nečitelné č. j.) bylo rozhodnuto dle ust. § 4 zákona č. 142/1947 Sb., o zrušení rozhodnutí o propuštění pozemků ze záboru a současně též o vyvlastnění těchto pozemků, neboli tyto pozemky byly převzaty státem bez náhrady. -) V roce 1959 byly pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] odepsány z vložky [číslo] moravských zemských desek a zapsány do pozemkové knihy do knihovní vložky [číslo] pro k. ú. [obec] s vlastnickým právem ve prospěch státu. Vlastnická stopa i takto označených pozemků se však následně ztrácí, přičemž původní parcely č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] byly v rámci scelovacího řízení překryty jinými pozemky a nyní se nacházejí v k. ú. [obec] ve vlastnictví fyzických osob, právnických osob, [územní celek], případně i ve spoluvlastnictví státu. 4. V rámci právního hodnocení se soud prvního stupně nejprve zabýval vlastnictvím nárokovaných pozemků v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1991. Vyšel zejména ze zjištění, že pozemek označený jako PK [číslo], z něhož byly následně odděleny pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec], byl zapsán ve vlastnictví žalobce, tehdy pod označením [anonymizována dvě slova] [příjmení], přičemž v roce 1937 byl propuštěn ze záboru a vrácen zpět do užívání žalobci. Jelikož je následná evidence a majetková stopa těchto pozemků přinejmenším neprůkazná, soud prvního stupně zdůraznil, že převedení těchto parcel do k. ú. [obec], údajné poskytnutí náhrady v rámci scelovacího řízení a vyškrtnutí pozemků z pozemnostního archu [číslo] probíhalo v atmosféře druhé světové války a v době zásadních majetkových změn v podobě odstoupení pohraničí, zřízení Protektorátu Čechy a Morava, následné změny státní hranice v roce 1942 a obnově hranic po skončení této války. Je proto zcela pochopitelné, že docházelo k omylům a chybným či nepřesným zápisům, navíc část dokumentace se nedochovala a již není k dispozici. Tento nedostatek přitom nelze klást za vinu žalobci. 5. Za podstatnou považoval soud prvního stupně skutečnost, že stát 7. 4. 1948 rozhodoval podle zákona č. 142/1947 Sb., o vyvlastnění pozemků parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec]. Zrušením rozhodnutí o propuštění ze záboru dle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb. a vyvlastněním těchto pozemků dal stát najevo, že uvedené pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] existují a stát má v úmyslu s nimi nakládat. Z uvedeného tak dovodil, že v době rozhodování podle zákona č. 142/1947 Sb. byl vlastníkem pozemků parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] žalobce, který byl jednak zapsán jako vlastník ve vložce [číslo] moravských zemských desek a současně rozhodnutí o vyvlastnění bylo adresováno [anonymizována tři slova] - [obec], které bylo součástí majetkové podstaty žalobce. Pokud stát v dubnu 1948 považoval žalobce za vlastníka pozemků a směřoval vůči němu kroky k vyvlastnění, dospěl soud prvního stupně v souladu se zásadou ex favore restitutionis k závěru, že i přes nejasnosti týkající se převedení pozemků do k. ú. [obec] a údajné poskytnutí náhradních pozemků v rámci scelovacího řízení, byl žalobce alespoň po část rozhodného období vlastníkem pozemků evidovaných jako parcely č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec], a jedná se tak o jeho původní majetek dle ust. § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen ZMV či zákon o majetkovém vyrovnání). 6. V návaznosti na to uzavřel, že odnětím uvedených pozemků bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. došlo k naplnění skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě dle ust. § 5 písm. a) ZMV, když rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno dne 7. 4. 1948. 7. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou dle ust. § 3 písm. b) ZMV, neboť se jedná o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované církve ([anonymizována dvě slova]), a současně žalobce utrpěl v rozhodném období majetkovou křivdu v důsledku skutečností uvedených v ust. § 5 ZMV. 8. Z hlediska postavení povinné osoby měl za to, že ust. § 11 ZMV neřeší projednávanou situaci, tj. že není možné určit samotnou nemovitou věc, ale pouze jejího vlastníka. Vyšel proto analogicky z ust. § 11 odst. 7 ZMV ve spojení s nepřímou novelizací tohoto zákona provedenou § 22 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu. Česká republika - Státní pozemkový úřad vystupující namísto Pozemkového fondu ČR nevrátil výzvu k vydání nemovitostí zpět žalobci, tedy sám sebe považoval za povinnou osobu. Obdobně s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem jako s povinnou osobou jednaly po celou dobu správní orgány a žádný z účastníků proti takovému postupu nenamítal. Pokud navíc zákon o majetkovém vyrovnání předpokládá, že v případě neuvedení žádného vlastníka