1 Co 1/2024-860 — Vrchní soud v Olomouci

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh, aby rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro , Anonymizováno, kraj č. j. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, z 15. 12. 2015 bylo nahrazeno rozhodnutím soudu, jímž by žalobci jako osobě oprávněné byl vydán pozemek p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit účastníkovi 208 617 Kč (výrok II).2. V úvodu odůvodnění soud prvního stupně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zejména akcentoval tu skutečnost, že ve věci bylo nárokováno vydání dvou pozemků, a to p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (1. pozemek) a p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (2. pozemek), a že ve vztahu k 1. pozemku bylo již vydáno pravomocné zamítavé rozhodnutí (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2020, č. j. 1 Co 37/2019-347) s odůvodněním, že žalobce není osobou oprávněnou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen ZMV), neboť žalobce v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) neutrpěl majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 ZMV. S ohledem na dosavadní judikaturu, zejména Ústavního soudu, a v návaznosti na pokyn Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1688/2020 stran aktivní legitimace žalobce, dospěl odvolací soud k závěru, že mělo dojít ke konfiskaci daného majetku již na základě dekretu presidenta č. 12/1945 Sb.3. Ve vztahu k 2. nárokovanému pozemku soud poukázal na poslední zrušující usnesení vrchního soudu ze dne 21. 7. 2021, č. j. 1 Co 14/2021-454, v němž odvolací soud s ohledem na závěry publikované v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 a I. ÚS 1975/20 soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování v potřebném rozsahu a pak znovu posoudit otázku žalobcovy aktivní legitimace v řízení. V následující fází řízení přistoupil soud prvního stupně k přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 28/2022 (ve věci téhož žalobce vedené u Okresního soudu v Bruntále o vydání nezemědělského pozemku), a to s ohledem na rozkolísanou rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 (dále jen kasační nález). Usnesení o přerušení řízení bylo potvrzeno odvolacím soudem, k dovolání žalobce však dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se řízení nepřerušuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2022, č. j. 28 Cdo 3398/2022-683). Dovolací soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že daný ústavní nález je nutno vnímat jako individuální rozhodnutí vydané v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, kdy procesní závaznost právního názoru zprostředkovaného tímto nálezem je pro obecné soudy v pokračujícím řízení podmíněna stavem dokazování a na něj navazující ústavněprávní argumentací, kterou mohl Ústavní soud v nálezu použít a kteroužto také skutečně použil.4. V rámci komplexnosti posouzení věci soud zohlednil jednak závěry vyplývající z kasačního nálezu a rovněž i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 28/2022 reagující na tento kasační nález. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí opakovaně deklaroval, že respektuje kasační nález Ústavního soudu a je jím zavázán. Současně Nejvyšší soud provedl obsáhlý rozbor a výklad kasačního nálezu a uzavřel, že kasačním nálezem není dosavadní judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu výslovně odmítnuta a není možno ji považovat ani za překonanou. Soud neztratil ze zřetele ani další vývoj judikatury po vydání kasačního nálezu, v níž byla posuzována shodná problematika týkající se žalobce, tj. otázka okamžiku přechodu majetku na stát a od toho odvislé řešení otázky, zda k majetkové křivdě žalobce (došlo-li k majetkové křivdě) došlo před rozhodným obdobím dle ZMV či až v rozhodném období ZMV stanoveném. V tomto směru soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1877/2022 a následné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3238/22 (ve věci vydání nezemědělských pozemků), ve kterých Ústavní soud zejména uvedl, že závěry obecných soudů jsou souladné se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st. 21/05 a na tomto závěru Ústavního soudu nejsou způsobilé nic změnit ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 (kasační nález) a I. US 3918/19, neboť právě tyto nálezy se odchýlily od dřívější nálezové judikatury Ústavního soudu a uvedeného stanoviska (srov. obdobné závěry stran aktivní legitimace žalobce v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1802/2021 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2662/21).5. V intencích kasačního nálezu, na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci přistoupil soud prvního stupně k rozsáhlému dokazování, a to zejména za účelem zjištění a následného posouzení, zda je žalobce osobou aktivně legitimovanou, tedy osobou oprávněnou ve smyslu § 3 ZMV. K tomuto ve zkratce shrnul, že žalobce jako církevní řád působil na území někdejší Československé republiky (přinejmenším) v době od jejího vzniku v roce 1918 do počátku okupace Československa nacistickým Německem, během okupace a následně v poválečném období. Jedním z jeho představitelů byl , jméno FO, . V roce 1937 zmíněný , jméno FO, získal postavení převora a jako převor byl , jméno FO, fakticky jmenován v roce 1939. , jméno FO, byl převorem řádu jmenován přes odpor části českého velkopřevorství v čele s titulárním velkopřevorem , jméno FO, . Podstatné je to, že , jméno FO, úřad fakticky vykonával a fakticky jej zastával (dekretem Posv. Kongregace řeholníků v Římě Num. 4041/40 ze dne 8. 9. 1941 byl potvrzen jako infulovaný převor). , jméno FO, se roku 1939 stal placeným konfidentem pražského gestapa a v roce 1940 vstoupil do NSDAP a přijal říšskoněmecké státní občanství. Historikové jej hodnotí jako jednoho z nejnebezpečnějších donašečů gestapa, který neváhal vyzrazovat i obsah zpovědního tajemství. Pro německé okupační orgány v podobě gestapa a SD (Sicherheitdienst) pracoval i jako provokatér, přičemž za své služby byl orgány nacistické moci odměňován finančně i naturálně. V souvislosti s výkonem své funkce , jméno FO, opatřil pro gestapo plány kostela sv. Cyrila a Metoděje v Reslově ulici, čímž orgánům okupační moci usnadnil zákrok vůči příslušníkům českého odboje, kteří předtím provedli atentát na říšského zastupujícího protektora Heydricha. V práci pro orgány německé okupační moci byl , jméno FO, aktivní až do konce války a vedle jiného v roce 1940 nechal jako dar pro Josepha Goebbelse odvést šest uměleckých předmětů z Velkopřevorského paláce žalobce. Z takto uvedeného bylo dle soudu prvního stupně zřejmé, že představitelé řádu v době okupace vykonávali činnosti proti Československému státu. Soud neakceptoval námitku žalobce, že uvedená činnost , Anonymizováno, není přičitatelná žalobci jako církevnímu řádu. , jméno FO, totiž úřad ve vedení žalobce aktivně vykonával, využíval pravomoci mu řádem svěřené (resp. spojené s výkonem funkcí v řádu žalobce) a takto vystupoval i navenek.6. V poměrech nyní individuálně posuzované věci, resp. hodnocení důkazů ve věci provedených, měl soud prvního stupně za zcela jednoznačně prokázané, že v období bezprostředně po skončení 2. světové války neměly orgány obnovujícího se Československého státu žádné pochybnosti o tom, že osoba žalobce je podřaditelná (byť „jen“ z důvodu činnosti některých jeho představitelů a členů) pod osobní působnost dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. tak, jak o tom svědčily tři konfiskační vyhlášky, přičemž existence čtvrté konfiskační vyhlášky vyplynula z výměru Zemského národního výběru Moravskoslezského z 13. 5. 1946 – viz tam zmíněná vyhláška Okresní správní komise v Krnově č. 1807/4 z 24. 9. 1945, a další vyhlášky téže komise z 21. 9., 3. 10. a 22. 10. 1945.7. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval příslušná ustanovení ZMV, konkrétně se bylo nutno především zabývat otázkou aktivní věcné legitimace žalobce co by osoby oprávněné. Rovněž měl soud na paměti, že žalobce je účastníkem celé řady soudních sporů, v nichž uplatňuje nároky, odvozované jím od ZMV, přičemž většina skutkových i právních otázek, které jsou především v uvedených řízeních řešeny, jsou (zcela) obdobné. Těmito zcela obdobnými otázkami, resp. zcela obdobnou právní problematikou, je problematika, zda k přechodu žalobcem nárokovaného majetku na stát došlo na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., tedy zcela zjevně před začátkem rozhodného období vymezeného ZMV, anebo k přechodu žalobcem nárokovaného majetku na stát došlo v rámci rozhodného období dle ZMV na základě skutečností nastalých v rozhodném období. Judikatura všech soudů (včetně soudu Ústavního) byla dlouhodobě ustálena na závěru, že zdejšího žalobce nelze vůbec