7 Cmo 11/2019-327 — Vrchní soud v Praze

1. Návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 24. 4. 2009, se navrhovatelé na účastnici - společnosti , právnická osoba, . (dále i jen „Společnost“) domáhali zaplacení navrhovatelce 1) částky 533 333,33 Kč s příslušenstvím, navrhovatelce 2) částky 133 333,33 Kč s příslušenstvím a navrhovateli 3) částky 133 333,33 Kč s příslušenstvím; příslušenství specifikovali jako zákonný úrok z prodlení ode dne 1. 6. 2007 do zaplacení. Požadované částky představují vypořádací podíl po zesnulém , Anonymizováno, , r. č. , RČ, , který zemřel dne , Anonymizováno, , společníku Společnosti, jehož jsou navrhovatelé dědici.2. Městský soud v Praze o návrhu navrhovatelů poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. 71 Cm 85/2011 - 250 tak, že žaloba s návrhem, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni č. 1) částku 533 333,33 Kč s příslušenstvím, žalobkyni č. 2) částku 133 333,33 Kč s příslušenstvím a žalobci č. 3) částku 133 333,33 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni č. 1), žalobkyni č. 2) a žalobci č. 3) společně a nerozdílně částku ve výši 167 294 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 6. 2007 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), že žalobci jsou povinni nahradit České republice, na účet Městského soudu v Praze, náklady na znalečné ve výši 17 491 Kč, společně a nerozdílně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), že žalovaný je povinen nahradit České republice, na účet Městského soudu v Praze, náklady na znalečné ve výši 4 647 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), a že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení, k rukám jeho právního zástupce částku ve výši 65 536 Kč, společně a nerozdílně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). K odvolání navrhovatelů, které směřovalo proti výrokům III., IV. a V. a k odvolání účastnice proti výroku II. v té části, kde bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky, a proti výrokům III., IV. a V., rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2018, č. j. 7 Cmo 490/2016 – 277 tak, že rozsudek v odvoláními napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Městský soud v Praze poté rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením tak, že návrh, aby byla účastnice zavázána zaplatit navrhovatelce 1), navrhovatelce 2) a navrhovateli 3) společně a nerozdílně zákonný úrok z prodlení z částky 167 294 Kč ode dne 1. 6. 2007 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), že účastnice je povinna nahradit České republice na účet Městského soudu v Praze náklady na znalečné ve výši 22 138 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.), a že účastnice je povinna zaplatit navrhovatelům k rukám jejich právního zástupce náklady řízení v celkové výši 276 072 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.).4. Soud v odůvodnění svého usnesení vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že přisouzená částka, která je již v právní moci, tedy částka ve výši 167 294 Kč, byla navrhovatelům účastnicí řízení vyplacena dne 17. 3. 2017. Soud prvního stupně měl za prokázané z korespondence, která byla vedena mezi právními zástupci účastníků řízení, konkrétně mezi , tituly před jménem, a , tituly před jménem, , tedy z korespondence ze dne 21. 8. 2008, a zejména z dopisu , tituly před jménem, ze dne 2. 12. 2008, že společnost , právnická osoba, byla připravena jednoznačně plnit navrhovatelům částku vypočteného vypořádacího podílu okamžitě po té, co jí bude doloženo, kdo tento nárok zdědil, případně byla připravena tuto částku zaplatit k rukám soudního komisaře na základě výzvy. Soud má ovšem za prokázané, že navrhovatelé v tomto směru žádnou součinnost neposkytli a na tuto nabídku Společnosti nepřistoupili, neboť tvrdošíjně trvali na svém nároku ve výši 2 000 000 Kč, resp. následně ve výši 800 000 Kč. Soud prvního stupně na danou věc aplikoval ust. § 369 a § 370 obch. zák. a dospěl k závěru, že dlužník tedy Společnost se do prodlení nedostala. Navrhovatelům nic nebránilo v tom, aby vyvinuli příslušnou součinnost, a to ať už osobně (sdělili účastníku příslušná čísla účtů, kam má platba směřovat), aby mohli přijmout částku ve výši 137 741,47 Kč a o zbývající částku, když nebyli s touto výší vypořádacího podílu srozuměni, se následně soudili. Případně tak mohli učinit prostřednictvím soudní komisařky , tituly před jménem, , která o připravenosti účastníka plnit, byla rovněž zpravena (dopis , tituly před jménem, ze dne 3. 10. 2007). Soud má ostatně za to, že částka, kterou společnost , právnická osoba, byla připravena vyplatit navrhovatelům, se žádným způsobem výrazně nelišila od částky, která byla následně zjištěna znalcem k tomu soudem ustanoveným, tedy na základě odborného posouzení. V daném případě činí rozdíl pouze částku 29 553 Kč, když se v daném případě nejednalo o rozdíl v diametrálně rozdílné výši oproti hodnotě vypořádacího podílu, která byla zjištěna na základě znaleckého posudku. Za této situace „trestat“ účastníka tím, že by ho soud zavázal k náhradě příslušenství za dobu takřka 10 let, se soudu jevilo vzhledem k okolnostem, jako nedůvodné a nepřiměřeně tvrdé. Posouzení výše nároku záviselo dle soudu na odborném posouzení, a proto o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal navrhovatelům právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výši určil částkou 276 072 Kč. Dále s ohledem na posuzovaný úspěch ve věci ve vztahu k navrhovatelům, zavázal účastnici k náhradě nákladů řízení státu dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., (znalečné) v celkové výši 22 138 Kč.5. Proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně se včas odvolali navrhovatelé, kteří namítali s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2873/2015, že soud prvního stupně vycházel výlučně z dopisu právního zástupce účastnice. Účastnice ale tímto dopisem žádnou aktivitu ke zjištění okruhu dědiců nevyvíjela, ani je nevyzývala k poskytnutí údajů potřebných k provedení bezhotovostní platby a nechovala se tak ani o celou dobu předcházející soudnímu řízení, a ani v době jeho průběhu. Uvedeným dopisem se účastnice výlučně bránila uplatněnému nároku. Odvolatelé nevnímají svůj nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení jako „trest“ pro účastnici, jedná se o zákonný nárok, který je zcela odůvodněn. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud změnil výrok I. usnesení soudu prvního stupně tak, že uloží účastnici povinnost zaplatit navrhovatelům společně a nerozdílně zákonný úrok z prodlení z částky 167 294 Kč ode dne 1. 6. 2007 do zaplacení. Pokud jde o náhradu nákladů v dosavadních řízení před soudy obou stupňů, navrhli, aby odvolací soud potvrdil výrok II. a výrok III. napadeného usnesení. Uplatnili náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Proti výroku III. a IV. usnesení soudu prvního stupně se včas odvolala účastnice, která namítala, že na danou věc nelze aplikovat ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., a že na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je nutno aplikovat ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť procesní neúspěch navrhovatelů nespočíval na zjištěních znaleckého posudku, nýbrž na právním posouzení soudem. Pokud by aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. připuštěna byla, pak nebyl výpočet učiněný soudem prvního stupně správný, neboť v takovém případě se tarifní hodnota věci stanoví z přisouzené částky, nikoliv z částky žalované. Účastnice navrhla, aby odvolací soud změnil ve výroku II. a III. usnesení soudu prvního stupně tak, že navrhovatelé 1), 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit náklady řízení státu a rovně tak i náklady řízení účastnice, a to před soudy všech stupňů.7. Dále se účastnice vyjádřila k odvolání navrhovatelů tak, že z dopisu ze dne 2. 12. 2018 , tituly před jménem, , předchozího zástupce účastnice, je evidentní, že účastnice vyvinula jednoznačně aktivitu ke zjištění platebního místa, ale na její výzvy nebylo ničeho sděleno. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 14. 7. 2010 uvedla, že jí není známo v jakém stadiu, je dědické řízení a dosud nikdo nepředložil doklad o tom, že je to on, kdo v rámci dědického řízení nabyl do svého vlastnictví či spoluvlastnictví vypořádací podíl. Za situace, kdy účastnice dala najevo uvedeným dopisem svou připravenost vypořádací podíl na výzvu soudního komisaře zaplatit buď k rukám konkrétního dědice, nebo k rukám soudního komisaře, bylo na navrhovatelích, aby příslušné sdělení vůči účastnici učinili. Protože se tak nestalo, dovodil soud prvního stupně správně, že navrhovatelé požadovanou součinnost vůči účastnici nevyvinuli a její nabídku nepřijali. Účastnice navrhla, aby odvolací soud napadený výrok I. usnesení soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.8. Odvolací soud, jenž s ohledem na čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů je důvodné.9. S ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, odvolací soud posuzoval danou věc p