7 Cmo 211/2018-47 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně prohlásil, že české soudy nejsou příslušné k projednání věci (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč žalobkyni do 30 dnů od právní moci „tohoto rozsudku“ (výrok IV.), , Anonymizováno, přiznal odměnu za výkon funkce opatrovníka 940 Kč (výrok V.) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet zdejšího soudu náhradu nákladů řízení ve výši 940 Kč do tří dnů od právní moci „tohoto rozsudku“ (výrok VI.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal vyloučení společníků , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ze společnosti , Anonymizováno, , když uvedl, že oba společníci ač byli pozváni na valné hromady svolané na 30. 9. 2014 a 2. 4. 2015 se na ně nedostavili. Žalovaní byli dopisy z 27. 1. 2016 a 4. 2. 2016 vyzváni, aby začali plnit své povinnosti vůči žalobkyni. Tím, že jsou žalovaní nečinní je výrazně omezena činnost žalobkyně. Dále soud uvedl, že se mu nepodařilo doručit žalovaným soudní písemnosti, když společník , Anonymizováno, je na adrese, kterou soud získal z výpisu z obchodního rejstříku žalobce a kterou sdělil soudu i žalobce, neznámý a u společníka , Anonymizováno, u něhož soud rovněž doručoval na adresu uvedenou v obchodním rejstříku žalobce a stejnou adresu sdělil i žalobce v žalobě, pošta sdělila, že je uvedena nesprávná adresa. Soud oběma žalovaným ustanovil usnesením č. j. 77 Cm 46/2017-30 ze dne 11. 1. 2018 opatrovníka , Anonymizováno, , advokáta. Právní moc usnesení nastala 14. 2. 2018. Opatrovník se k věci nevyjádřil. Soud nejprve s ohledem na bydliště obou žalovaných ve , Anonymizováno, posoudil, zda jsou české soudy příslušné k projednání věci. Vycházel přitom z čl. 28 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) podle něhož pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. V posuzované věci mají žalovaní bydliště v jiném členském státu, ve , Anonymizováno, , než je podána žaloba, když žaloba je podána v České republice, pak je dána příslušnost soudu ve , Anonymizováno, , neboť se žalovaní řízení před soudem v České republice neúčastní. , Anonymizováno, pak nestanoví žádné jiné pravidlo, podle kterého by mohla být určena příslušnost státu, který by věc rozhodl. Protože soudy v České republice nejsou příslušné věc rozhodnout, soud prvního stupně řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, neboť se jedná o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) když řízení bylo zastaveno a žalovaným dosud žádné náklady nevznikly.2. Proti usnesení soudu prvního stupně do všech jeho výroků podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku své příslušnosti a na to navazující výroky. Je přesvědčena, že vydaným usnesením došlo k nepřiměřenému zásahu do jejích práv. Ze strany soudu se jde o přesah do práv svobodného podnikání žalobkyně. Napadeným usnesením soud rozhodl o své nepříslušnosti a z tohoto důvodu řízení o vyloučení společníků zastavil. Důvody nepříslušnosti odůvodnil odkazem na nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 (, Anonymizováno, ) ve smyslu ustanovení článku 28 odst. 1. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu a je žalován před soudem jiného členského státu a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný. Žalobkyně je přesvědčena, že „tento striktní výklad článku nařízení je de-facto zneužití procesního postavení žalovaného“. Navíc žalobkyně má za to, že o tom zda se žalovaní účastní či neúčastní, bylo rozhodnuto tak, že se účastní, neboť soud prvního stupně žalovaným jmenoval právního zástupce. Jiný výklad postupu soudu prvního stupně o jmenování zástupce nelze akceptovat, neboť v situaci, kdy soud prvního stupně, poté co se mu nepodařilo doručit žalovaným, jmenoval opatrovníka žalovaným na místo, fakticky určil žalovaným osobu, která se v jejich zastoupení účastní soudního řízení. Z napadeného usnesení není zřejmé, zda soud (který oproti žalobkyni má mnohem více možností) učinil veškeré možné kroky k tomu, aby doručil žalovaným, respektive aby zjistil aktuální adresy žalovaných. O postupu dle čl. 28 odst. 1) výše uvedeného nařízení měl soud rozhodnout ihned, co zjistí okolnosti, které znemožňují žalovaným účastnit se řízení, a nikoli poté co jmenuje zástupce žalovaným. Odvolatelka též poukázala na skutečnost, že předmětem řízení je vyloučení společníka ve společnosti žalobkyně, tedy jedná se o právnickou osobu založenou dle českých právních předpisů a spadající právě pod jurisdikci českého právního státu. Má za to, že postupem soudu prvního stupně ji bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť mezi stranami sporu nebyla upravena volba soudu či volba práva. Žalobkyně je přesvědčena, že pravidla pro určení příslušnosti by měla být předvídatelná a měla by vycházet z konkrétních okolností případů při zohlednění ekonomiky řízení, a potažmo i vymahatelnosti práva. Strana žalující v rámci svého odvolání, kterým napadá veškeré výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, rovněž poukazuje na tu skutečnost, že žalovaní, ač právně zastoupeni, žádným způsobem se k podané žalobě nevyjádřili, i když ustanovenému právnímu zástupci byla výzva doručena a měl možnost se k žalobnímu návrhu vyjádřit. Z tohoto důvodu žalobkyně považuje za neakceptovatelný a nespravedlivý postup soudu, kdy poté co se soudu nepodaří doručit žalovaným, jmenuje právního zástupce žalovaným, který žádným způsobem nereaguje, přičemž v konečném důsledku je žalobce sankcionován zastavením řízení ve spojení s povinností nahradit náklady České republice za jmenovaného právního zástupce. Odvolatelka navrhla, aby usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena zpět k dalšímu projednání soudem prvního stupně.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.4. Zásadní v dané věci je otázka příslušnosti (resp. mezinárodní příslušnosti) soudu České republiky. Podle nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 (, Anonymizováno, ) /dále i jen „nařízení“/, jež dopadá na danou věc vzhledem ke dni podání žaloby - 28. 3. 2017, by v úvahu mohlo teoreticky přicházet několik typů příslušností. Následující řazení typů příslušností je dána pořadím jejich možného přezkumu z pozice soudu prvního stupně.5. Z hlediska pořadí přezkumu soudem prvního příslušností je primární tzv. výlučná příslušnost (čl. 24 nařízení), kdy jsou v tomto článku vyjmenována jednotlivá konkrétní řízení, u nichž je dána příslušnost určitého soudu bez ohledu na bydliště stran. Tuto příslušnost soud zkoumá bez toho, aby byla namítána nepříslušnost respé. Nedostatek příslušnosti soudu, tedy soud ji zkoumá o své vůli resp. povinnosti. Výlučná příslušnost českého soudu v dané věci dána není. Byla by založena (viz. čl. 24 odst. 2 nařízení) v případě, jednalo-li by se o řízení, jehož předmětem by byl přezkum platnosti usnesení orgánů předmětné společnosti s ručením omezeným, tedy jehož předmětem by bylo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným viz. § 191 - 193 z.o.k. ve spojení s § 258 - 261 o.z. (tj. orgánu právnické osoby - společnosti). Ve vztahu k vyloučení společníka pak rozhodnutí valné hromady o vyloučení společníka, který je v prodlení se splněním vkladové povinnosti (§ 151 odst. 2 z.o.k.). V posuzovaném případě se však jedná o odlišnou situaci - společnost se domáhá vydání soudního rozhodnutí o vyloučení společníků pro porušování povinností zvlášť závažným způsobem… dle § 204 z.o.k. Jinak řečeno není napadána platnost usnesení orgánu (valné hromady) „české společnosti“ - obchodní společnosti se sídlem v České republice. V této souvislosti je třeba poukázat, kromě uvedeného, i na odlišné české procesní režimy pro řízení o neplatnost usnesení valné hromady a pro řízení o vyloučení společníka společnosti s ručením omezeným. V řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným se primárně postupuje podle zákona o zvláštních řízeních soudních - zák.č. 292/2013 Sb. ve znění novel (viz. § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. a) a § 85 z.ř.s.), neboť jde o řízení tzv. nesporné, zatímco v řízení o vyloučení společníka ze společnosti s ručením omezeným se coby v řízení sporném postupuje výlučně podle občanského soudního řádu - zák.č. 99/1963 Sb. (viz. § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. - krajské soudy rozhodují ve sporech mezi obchodními korporacemi a jejich společníky). Jde tak o dva neslučitelné typy řízení, z nichž předmětné řízení o vyloučení společníka ze