7 Cmo 274/2020-237 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně (dále jen soud) rozhodl, že žaloby žalobců r), s) a t) se odmítají a že ve vztahu žalobců r), s) a t) a žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že žalobou došlou soudu dne 28. 1. 2020 se žalobci r), s) a t) domáhali po žalované dorovnání protiplnění v důsledku nuceného přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře - na žalovanou, že usnesením ze dne 28. 1. 2020, čj. 73 Cm 2/2019-105 vyzval žalobce r), s) a t), aby ve stanovené lhůtě doplnili žalobu o konkrétní výši žalobního nároku, o konkrétní výši protiplnění, které požadovali po žalované, že žalobci r), s) a t) podáním došlým soudu dne 16. 3. 2020 soudu sdělili, že výzvě nevyhoví, že považují žalobu za projednatelnou, že není potřeba uvést konkrétní výši protiplnění. Soud uvedl též, že poskytl žalobcům r), s) a t) poučení o tom, jak se mají zachovat, aby byly jejich žaloby schopné projednání. Žalobci r), s) a t) výzvě soudu nevyhověli, nezformulovali alespoň hrubou představu o tom, jakého vypořádání se domáhají. Soud konstatoval, že nárok žalobců r), s) a t) na zaplacení dorovnání za zrušené akcie uplatněným menšinovými akcionáři je žalobou na plnění, že taková žaloba musí splňovat náležitosti § 79 o. s. ř. a musí z ní být patrno, čeho se žalobci domáhají. Soud dospěl k tomu, že požadují-li žalobci peněžité plnění, musí být ze žalob patrno, jakou částku jim má žalovaný zaplatit a nemůže-li být peněžitý nárok přesně vyčíslen, musí být uveden alespoň v přibližné výši. Soud uzavřel, že jelikož žalobci r), s) a t) neodstranili vady svých žalob, přičemž jde o takové vady, pro které nelze v řízení pokračovat, je třeba žalobu odmítnout podle § 43 odst. 2 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení mezi žalobci r), s) a t) a žalovanou rozhodl soud podle ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované, která by měla právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nevznikly.2. Proti uvedenému usnesení se žalobci r), s), t) odvolali. Uvedli zejména, že dle komentářové literatury a také dle konstantní judikatury není zapotřebí, aby žalobci přesně specifikovali požadovanou částku doplatku protiplnění v žalobě, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 27. 4. 2018, č. j. 7 Cmo 179/2017 – 17, posuzoval otázku, zda obstojí návrh petitu dle ust. § 390 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (dále jen ZOK), formulovaný: „žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku ve výši násobku rozdílu mezi soudem stanovenou a valnou hromadou společnosti , právnická osoba, ., určenou výší protiplnění a celkovým počtem akcií vlastněných žalobkyní.“, a dospěl k závěru, že žaloba bude projednatelná dokonce i tehdy, omezí-li žalobce svůj požadavek na zaplacení dorovnání, aniž v petitu žaloby zformuluje svou představu o výši dorovnání. “ a zároveň konstatoval že soud prvního stupně pochybil, když žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl pro její nesrozumitelnost. Uvedl též, že k otázce projednatelnosti návrhu a srozumitelnosti žaloby se vyjádřil také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010, v němž vysvětlil, že při rozhodování o dorovnání podle § 220p odst. 4 a § 220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. soud není vázán tím, jak navrhovatel v petitu návrhu na zahájení řízení zformuloval svou představu o výši dorovnání na jednu akcii. Návrh na zaplacení dorovnání bude projednatelný dokonce i tehdy, omezí-li navrhovatel svůj požadavek na zaplacení dorovnání, aniž zformuluje svou představu o jeho výši na jednu akcii. Uvedli, že z výše uvedené judikatury Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že i když se jedná v posuzované věci o žalobu na plnění, nemusí žalobci zformulovat v petitu přesnou představu o výši tohoto požadovaného doplatku na protiplnění, a tedy návrh žalobců je dostatečně určitý a srozumitelný. Navrhli, aby odvolací soud napadené soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí podle 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.4. Ze spisu odvolací soud zjistil, že žalobci r), s) a t) se domáhali po žalované dorovnání ve výši násobku rozdílu mezi soudem stanovenou a valnou hromadou společnosti , právnická osoba, ., určenou výší protiplnění a celkovým počtem akcií vlastněných žalobci se zákonným úrokem z prodlení z uvedeného dorovnání od 19. 12. 2018 do zaplacení a se zákonným úrokem ve výši obvyklého úroku ve smyslu ust. § 388 ZOK z uvedeného dorovnání od 5. 11. 2018 do zaplacení. V žalobě zejména uvedli, že na valné hromadě obchodní společnosti , právnická osoba, . svolané dle ust. § 375 ZOK na žádost hlavního akcionáře bylo dne 3. 10. 2018 přijato hlasy hlavního akcionáře usnesení o přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům (akciím) společnosti z ostatních akcionářů, a to i ze žalobců, na hlavního akcionáře. Protiplnění za účastnické cenné papíry společnosti (akcie) valná hromada obchodní společnosti , právnická osoba, . stanovila s odkazem na závěry znaleckého posudku č. , Anonymizováno, ze dne 1. 8. 2018, vypracovaného znaleckým ústavem , právnická osoba, Protiplnění bylo stanoveno na částku: 1 328 Kč za jednu kmenovou akcii na jméno v zaknihované podobě o jmenovité hodnotě 100 Kč. Uvedené protiplnění není přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů společnosti (akcie). Soud usnesením ze dne 28. 1. 2020, čj. 73 Cm 2/2019-105 vyzval žalobce r), s) a t), aby ve stanovené doplnili žalobu o konkrétní výši protiplnění, které požadovali po žalované a poskytl žalobcům r), s) a t) poučení o důsledcích nesplnění výzvy. Žalobci r), s) a t) soudu sdělili, že není zapotřebí, aby přesně specifikovali požadovanou částku doplatku protiplnění v žalobě. Soud uzavřel, že jelikož žalobci r), s) a t) neodstranili vady svých žalob, přičemž jde o takové vady, pro které nelze v řízení pokračovat, je třeba žalobu odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení, rozhodl soud dle ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř.5. Podle § 385 odst. 1 ZOK přechází uplynutím 1 měsíce od zveřejnění zápisu usnesení do obchodního rejstříku podle § 384 vlastnické právo k účastnickým cenným papírům společnosti na hlavního akcionáře.6. Podle § 390 odst. 1 ZOK se mohou vlastníci účastnických cenných papírů od splatnosti protiplnění domáhat po hlavním akcionáři práva na dorovnání, není-li poskytnuté protiplnění přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů ke dni přechodu vlastnického práva na hlavního akcionáře; toto právo zaniká, není-li žádným vlastníkem účastnických cenných papírů uplatněno u hlavního akcionáře do 3 měsíců ode dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady podle § 384 v obchodním rejstříku.7. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odst. 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odst. 2).8. Odvolací soud konstatoval, že v usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010, Nejvyšší soud vysvětlil, že při rozhodování o dorovnání podle § 220p odst. 4 a § 220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. soud není vázán tím, jak navrhovatel v tzv. petitu návrhu na zahájení řízení zformuloval svou představu o výši dorovnání na jednu akcii. Návrh na zaplacení dorovnání bude projednatelný (soud o něm může zákonem předvídaným způsobem věcně rozhodnout) dokonce i tehdy, omezí-li navrhovatel svůj požadavek na zaplacení dorovnání, aniž zformuluje svou představu o jeho výši na jednu akcii. Je tomu tak proto, že obchodní zákoník (konkrétně ustanovení § 220k) předpokládá, že soud určí výši dorovnání, čímž v intencích ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. vypořádá vztah mezi účastníky řízení způsobem předjímaným tímto právním předpisem (v návaznosti na § 220k odst. 5 větu první obch. zák. tak dokonce učiní způsobem závazným i pro další – tam vypočtené – osoby)” ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4778/2014).9. Odvolací soud konstatoval dále, že žaloba podle § 390 odst. 3 je žalobou na plnění, jíž se oprávněná osoba (dosavadní vlastník) domáhá zaplacení dorovnání. Platí, že z právního předpisu (§ 376 a 390) vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ, a soud při rozhodování o žalobě není vázán tím, jak žalobce v tzv. petitu žaloby zformuloval svou představu o výši dorovnání. Může proto svým rozhodnutím přisoudit žalobci méně, než kolik žalobou požaduje (aniž by ve zbývající „části“ žalobu zamítl), anebo naopak více (aniž by žalobce musel v tomto směru měn