7 Cmo 62/2020-68 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení (výrok I.), o vrácení soudního poplatku z návrhu ve výši 1 000 Kč (výrok II.) a dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že řízení o odvolání dosavadního likvidátora společnosti , právnická osoba, , , Anonymizováno, z funkce a o jmenování nového likvidátora, usnesením č. j. 77 Cm 109/2017-40 ze dne 12. 10. 2018 přerušil podle § 110 o. s. ř.; soud shledal, že právní moc usnesení o přerušení řízení nastala 16. 11. 2018, přičemž řízení bylo přerušeno na dobu jednoho roku. Roční lhůta uplynula 16. 11. 2019. Soud do tohoto data neobdržel žádný návrh na pokračování v řízení, a proto řízení podle § 111 odst. 4 poslední věta o. s. ř. zastavil. Vrácení zaplaceného soudního poplatku navrhovatelce odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 10 odst. 3 zák.č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích snížený o 1 000 Kč, když k zastavení řízení došlo před prvním jednáním. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.2. Proti usnesení soudu prvního stupně podali účastníci 1) a 2) včasné odvolání shodného obsahu. V odvolání namítli nesprávné právní posouzení a jinou vadu, která mohla být vliv na rozhodování, nesprávné posouzení a hodnocení skutkového stavu, rozpor se skutkovým stavem a provedenými důkazy. Zejména nesouhlasili s výší nákladů. Dle jejich názoru navrhovatelka , Anonymizováno, procesně zavinila zastavení řízení a je tak povinna hradit oběma dalším účastníkům náhradu nákladů řízení, tudíž se uplatní ustanovení § 146 odst. 2, věta první o. s. ř. Soudem prvního stupně aplikované ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v dané věci vůbec neuplatní. Odkázali zároveň na usnesení Vrchního soudu v Praze pod č. j. 7 Cmo 362/2018-46 ze dne 27. 5. 2019, které jim dle jejich názoru „dává za pravdu“ a týká se totožné situace. Oba navrhli zrušení napadeného usnesení.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání obou odvolatelů proti rozhodnutí soudu prvního stupně do výroku II. bylo podáno osobami, jež k tomu nebyly oprávněny.4. Odvoláním napadeným výrokem II. bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku z návrhu navrhovatelce, tedy o otázce týkající se jiného účastníka řízení, než jsou odvolatelé. Subjektivně legitimování byli odvolatelé jen vůči výrokům usnesení, jejichž práv a povinností se tyto výroky týkají. Odvolatelé jsou tak subjektivně legitimováni k podání odvolání jen proti výrokům, jimiž by bylo rozhodnuto o zastavení řízení a proti výroku řešícímu to, zda mají odvolatelé právo na náhradu nákladů řízení. (tj. vůči výrokům I. a III.), nikoliv však k podání odvolání proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku odlišnému účastníku řízení. Tento výrok se jich netýká, proto nejsou ani subjektivně legitimováni k podání odvolání proti tomuto výroku.5. Z uvedených důvodů odvolací soud jejich odvolání proti usnesení soudu prvního stupně do výroku II. odmítl dle § 218 písm. b) o. s. ř.6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. a III. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Dle § 110 o. s. ř. „Jestliže …se účastníci nedostaví bez předchozí omluvy k jednání anebo ….., soud řízení přeruší, jestliže se to nepříčí účelu řízení.“ Dle § 111 odst. 4 o. s. ř. „Jestliže je řízení přerušeno podle § 110 o. s. ř., pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí 3 měsíců. ….. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví.“8. Dle obsahu spisu soud prvního stupně řízení přerušil v souladu s § 110 o. s. ř., protože k jednání nařízenému na 12. 10. 2018 se bez omluvy nedostavil žádný z účastníků. Na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2018 č. j. 77 Cm 109/2017-40 o přerušení řízení je vyznačena doložka právní moci ke dni 16. 11. 2018. Odvoláním napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil z důvodu marného uplynutí roční lhůty pro podání návrhu na pokračování v řízení, což je v souladu se zákonem (viz § 111 odst. 4 o. s. ř.). V posuzovaném případě tedy soud prvního stupně řízení zastavil nikoli v důsledku aktivity účastníka řízení, resp. úkonu účastníka řízení - zpětvzetí návrhu zbývající navrhovatelkou (na což by dopadalo ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.), ale v důsledku nečinnosti účastníků řízení, když žádný z nich nepodal návrh na pokračování v řízení. V takovém případě se vůbec neposuzuje, kdo z účastníků procesně zavinil zastavení řízení, neboť „vina“ je na všech účastnících řízení, jelikož žádný z nich nepodal návrh na pokračování v řízení. Odvolateli zmiňované rozhodnutí odvolacího soudu je tedy zcela nepřípadné, protože se týká zcela odlišné situace, kdy soud posuzuje, resp. musí posuzovat zavinění zastavení řízení, k němuž došlo v důsledku zpětvzetí návrhu navrhovatelem. Bylo-li zastavení řízení účastníkem zaviněno (procesně), je tento povinen hradit ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili k uplatnění nebo bránění práva (viz § 146 odst. 2, věta první o. s. ř.). Není povinen nahradit náklady řízení jinému účastníku řízení v případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí důvodně podaného návrhu pro chování jiného účastníka (viz § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř.). Na posuzovaný případ však ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. - jeho věta první ani věta druhá, vůbec nedopadá. Ke shodnému závěru jako odvolací soud ohledně neposuzování zavinění při zastavení řízení z důvodu nečinnosti účastníků řízení (tím, že nepodají návrh na pokračování v řízení, resp. tím, že žádný z nich nepodá takový návrh) dospěla i odborná komentářová právní literatura: „Je-li řízení zastavováno pro marné uplynutí roční lhůty k podání návrhu na pokračování v něm, zavinění zde soud neposuzuje. Řízení je zastaveno na základě nečinnosti účastníků, kterou oba dali najevo, že nemají zájem v něm pokračovat, a vina je tedy na obou stranách stejná.“ - viz komentář k § 146 in Jirsa, J. a kol., Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79 - 180 občanského soudního řádu. Karel Havlíček, ed. 2014. K zastavení řízení dojde tedy dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a tudíž žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení.9. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a III. potvrdil jako věcně správné.10. Náhradově nákladový výrok III. je odůvodněn tím, že v odvolacím řízení úspěšné navrhovatelce, jíž by náležela náhrada nákladů odvolacího řízení, žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.