12 Cmo 160/2021-374 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením zamítl žádost žalovaných o vrácení soudního poplatku ve výši 163 878 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaní podali odvolání proti rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 7 Cm 184/2017-211 a poté, co bylo pravomocně negativně rozhodnuto o jejich žádosti o osvobození od placení soudních poplatků, zaplatil každý z nich na základě výzvy soudu poplatek za odvolání ve výši 245 817 Kč. Podáním ze dne 17. 12. 2020 požádali žalovaní o vrácení soudního poplatku ve výši 163 878 Kč s tím, že jeho výše byla nesprávně vypočtena vzhledem k tomu, že výroky napadeného rozsudku znějí na solidární závazek žalovaných a je tak namístě, aby byli k zaplacení poplatku účastníci vystupující na jedné straně sporu zavázáni solidárně, byť nemusí jít o nerozlučné společenství. Poukázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II ÚS 1198/10.2. Soud odkázal na ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb. a dále konstatoval, že žalovanými uváděný nález Ústavního soudu na projednávanou věc nedoléhá. Vyšel přitom ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020, podle nichž se ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb. neprosadí v případě účastníků, majících postavení samostatných společníků ve smyslu ust. § 91 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu je i v případě výstavce vlastní směnky a směnečných rukojmí. Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí zdůraznil, že pro určení povahy poplatkové povinnosti směnečných dlužníků je nevýznamné, zda jim proti majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění. Bez právního významu je též skutečnost, zda odvolání podali samostatnými podáními nebo podáním společným (jedním); takové rozlišení totiž činí povahu a výši poplatkové povinnosti závislou na právně nevýznamné skutečnosti (na technické podobě odvolání), aniž by k takovému rozdílu byl dán zákonný podklad, až již v zákoně o soudních poplatcích či v jiném právním předpisu. Naopak důsledkem takového rozlišení by byla ničím neodůvodněná nerovnost poplatníků soudních poplatků, založená jen na tom, zda odvolání podali společně (jedním podáním) nebo samostatně.3. Se zřetelem ke shora odkazovaným judikatorním závěrům soud prvního stupně návrhům žalovaných na vrácení části jimi zaplacených poplatků za odvolání nevyhověl.4. Žalovaní společně podali proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zopakovali svůj názor, že vzhledem k tomu, že výroky odvoláním napadeného rozsudku znějí na solidární závazek žalovaných, je na místě, aby k zaplacení poplatku byli účastníci vystupující na jedné straně sporu zavázáni solidárně dle ust. § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, byť nemusí jít o nerozlučné společenství. Žalovaní jsou přesvědčeni, že se jimi odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10 uplatní i v tomto případě. Ústavní soud podle jejich názoru zcela jednoznačně judikoval, že v řízení, jehož předmětem je solidární závazek, je třeba povinnost k úhradě soudního poplatku považovat za společnou, a to i v případě samostatného společenství. Odvolatelé odkázali na blíže nespecifikovanou „komentářovou literaturu“ a uzavřeli, že v případě opačné argumentace dovedené ad absurdum by celkový poplatek v případě 21 žalovaných překračoval samotnou žalovanou částku a porušoval zásadu rovnosti účastníků řízení.5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Z obsahu spisu zjistil, že žalovaní 1), 2) a 3) společně podali odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2020, č. j. 7 Cm 184/2017-211, aniž současně uhradili soudní poplatky za odvolání ve výši 245 817 Kč. Poté, co byla pravomocně zamítnuta jejich žádost o osvobození od placení těchto poplatků, byl podle záznamů na č. l. 349 – 351 spisu dne 23. 11. 2020 uhrazen poplatek ve shora uvedené výši žalovanou 3). Téhož dne byla na účet soudu poukázána také platba ve výši 2 x 245 817 Kč žalovanou 1), s tím, že jedna z těchto plateb představuje úhradu poplatku za žalovanou 2).7. Jak vyplývá z ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatky se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen „poplatky za řízení“).8. Podle ustanovení § 2 odst. 5 shora uvedeného zákona poplatníkem poplatku za řízení před odvolacím soudem je odvolatel a za řízení před dovolacím soudem dovolatel. Ustanovení odstavců 3 a 4 platí obdobně.9. Podle ustanovení § 2 odst. 8 shora uvedeného zákona vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.10. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalovaných, že jejich povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání je v daném případě solidární, neboť ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., jehož se dovolávají, se podle závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uplatní pouze u poplatníků, kteří jsou tzv. nerozlučnými procesními společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/06 ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06 ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 171/06 ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 1711/12 ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 224/11 ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 240/14 ze dne 4. 6. 2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1428/2011 ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3986/2011 ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 990/2012 ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 538/2013 ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 ze dne 23. 10. 2013). V případě nerozlučných společníků jde o taková společná práva a povinnosti, že účinek rozsudku se vztahuje na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a že úkony jednoho z nich platí i pro ostatní a zavazují je, vyjma změny či zpětvzetí návrhu, uznání nároku a uzavření smíru, k nimž je třeba souhlasu všech účastníků vystupujících na jedné straně. Žalovaní jako směneční dlužníci jsou však v pozici společníků samostatných, jak vyplývá z čl. I. § 47 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, podle něhož všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou, jakož i z čl. I. § 47 odst. 2 téhož zákona, podle něhož může majitel žádat plnění na každém z nich, na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Je přitom nepochybné, že i solidárně zavázaní dlužníci mohou být samostatnými procesními společníky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 2795/19 nebo ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 215/21). Každý z více směnečných dlužníků, vůči nimž žaloba směřuje, je k žalobci jako druhé straně sporu v samostatném vztahu a tedy procesní úkony každého z nich se týkají pouze jeho. V poměrech posuzované věci bylo na každém ze žalovaných, zda podá odvolání proti rozsudku, v jakém rozsahu a z jakých důvodů. Pokud v daném případě využili tohoto opravného prostředku všichni žalovaní, vznikla každému z nich povinnost zaplatit poplatek za odvolání. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že odvolání nebylo podáno každým ze žalovaných samostatně, ale stalo se tak jediným společným podáním, neboť, jak správně uvedl soud prvního stupně, důsledkem takového právního posouzení by zjevně byla ničím neodůvodněná nerovnost poplatníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 29 Cdo 1625/2020).11. Nakolik se žalovaní dovolávali závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/10, odkazuje odvolací soud na závěry usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 2576/16, z nichž vyplývá, že mezi uvedeným nálezem a pozdější judikaturou Ústavního soudu není žádného rozporu a že tento nález s judikaturou pozdější naopak vytváří koherentní celek, jsa jí toliko dopracován. Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí mimo to opětovně zdůraznil, že výklad, vztahující hypotézu normy obsažené v ust. § 2 odst. 8 zákona č. 191/1950 Sb. toliko na případy nerozlučného procesního společenství, nelze sám o sobě považovat za ústavně nekonformní. K argumentaci odvolatelů, týkající se údajného zvýhodnění žalobce při placení soudního poplatku, pak odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 2795/19, z nichž vyplývá, že porušení principu rovnosti účastníků řízení nelze spatřovat v situaci, kdy je zpoplatněn každý úkon toho, kdo se na soud obrací s návrhem na zahájení řízení či opravnými prostředky.12. Je tedy třeba uzavřít, že v poměrech posuzované věci nezaplatil žádný z odvolatelů na soudním poplat