12 Cmo 172/2021-228 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 5. 9. 2019 se žalobkyně domáhala proti žalovaným zaplacení částky 5 000 000 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 1. 7. 2019 do zaplacení a s odměnou ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze. Jak vyplynulo z žaloby, žalobkyně je majitelkou směnky vlastní vystavené dne 9. 1. 2013, v níž se společnost , právnická osoba, . zavázala žalobkyni zaplatit směnečnou sumu ve výši 20 662 505,55 Kč dne 1. 7. 2019 a žalovaní převzali směnečné rukojemství. Žalovaní směnečnou sumu nezaplatili, třebaže k její úhradě byli žalobkyní vyzváni předžalobní výzvou ze dne 1. 7. 2019.2. Soud prvního stupně vydal dne 14. 10. 2019 směnečný platební rozkaz č. j. 37 Cm 116/2019-19, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 5 000 000 Kč se 6 % úrokem a směnečnou odměnu ve výši 16 666,67 Kč a dále náhradu nákladů řízení ve výši 250 834 Kč.3. Žalovaní 2) a 3) podali proti směnečnému platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě námitky. Žalovaný č. 2 v námitkách zejména poukázal na předčasné uplatnění směnečného nároku, když kauzální pohledávka zajištěná směnkou byla přihlášena v insolvenčním řízení proti úpadci , právnická osoba, . (výstavce směnky), kde byla také zjištěna jako zajištěná majetkem úpadce, přičemž insolvenční řízení je teprve na počátku. Dle sdělení žalovaného č. 2 existuje předpoklad, že věřitel bude uspokojen do celé výše přihlášené pohledávky, minimálně do výše uplatněné ve směnečném řízení.4. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 37 Cm 116/2019-90 ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovaným č. 2 a č. 3 v platnosti a dále rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení. Své rozhodnutí ve vztahu k žalovanému č. 2 odůvodnil tím, že směnka představuje zcela samostatný zavazovací titul představující nesporný a abstraktní závazek, který stojí odděleně vedle závazku obecně právního. Uspokojení závazku v insolvenčním řízení proto nemá oporu, rovněž tak námitku, že žalobce ve vztahu k dlužníku jednal v rozporu s dobrými mravy, neshledal důvodnou, neboť výstavci směnky nebylo bráněno v dobrovolném uspokojení plnění závazku z úvěrové smlouvy.5. Žalovaní č. 2 a č. 3 podali proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě odvolání. Vzhledem k tomu, že usnesením ze dne 21. 6. 2021, č. j. 37 Cm 116/2019-211 bylo odvolací řízení ve vztahu k žalovanému č. 3 pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání zastaveno, nabyl výše uvedený rozsudek ve vztahu k žalovanému č. 3 právní moci.6. Žalovaný č. 2 ve svém odvolání zejména uvedl, že nárok ze směnky byl uplatněn předčasně, v rozporu s dobrými mravy a to i z důvodu jejího excesivního vyplnění. Z výše uvedených důvodů žalovaný č. 2 navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně.7. K odvolání žalovaného č. 2 žalobkyně uvedla, že jej považuje za účelové a nedůvodné.8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl., § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného č. 2 není důvodné.9. Odvolací soud projednal věc za podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. bez účasti žalovaného č. 2, který se písemným podáním ze dne 9. 11. 2021 omluvil a s takovým postupem vyslovil souhlas.10. Ve shodě se soudem prvního stupně není pochyb o tom, že se žalobkyně domáhala svého nároku z platné směnky vlastní splňující veškeré zákonné náležitosti dle čl. I § 75 zákona směnečného a šekového č.191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), v níž žalovaný č. 2 vystupuje jako směnečný rukojmí. Směnka ve své podstatě představuje zcela samostatný závazek abstraktního charakteru, na jejímž základě je směnečný dlužník povinen splnit remitentu peněžitý závazek. Ve smyslu č. I § 32 odst. 1 ZSŠ je v dané věci žalovaný č. 2 zavázán jako ten, za koho se zaručil.11. Ohledně námitky předčasného uplatnění směnečného nároku v důsledku probíhajícího insolvenčního řízení se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zejména nebylo ničeho tvrzeno a ani prokázáno, že by nejpozději ke dni vydání směnečného platebního rozkazu bylo žalobkyni poukázáno určité plnění na směnku. Vzhledem k tomu, že směnka se stala splatnou dne 1. 7. 2019, jsou po tomto datu směneční dlužníci (výstavce a směneční rukojmí) v prodlení se zaplacení směnečného závazku, přičemž všichni dlužníci jsou dlužníky přímými a mají zcela shodné postavení. Je proto zcela na uvážení směnečného věřitele, vůči kterému z dlužníků uplatní svůj nárok a může tak učinit proti všem. Pokud se domáhá svého nároku proti výstavci v rámci insolvenčního řízení, je jeho postup zcela legitimní a zcela tak i proti směnečným rukojmím. Neobstojí proto námitka žalovaného č. 2, že žalobkyně jedná v rozporu s dobrými mravy. Nelze ani souhlasit s námitkou žalovaného č. 2, že uplatnění nároku (po splatnosti směnky) je předčasné, neboť žalobkyně tímto postupem pouze získá další titul pro zaplacení směnečného penízu, jež zajišťuje její kauzální pohledávku. V případě, že by došlo k (částečnému) uspokojení nároku z kauzálního nebo ze směnečného vztahu v rámci insolvenčního řízení, přihlédlo by se k této zásadní skutečnosti v exekučním řízení. Je třeba však připomenout, že žalobkyně uplatnila v daném řízení pouze část nároku ze směnky, která v souhrnu představuje částku 20 662 505,55 Kč. Za situace, kdy je žalobkyně majitelkou platné směnky a svědčí ji vůči směnečným rukojmím nárok na zaplacení směnečného penízu, jež je splatným, je takové jednání ve shodě s čl. I § 48 odst. 1 ZSŠ. Odvolací soud se nezabýval v rámci odvolacího řízení námitkou excesivního vyplnění směnky, neboť taková námitka nebyla z jeho strany uplatněna v rámci lhůty k podání námitek. V kladném případě by však dlužník byl povinen v této námitce zcela konkrétně uvést, jakým způsobem měla být směnka (blankosměnka) vyplněna (v rozsahu směnečného penízu, data splatnosti apod.).12. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud proto napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. ve vztahu k žalovanému č. 2 jako věcně správný potvrdil včetně výroku o náhradě nákladů řízení o námitkách.13. Ve výroku II. tohoto rozsudku bylo žalobkyni, která měla v odvolacím řízení plný úspěch, přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a to v rozsahu náhrady 1 paušální částky ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb.