12 Cmo 334/2020-112 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením zamítl návrh žalovaného na vrácení soudního poplatku ve výši 26.957 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 13 Cm 60/2017-29 rozhodl soud prvního stupně o ponechání v platnosti jím vydaného směnečného platebního rozkazu a o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného byl napadený rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2020, č. j. 12 Cmo 273/2019-84 zrušen v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti ohledně povinnosti zaplatit částku 539 491,30 Kč a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 12 Cmo 273/2019-95, byl napadený rozsudek ve zbývajícím rozsahu změněn tak, že se směnečný platební rozkaz v tomto rozsahu zrušuje. Podáním doručeným soudu dne 1. 9. 2020 požádal žalovaný o vrácení soudního poplatku ve výši 26 957 Kč, neboť byl v odvolání úspěšný.2. Soud prvního stupně dále s odkazem na funkce poplatkové povinnosti, dobu jejího vzniku a splatnost podle ust. § 4 odst. 1 písm. b) a 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (ZSOP) zdůraznil, že účastníku, který v řízení podá odvolání proti rozhodnutí podléhajícímu poplatkové povinnosti, vzniká poplatková povinnost právě v okamžiku podání odvolání, a to bez ohledu na výsledek odvolacího řízení. Výjimku představuje podle ust. § 6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích situace, kdy je odvolání odmítnuto např. z toho důvodu, že neobsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 205 odst. 1 o. s. ř.). Situace, za kterých se zaplacený soudní poplatek vrací, jsou vypočteny v ust. § 10 zákona o soudních poplatcích. Kromě případů, kdy poplatek zaplatí někdo, kdo k tomu není povinen, nebo bylo-li zaplaceno více, než kolik činí poplatková povinnost (odst. 1), se poplatek vrací, a to buď v plné výši nebo jeho poměrná část, když je řízení zastaveno před prvním jednání nebo je-li návrh na zahájení řízení před prvním jednání odmítnut (odst. 3), příp. je-li schválen smír (odst. 7). V daném případě vznikla žalovanému podáním odvolání poplatková povinnost, kterou splnil uhrazením předepsané částky. Odvolání obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti. Odvolací soud napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Nejprve napadený rozsudek pro zpětvzetí žaloby v částečném rozsahu zrušil a následně jej ve zbývající části změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že v uvedeném rozsahu směnečný platební rozkaz zrušil.3. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že v průběhu odvolacího řízení nenastala žádná skutečnost, s níž zákon spojuje vrácení soudního poplatku. Proto není dán žádný důvod, na základě kterého by měl být žalovanému uhrazený soudní poplatek ve výši 26 957 Kč vrácen. Návrhu proto nevyhověl.4. Žalovaný podal proti usnesení včasné odvolání, v němž uvedl, že dne 17. 8. 2020 obdržel e-mailem od žalobkyně usnesení 12 Cmo 273/2019-95 ze dne 2. 7. 2019 (datum je v rozhodnutí omylem uvedeno nesprávně). Usnesení mu bylo doručeno poštou dne 19. 8. 2020. Usnesením Vrchního soudu bylo rozhodnuto, že napadený rozsudek soudu prvního stupně se v části, v níž bylo rozhodnuto o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 22. 5. 2017, č. j. 13 Cm 60/2017-9 ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 6 % úrok z částky 537.346 Kč za období od 5. 4. 2014 do 13. 9. 2014 a dále zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 27.557 Kč mění tak, že uvedený směnečný platební rozkaz se v tomto rozsahu zrušuje a dále, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 5.518,80 Kč. Tím žalovaný zjistil, že i když byl v řízení plně úspěšný, rozhodnutí neobsahuje výrok o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši soudního poplatku, který žalovaný uhradil ve splátkách v celkové výši 26.957 Kč. Na základě telefonického rozhovoru s kanceláří Městského soudu v Praze sdělil tomuto soudu číslo svého účtu, jeho žádost o vrácení poplatku však byla zamítnuta. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud doplnil své usnesení č. j. 12 Cmo 273/2019-95 ze dne 2. 7. 2019 (správně ze dne 2. 7. 2020) tak, že uloží žalobkyni zaplatit žalovanému rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 26.957 Kč.5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle ustanovení § 212 a následujících o.s.ř., aniž za tím účelem nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Z obsahu spisu zjistil, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 537.346 Kč se 6 % úrokem od 1. 4. 2014 do zaplacení a odměnou ve výši 1.791,15 Kč. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 13 Cm 60/2017-9, proti němuž podal žalovaný včasné námitky, obsahující odůvodnění. Po jejich projednání rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 13 Cm 60/2017-29 o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti a o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 600 Kč. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, směřující proti oběma jeho výrokům, a k výzvě soudu prvního stupně uhradil poplatek za odvolání ve výši 26.957 Kč. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně svým podáním ze dne 16. 9. 2019 žalobu co do částky 539 491, 30 Kč zpět. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2020, č. j. 12 Cmo 273/2019-84 byl proto rozsudek soudu prvního stupně č. j. 13 Cm 60/2017-29 ze dne 10. května 2018 v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu č. j. 13 Cm 60/2017-9 ze dne 22. května 2017 ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 539 491,30 Kč zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 12 Cmo 273/2019-95 pak odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu, tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o ponechání v platnosti shora uvedeného směnečného platebního rozkazu ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 6 % úrok z částky 537 346 Kč za období od 5. 4. 2014 do 13. 9. 2014 a náhradu nákladů řízení ve výši 27.557 Kč změnil tak, že směnečný platební rozkaz byl i v tomto rozsahu zrušen. Výrokem II. rozsudku pak odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 5.518,80 Kč.7. Jak vyplývá z ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Z účtu soudu vrátí soud obdobně i poplatek, popřípadě přeplatek na poplatku zaplaceném kolkovou známkou. Poplatek ani přeplatek na poplatku se nevrací, nepřevyšuje-li částku 50 Kč, s výjimkou uvedenou v odstavci 2. Podle tohoto ustanovení soud vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena. Podle § 10 odst. 3 citovaného zákona soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. Ustanovení § 10 odst. 4 téhož předpisu pak upravuje postup při vrácení poplatku v případě zastavení řízení po vydání platebního rozkazu pro zpětvzetí návrhu, k němuž došlo nejpozději v poslední den lhůty k podání odporu nebo námitek proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.8. Se soudem prvního stupně je nutno souhlasit v tom, že v poměrech posuzované věci nebyla naplněna žádná z podmínek, za nichž platná právní úprava umožňuje vrácení byť i jen části uhrazeného poplatku za odvolací řízení (žalovaný byl osobou k zaplacení poplatku povinnou, nebylo zaplaceno více, než činila jeho zákonná poplatková povinnost, odvolání nebylo odmítnuto ani vzato zpět). Napadené usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh žalovaného na vrácení poplatku zamítnut, proto bylo odvolacím soudem podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.9. Z výše uvedených zjištění však současně vyplynulo, že částka 26.957 Kč, zaplacená žalovaným na soudním poplatku za odvolání, nebyla v důsledku početní chyby zahrnuta do nákladů odvolacího řízení, jejichž náhrada byla žalovanému přiznána výrokem II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2020, č. j. 12 Cmo 273/2019-95. Odvolací soud proto postupoval dle ustanovení § 211 a § 164 o. s. ř. a výše uvedenou nesprávnost odstranil vydáním opravného usnesení. Současně s tím byla provedena rovněž oprava nesprávného data vyhlášení ro