14 Cmo 11/2021-21 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o odvolání účastníka 2) z funkce likvidátora společnosti , Anonymizováno, /dále jen „společnost“/ [výrok I.], jmenoval likvidátorem společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, [výrok II.], společnosti a účastníkovi 2) uložil společně a nerozdílně zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení [výrok III.].2. Soud prvního stupně shledal jako důvod pro odvolání účastníka 2) z funkce likvidátora jeho nečinnost v této funkci. Účastník 2) byl jmenován do funkce likvidátora již v roce 2009, dosud však likvidaci neukončil a povinnosti likvidátora neplní (mj. po celou dobu nepodal za společnost přiznání k dani z příjmu právnických osob, byť k tomu byl navrhovatelem vyzýván). Účastník 2) se svým odvoláním z funkce souhlasil. Proto soud prvního stupně návrhu vyhověl a jmenoval likvidátora nového.3. Výrok III. o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/, ve spojení s § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních /dále jen „z. ř. s.“/, úspěchem navrhovatele ve věci. Proto má navrhovatel vůči společnosti a účastníkovi 2) právo na náhradu nákladů řízení. Pasivní solidaritu soud prvního stupně dovodil z nerozlučného společenství společnosti a účastníka 2) v řízení dle § 91 odst. 2 a § 140 odst. 1 věty poslední o. s. ř. Výše paušální náhrady nákladů řízení za podaný návrh pak vyplývá z § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady […] /dále jen „vyhláška“/.4. Proti výroku III. podal účastník 2) odvolání, navrhuje jeho změnu tak, že se navrhovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává. Nárok na jejich náhradu totiž navrhovateli nevznikl.5. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (§ 212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, byť ne všem závěrům soudu prvního stupně lze přisvědčit.6. S ohledem na soudem prvního stupně založenou solidaritu otevírá podané odvolání k přezkumu celý výrok III. usnesení soudu prvního stupně.7. Zároveň odvolací soud připomíná, že zásada zákazu reformationis in peius se v daném případě neuplatní. Odvolací soud je oprávněn změnit výrok o náhradě nákladů řízení i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem (viz shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. III. ÚS 230/04, ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 596/07).8. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že nadepsané řízení je řízením ve statusové věci právnické osoby dle § 2 písm. e), § 3 odst. 2 písm. a) a § 85 písm. a) z. ř. s.9. Rozhodovací praxe senátu 14 Cmo odvolacího soudu se ustálila na tom, že řízení o odvolání likvidátora jmenovaného soudem lze zahájit i bez návrhu. Odvolací soud vychází z § 194 o. z., podle kterého jen soud může odvolat z funkce likvidátora, kterého do funkce jmenoval. Ustanovení § 191 odst. 2 o. z., podle něhož na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá likvidátora, který řádně neplní své povinnosti, a jmenuje nového likvidátora, představuje speciální, rozšiřující úpravu ke zmíněnému § 194 o. z. Podle právě citovaného § 191 odst. 2 o. z. totiž lze na návrh tam uvedených osob z funkce odvolat pro porušování povinností také likvidátora, který nebyl do funkce jmenován soudem. Ve prospěch tohoto závěru svědčí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2020, sp. zn. 27 Cdo 2277/2020, dostupné na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud dospěl (mimo jiné) k závěru podle něhož „Jestliže dochází k neodůvodněným průtahům likvidace společnosti (jako to tvrdí dovolatelé v projednávané věci), může o tom vlastník prostor, ve kterých je umístěno sídlo společnosti, informovat rejstříkový soud, který na tento podnět může (podle okolností konkrétního případu) reagovat tak, že likvidátora, kterého do této funkce jmenoval, odvolá (§ 194 o. z.). Přitom platí, že i likvidátor je povinen vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře a že za řádný výkon funkce lze likvidátora činit odpovědným.“ Pro stručnost lze poukázat též na podrobný výklad v komentáři , Anonymizováno, k § 191 a 194 o. z. v právním systému ASPI, Wolters Kluwer ČR.10. Takže při rozhodování o nákladech řízení o odvolání likvidátora z funkce soud aplikuje primárně § 23 z. ř. s., podle něhož bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.11. Soudu prvního stupně nelze přisvědčit v tom, že by společnost a účastník 2) byli v řízení v postavení nerozlučných společníků dle § 91 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud je toho mínění, že jejich postavení v řízení je samostatné (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). Každý z nich vystupuje v řízení sám za sebe. Tak například není důvod pochybovat o tom, že proti případnému zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně by mohla podat odvolání sama společnost. Skutečnost, že výsledné rozhodnutí bude s ohledem na rozhodování o statusové otázce závazné pro každého (§ 27 z. ř. s.), na samostatném postavení účastníků v řízení nic nemění.12. Odvolací soud má za to, že v poměrech projednávané věci je na místě aplikace výše citovaného ustanovení § 23 věty druhé z. ř. s. Důvod ospravedlňující výjimku ze základního pravidla nepřiznání náhrady nákladů řízení spatřuje odvolací v tristní liknavosti odvolatele s plněním povinností likvidátora, trvající více než 10 let! Pokud by odvolatel své povinnosti likvidátora řádně plnil, byla by společnost patrně dávno vymazaná z obchodního rejstříku a k podání návrhu by nebyl důvod. Proto je zcela na místě, aby odvolatel nahradil ostatním účastníkům náklady řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu spisu se podává, že společnost byla v řízení nečinná, žádné náklady jí nevznikly, proto ve vztahu mezi ní a navrhovatelem je výrok o nákladech řízení takový, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovateli však náleží paušální náhrada nákladů za podaný návrh ve výši 300 Kč, v tomto směru soud prvního stupně správně vyšel z výše zmíněných ustanovení vyhlášky, zde odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně odkazuje.13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. tak, jak je uvedeno ve výroku I. usnesení (§ 220 odst. 1 psím. a/o. s. ř.).14. Výše uvedený závěr ospravedlňující aplikaci výjimky dle § 23 věty druhé z. ř. s. se ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. podle mínění odvolacího soudu uplatní i pro odvolací řízení. Ovšem podle obsahu spisu v odvolacím řízení nevznikly náklady žádnému z účastníků. Proto odvolací soud o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. usnesení.