14 Cmo 356/2020-271 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o pokračování v řízení, přerušeném usnesením ze dne 31. října 2019, č. j. 49 Cm 19/2019 – 180. Usnesení soud prvního stupně neodůvodnil.2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel odvolání, navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se v řízení nepokračuje až do rozhodnutí Nevyššího soudu eventuálně Ústavního soudu.3. Odvolatel argumentuje tím, že řízení vedené vůči němu u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2019 je sice pravomocně skončeno, nicméně proti navazujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze podal odvolatel dovolání. Je tedy třeba vyčkat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu o ústavní stížnosti, neboť posouzení otázky viny bude mít dopad i na řešení předmětu sporu. Pokud by totiž Nejvyšší soud rozsudky v trestní věci zrušil a předmětné řízení bylo mezitím ukončeno, bylo by nutné podat žalobu na obnovu řízení, což by bylo procesně neekonomické a zdlouhavé.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Nejprve je třeba uvést, že shora uvedený senát odvolacího soudu se ve své rozhodovací praxi přiklání k závěru, že usnesení o pokračování v přerušeném řízení dle § 111 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/, nemá povahu usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 205 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), k tomu odvolací soud odkazuje mutatis mutandis na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018, ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 2376/2018 či ze dne 25. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 3623/2014, dostupná na www.nsoud.cz, z nichž se přípustnost odvolání podává. Podle mínění senátu odvolacího soudu projednávajícího nadepsanou věc je třeba v prvé řadě zohlednit - a to je klíčový moment - že imanentní vlastností usnesení o vedení řízení je, že soud takovým usnesením není vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). To znamená, že soud takové usnesení může kdykoliv, a to i bez návrhu, změnit, pokud to je třeba pro další vedení řízení; přitom není třeba, aby dřívější usnesení jakkoliv formálně odklidil (např. rozhodne-li soud při ústním jednání, že neprovede navržený důkaz pro nadbytečnost, může později bez dalšího takový důkaz ve vazbě na aktuální vývoj důkazní situace přesto provést). Naproti tomu je-li soud usnesením vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.), nemůže takové usnesení změnit, zrušit či postupovat v dalším průběhu řízení v rozporu s ním (např. důsledkem zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků je, že nezmění-li se poměry, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti /následnému/ usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje). V případě, kdy soud rozhodne o pokračování v řízení dle již zmíněného § 111 odst. 2 o. s. ř., je povinen činit kroky, které jsou pro další postup v řízení potřebné. Vyžádá-li si aktuální procesní situace další přerušení řízení, musí mu (znovu) předcházet zákonem předepsaný postup (§ 107 a násl. o. s. ř.). Rozhodovací praxe odvolacího soudu se v řešení této otázky v poslední době rozštěpila, jak vyplývá z usnesení jiného senátu odvolacího soudu ze dne 26. dubna 2021, sp. zn. 6 Cmo 238/2020. V něm se dotyčný senát odvolacího soudu zabývá povahou takovéhoto usnesení, tj. že jde o usnesení procesní povahy, kritériem hospodárnosti řízení, otázkou minimalizace újmy na právech účastníků, důležitostí usnesení pro meritorní rozhodnutí, ovšem pomíjí absenci výše uvedené klíčové a zákonem stanovené vlastnosti těch usnesení, kterými se upravuje vedení řízení. Nejednotná je při řešení předestřené otázky i komentářová literatura. Nicméně nadepsaný senát odvolacího soudu je přesvědčený o správnosti jím zastávaného právního názoru, dlouhodobě aplikovaného v jeho rozhodovací činnosti.6. V poměrech projednávané věci bylo řízení přerušeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. října 2019, č. j. 49 Cm 19/2019 – 180, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2020, č. j. 14 Cmo 44/2020 – 192, do pravomocného skončení trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2019. Z předloženého spisu se podává, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2020, č. j. 12 To 73/2019 - 1278, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2019, č. j. 2 T 4/2019 - 1045, byl navrhovatel shledán vinným ze zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Tím odpadl soudem prvního stupně vymezený důvod přerušení řízení. Navíc usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020, č. j. 3 Tdo 1233/2020 – 1429, bylo dovolání navrhovatele proti výše uvedenému trestnímu rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítnuto. Je tak dán důvod pro pokračování v řízení dle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř.7. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).