2 Cmo 108/2021-209 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením zastavil soud prvního stupně řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku stejného soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 53 Cm 147/2017-117. Uvedl, že žalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání, ale neuhradil soudní poplatek ve výši 249 734 Kč. Proto byl vyzván k jeho zaplacení v dodatečné lhůtě usnesením ze dne 24. 10. 2018, č. j. 53 Cm 147/2017-130. Na to žalovaný požádal o osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně tuto žádost pravomocně zamítl usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. 53 Cm 147/2017-140, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2020, č. j. 2 Cmo 221/2019-151. Žalovaný následovně opakovaně požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 28. 4. 2020, č. j. 53 Cm 147/2017-163 soud prvního stupně řízení o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků zastavil. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2020, č. j. 2 Cmo 173/2020-172. Následovala další žádost žalovaného o osvobození do soudních poplatků s tím, že u něho došlo k podstatné změně jeho poměrů. V této souvislosti označil rozsudek Okresního soudu v , adresa, ze dne 10. 9. 2020, č. j. 1 T 47/2019-924, kterým mu byla uložena pokuta 400 000 Kč, kterou splácí po 40 000 Kč měsíčně a rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 3/2020-127, kterým byl zavázán zaplatit částku 4 178 856 Kč s příslušenstvím a odměnou.2. Konstatoval, že obě skutečnosti nastaly dříve, než odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného proti usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o opakovaném návrhu žalované na osvobození od soudních poplatků. Opřel se především o nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, spisové značky I. ÚS 1439/09, nakolik se ten zabývá opakováním stále stejných návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků, o kterých není nutno stále znovu rozhodovat, jestliže vedou ke zbytečnému prodlužování řízení.3. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalovaný a navrhuje, aby bylo změněno tak, že řízení se nezastavuje. Vytýká soudu prvního stupně, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu nevyzval žalovaného po té, kdy jeho návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku nebylo vyhověno, když soud řízení o návrhu na osvobození od soudního poplatku zastavil, což bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2020, č. j. 2 Cmo 173/2020-172, aby soudní poplatek zaplatil v dodatečné lhůtě. Žalovaný tak neměl možnost soudní poplatek zaplatit. Poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016, spisové značky II. ÚS 1138/15. Poslední výzvu k úhradě soudního poplatku soud prvního stupně učinil usnesením ze dne 3. 3. 2020, č. j. 53 Cm 147/2017-155.4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].5. Vyšel při tom z okolností, ze kterých vyšel i soud prvního stupně, které nejsou ostatně nijak sporné.6. Z obsahu spisu odvolací soud dále zjistil, že soud prvního stupně přípisem ze dne 3. 3. 2020 v návaznosti na potvrzení usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 53 Cm 147/2017-130, kterým byl zamítnut původní návrh žalovaného na přiznání poplatkové úlevy, odvolacím soudem, upozornil žalovaného, že jeho poplatková povinnost ve výši 249 734 Kč trvá, že soud očekává úhradu soudního poplatku do 15 dnů od doručení stejného přípisu a že v případě, kdy předmětný soudní poplatek nebude uhrazen, bude odvolací řízení zastaveno. Další výzvy soud prvního stupně neučinil.7. Z obsahu spisu také vyplývá (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2021, č. j. 49 Cm 134/2018-176), že žalovaný podal dovolání proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 1. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 3/2020-127. Z posledně uvedeného usnesení rovněž vyplývá, že žalovanému bylo tímto usnesením přiznáno osvobození od soudního z uvedeného dovolání, který činí 14 000 Kč. Pro naprostý nedostatek důvodů uvedeného usnesení nelze žádným způsobem zjistit, z jakých věcných okolností soud prvního stupně vycházel. Zcela chybí jakékoliv odůvodnění k otázce, v čem jsou poměry žalovaného tak mimořádné, že bylo namístě výjimečně sáhnout k úplnému osvobození od soudního poplatku za dovolání.8. Konečně z obsahu spisu vyplývá, že v návaznosti na poslední návrh na osvobození od soudních poplatků vyzval soud prvního stupně žalovaného usnesením ze dne 30. 11. 2020, č. j. 53 Cm 147/2017-185, aby předložil doklady k jeho poměrům. Podáním ze dne 21. 12. 2020 žalovaný poukázal na již dříve uplatněné okolnosti, to znamená peněžitý trest udělený v trestním řízení a jeho splácení, na hypotéky, také již dříve uplatněné, ale také na dohodu o splátkách ve výši 15 000 Kč insolvenčnímu správci , Anonymizováno, . Z předložené dohody ze dne 26. 10. 2020 vyplývá, že , Anonymizováno, ., insolvenční správce dlužníka , Anonymizováno, (jedná se o původně žalovaného 1. v této věci), na straně jedné a manželka žalovaného a žalovaný na straně druhé se dohodli, že žalovaný a jeho manželka budou po splátkách ve výši 15 000 Kč měsíčně splácet dluh, který spočívá v tom, že neoprávněně převedli z majetku zmíněného dlužníka na svoje účty částky 1 800 000 Kč, 600 000 Kč a 800 000 Kč, když v rámci insolvenčního řízení vedeného proti posledně uvedené společnosti bylo rozhodnuto, že tyto převody jsou neúčinné.9. Z výše uvedených zjištění, která nejsou odvolatelem nijak zpochybňována vyplývá, že doposud byl věcně projednán návrh žalovaného na přiznání osvobození od soudního poplatku pouze jednou, to znamená usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 4. 2019, č. j. 53 Cm 147/2017-140, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2020, č. j. 2 Cmo 221/2019-151. Návrh byl zamítnut a soud prvního stupně v souladu s judikaturou, na kterou žalovaná strana poukazuje, následně výzvou ze dne 3. 3. 2020 žalovaného upozornil, že vzhledem ke zmíněným zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího jeho poplatková povinnost trvá a opět jej vyzval, aby soudní poplatek v dodatečné lhůtě zaplatil.10. Jak soud prvního stupně, tak i odvolatel si zcela nesprávně vykládají účinky a důsledky rozhodnutí o následném opakovaném návrhu žalovaného na přiznání osvobození od soudního poplatku. Jedná se o usnesení ze dne 28. 4. 2020, č. j. 53 Cm 147/2017-163, kterým soud prvního stupně řízení o tomto opakovaném návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků zastavil, a o usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2020, č. j. 2 Cmo 173/2020-172, kterým bylo usnesení o zastavení řízení potvrzeno.11. K zastavení řízení totiž došlo proto, že projednání opakovaného návrhu na přiznání osvobození od soudního poplatku, bránila neodstranitelná překážka řízení spočívající v překážce věci již jednou pravomocně rozhodnuté. Tedy posledně zmíněnými usnesením nebylo žádný způsobem rozhodnuto o tom, zda tento opakovaný návrh je nebo není věcně důvodný, zda žalovaný nově splňuje nebo nesplňuje předpoklady pro přiznání poplatkové úlevy. Zmíněnými rozhodnutími bylo pouze posouzeno, zda opakovaný návrh je vůbec projednatelný s ohledem na okolnost, že již jednou bylo o obdobném návrhu rozhodnuto. Je při tom samozřejmé, že soudy obou stupňů musely při tom přezkoumat, zda se opakovaný návrh opírá okolnosti, které již byly posouzeny anebo zda uplatňuje nové významné skutečnosti, které ještě posouzeny být nemohly a které by mohly případně vést k tomu, že opakovanému návrhu by mohlo být vyhověno. Je třeba podtrhnout použitý podmiňovací způsob. Soudy nemohly v první fázi posuzovat nic jiného, než otázku, zda se opakovaný návrh opírá o identický skutkový stav nebo nikoliv. Protože soudy obou stupňů dospěly k závěru, že opětovný návrh vychází ze stejných okolností jako návrh předchozí, nebyl vůbec prostor k tomu, aby opakovaný návrh mohl být věcně projednán, právě pro překážku věci již pravomocně rozhodnuté, nebyl tedy vůbec věcně projednatelný a řízení o něm muselo být zastaveno podle § 159a odst. 4 a § 104 odst. 1 o. s. ř. Nejde tedy o rozhodnutí o důvodnosti návrhu, ten nebyl vůbec zamítnut, nýbrž jedná se o rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, které správně nemělo být vůbec zahájeno.12. Žalovaná strana v odvolání zaměňuje právě rozhodnutí, kterým se věcně posuzuje důvodnost návrhu, s rozhodnutím, kterým se posuzuje, zda vůbec je možné návrh projednat. Proto na rozhodnutí, kterým soud zastaví řízení o návrhu na přiznání osvobození, zde pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, nelze vůbec judikaturu, na kterou odvolání poukazuje, použít. Nebylo žádnou povinností soudu prvního stupně po té, kdy nabylo právní mocí usnesení odvolacího ze dne 3. 11. 2020, č. j. 2 Cmo 173/2020-172, žalovaného žádným způsobem opětovně vyzývat k zaplacení soudního poplatků. Proto také výzva ze dne 3. 3. 2020 zůstala i nadále významnou.13. Soud prvního stupně z tohoto nesprávného pochopení vyvozuje jiný nesprávný závěr. Je samozřejmě nepochybné, že opětovný (druhý) návrh na poplatkovou úlevu nebyl projednatelný. Tato neprojednatelnost spočívá prá