2 Cmo 110/2021-87 — Vrchní soud v Praze

1. Rozsudkem soud prvého stupně ponechal vůči žalovanému 2. a 3. v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Praze dne 10. 12. 2019, č. j. 76 Cm 171/2019-7 a rozhodl o společné a nerozdílné povinnosti žalovaných k náhradě nákladů námitkového řízení žalobkyně ve výši 68 921,60 Kč (výrok I. a II. rozsudku).2. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalovaným zaplacení směnečné pohledávky 1 400 000 Kč s příslušenstvím a odměnou z titulu směnečného rukojemství ze směnky ze dne 28. 4. 2014, kterou vystavila společnost , Anonymizováno, (žalovaný 1.). Na směnku nebylo placeno. Soud prvého stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem č. j. 76 Cm 171/2019-15 ze dne 10. 12. 2019. V zákonem stanovené lhůtě podal žalovaný 2. a 3. včasné a odůvodněné námitky. V námitkách oba žalovaní shodně uvedli, že nikdy nevystavili ani neavalovali předmětnou směnku jako směnku vlastní. Vědomi jsou si toho, že avalovali blankosměnku jako zajišťovací instrument k závazku z úvěrové smlouvy. Namítli protismluvní doplnění blankosměnky, když z předložené směnky je patrno, že směnečná suma a datum splatnosti byly do směnky doplněny dodatečně, avšak žalobkyně nikterak nedokládá a neosvědčuje svůj postup, kterým dospěla ke směnečné sumě a datu splatnosti. Namítli, že směnka nebyla řádně předložena k placení a nakonec vznesli námitku neplatnosti směnky, když oba žalovaní vystupovali v předmětném závazkovém vztahu jako spotřebitelé a žalobkyně jednala v rámci své podnikatelské činnosti, kdy zajištění takového vztahu směnkou je nepřípustné.3. Žalobkyně v reakci na námitky obou žalovaných uvedla, že předmětná směnka vystavená žalovaným 1. je platnou směnkou vlastní, která obsahuje veškeré zákonné náležitosti. Žalovaní směnku avalovali a pokud jde o jejich námitku, že došlo k protismluvnímu doplnění směnky, tuto nijak neprokazovali, jedná se pouze o tvrzení, navíc nepravdivá. Pokud jde o předložení směnky k placení žalobkyně poukázala na předžalobní výzvy, které byly spolu s žalobou soudu předloženy. V neposlední řadě žalobkyně sporuje námitku žalovaných, že v předmětném závazkovém vztahu vystupovali jako spotřebitelé a to, zejména proto že výstavcem směnky byla společnost , Anonymizováno, , která je podnikatelem stejně jako společnost žalobkyně. Žalovaný 1. a 2. přistoupili k závazku hlavního dlužníka jako směneční rukojmí, jejich postavení není proto relevantní. Naopak zajištění směnečného závazku ze směnky vystavené mezi podnikateli fyzickou osobou (zpravidla členem statutárního orgánu dotyčné právnické osoby) je běžnou praxí. Žalobkyně hodnotila námitky žalovaných jako nedůvodné.4. Po poučení soudem ve vztahu k žalovanému 2. podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tento uvedl, že přípustnost kauzálních námitek dovozuje z nálezu ÚS I. 290/15 ze dne 16. 9. 2015, ze kterého podle žalovaného vyplývá i to, že je v postavení spotřebitele. Odkázal na smlouvu o úvěru č. 200499/14U s tím, že úvěr podle smlouvy byl zajištěn jednak zástavním právem, jednak blankosměnkou, ke které byla uzavřena shodného dne dohoda o vystavení blankosměnky - vyplňovací směnečné prohlášení, která je vlastnoručně podepsána žalovanými. Navrhl provedení listin jako důkazu.5. Po provedeném důkazním řízení soud prvního stupně uzavřel, že předložená směnka obsahuje veškeré zákonné náležitosti, vyžadované pro směnku vlastní, je směnkou platnou. Z předmětné směnky vznikl specifický právní vztah, jehož abstraktní charakter spočívá v tom, že právní důvod pro jeho existenci není významný. Směnečný závazek je zcela samostatný a oddělitelný od závazku, který byl důvodem jeho vzniku.6. Pokud žalovaní namítali neplatnost směnky s tím, že v předmětném závazkovém vztahu vystupovali jako spotřebitelé, soud prvního stupně zejména odkázal na čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001, podle kterého pouhá okolnost, že směnečný rukojmí je fyzickou osobou, nestačí k tomu, aby bylo založeno postavení spotřebitele. Žalovaní nebyli spotřebiteli vzhledem k tomu, že remitent i výstavce směnky jsou kapitálové obchodní společnosti a navíc žalovaný 2. byl jednatelem výstavce (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14.3.2013, sp. zn. C-419/11). Pokud žalovaný 2. odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 16.9.2015, sp. zn. ÚS 290/15, nejedná se o přiléhavý odkaz, když v této věci jak výstavce, tak i rukojmí byli spotřebitelé. Tuto námitku shledal proto nedůvodnou.7. Stejně tak nedůvodnou shledal soud prvního stupně námitku žalovaných, že předmětná směnka nebyla předložena k placení. Poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které postačí, bude-li směnka směnečnému rukojmí předložena až po uplynutí lhůty podle čl. I. § 38 ZSŠ, popřípadě až v průběhu samotného řízení o zaplacení směnky. V projednávané věci byli žalovaní s předmětnou směnkou seznámeni po doručení směnečného platebního rozkazu.8. Důvodnými nebyly shledány ani námitky žalovaných, kteří tvrdili, že datum splatnosti a směnečná suma byly do směnky doplněny dodatečně a tvrdili, že ze strany žalobkyně absentuje jakékoli tvrzení k vyplňovacím ujednáním ke směnce, jakož i osvětlení jejího postupu, jak dospěla ke směnečné sumě a uvedenému datu splatnosti. Soud uzavřel, že se žalovaní mýlí pokud tvrdí, že důkazní břemeno v tomto rozsahu tíží žalobkyni. Poučil proto žalované podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o povinnosti uvést na jakých skutečnostech staví svou obranu a o povinnosti navrhnout k prokázání tvrzeného důkazy. Pakliže žalovaný 2. navrhl k prokázání dokazování vyplňovací prohlášením ze dne 28.4.2014, smlouvou o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 28.4.2014 ve spojení s dodatky, pak tento návrh byl soudem zamítnut, když žalovaný 2. byl limitován koncentrací řízení, kdy po uplynutí lhůty k podání námitek nemůže již tvrdit nové nebo doplňující námitky. Soud prvního stupně rovněž připomenul, že povinností žalovaného je v podaných námitkách alespoň stručně vylíčit obsah směnečné dohody, která byla důvodem vzniku směnky.9. Žalobkyně tedy po zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci prokázala předložením platné směnky svůj nárok, žalovaní neunesli své důkazní břemeno. Proto bylo rozhodnuto, jak shora již uvedeno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve prospěch úspěšné žalobkyně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.10. Proti rozsudku podal žalovaný 2. včasné odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Uvedl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasí především s rozhodnutím soudu o zamítnutí předložených důkazů (smlouva o úvěru ze dne 28.4.2014 ve znění jejích dodatků, dohoda o vystavení blankosměnky ze dne 28.4.2014), jejichž návrh byl soudu předložen a soudem vyhodnocen, jako obsahově nové námitky, když ve skutečnosti se jedná pouze o doplnění námitek již dříve podaných (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2010, sp. zn. 29 Cdo 4711/2008). V odvolání dále rekapituluje doplňující tvrzení a důkazy k těmto tvrzením navrhované. Pod písm. a) uvádí skutečnosti týkající se protismluvního doplnění směnky. Zejména cituje obsah smlouvy o úvěru č. 200499/14U ze dne 28.4.2014. Dále odkazuje na dohodu o vystavení směnky - vyplňovací prohlášení ze dne 28.4.2014 a její doplnění. Konstatuje uzavření dodatků ke smlouvě o úvěru, nikoli k dohodě o vystavení směnky. V další části podaného odvolání pod písm. b) žalovaný 2. nesouhlasí s vyhodnocením postavení žalovaného 2., když bylo uzavřeno, že nebyl v postavení spotřebitele. Odkazováno je na § 1813 o. z. a 1815 o. z. Navrhuje změnu napadeného rozsudku a uplatnil právo na náhradu nákladů řízení.11. Žalobkyně se k odvolání žalovaného 2. vyjádřila písemným podáním ze dne 12.3.2021. Rozsudek soudu považuje za věcně správný a odkazuje na řízení vedené pod sp. zn. 73 Cm 121/2019, týkající se stejných účastníků a nároku ze stejné směnky, kdy žalovaný uplatňoval stejné námitky a následně se pokusil je doplnit a bylo o nich rozhodnuto stejným způsobem. Zcela se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že námitky uvedené žalovaným při prvním jednání byly námitky nové, nejednalo se o doplnění námitek. Pokud by se jimi odvolací soud přesto zabýval odkazuje žalobkyně na své podání ze dne 13.5.2020. Pokud jde o otázku postavení žalovaného 2. jako spotřebitele, odkázala žalobkyně rovněž na své předchozí podání. Zdůraznila postavení žalovaného 2. jako společníka a jednatele žalovaného 1., kterému nepřísluší spotřebitelská ochrana. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku ve vztahu k žalovanému 2. a uplatnila právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, podle § 212, § 214 odst. 1 a následujících o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 2. není důvodné.13. Předmětem odvolacího řízení je přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách žalovaného 2. proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočívá v hodnocení správnosti postupu soudu prvníh