2 Cmo 221/2021-251 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 13. 4. 2017 se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 650 000 Kč se 6 % úrokem z této částky od 1. 4. 2017 do zaplacení a s odměnou ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze. Jak žalobce uvedl, je řádným majitelem směnky vlastní vystavené žalovanou dne 22. 12. 2016 ve Třech Dvorech na částku 650 000 Kč, která se stala splatnou dne 31. 3. 2017. Žalovaná byla k plnění vyzvána přípisem ze dne 4. 4. 2017, na směnku však ničeho nezaplatila.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 56 Cm 65/2017-11, proti kterému podala žalovaná včasné námitky. Uvedla v nich, že směnka se jí netýká, neboť její rodné číslo není , Anonymizováno, , ale , Anonymizováno, . Směnku nikdy neviděla, nikdy ji nepodepsala a ani neměla v úmyslu ji podepsat. V minulosti podepsala žalobci dvě směnky, které byly zcela zaplaceny, a jiné dokumenty, nikoli však třetí směnku, navíc na takto vysokou sumu. Žalovaná dále namítla, že neexistuje hospodářský důvod směnky, neboť od žalobce neobdržela částku na směnce uvedenou či plnění této částce odpovídající. Směnka je pravděpodobně falzifikát a je zde podezření, že někdo ji vyrobil tak, aby simulovala závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou. Podpis žalované na předmětné směnce byl buď napodoben třetí osobou nebo někdo pozměnil text listiny, kterou žalovaná původně podepsala, případně jí někdo směnku podstrčil mezi jinými listinami ve snaze vylákat její podpis, aniž by si však žalovaná byla vědoma toho, že se k čemukoli zavazuje a aniž by dostala jakékoli protiplnění. Pokud by žalobce získal od žalované peněžní prostředky formou soudního sporu za pomoci protiprávně „použité/zneužité“ směnky, lze to chápat jako trestný čin podvodu. Právní úkon, který je trestným činem, přitom nemůže požívat soudní ochrany. Z důvodů žalovanou namítnutých je pak jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy.3. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 239 136 Kč (výrok II.) a dále České republice – Krajskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 2 217 Kč (výrok III.). Jedná se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 12. 7. 2018, č. j. 56 Cm 65/2017-96, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Cmo 244/2018-127, a druhý rozsudek ze dne 20. 2. 2020, č. j. 56 Cm 65/2017-172, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 2 Cmo 129/2020-212, s tím, že v obou případech byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce uplatnil proti žalované nárok ze směnky, která splňuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“). K tvrzení žalované, že spornou směnku nepodepsala, konstatoval, že toto bylo vyvráceno v řízení vypracovaným znaleckým posudkem, v němž byl přijat závěr, že sporný podpis na směnce napsala s vysokou pravděpodobností žalovaná. K námitce žalované, že se jí sporná směnka nemůže týkat z důvodu nesprávně uvedeného rodného čísla v rubrice určené pro podpis jejího výstavce, pak odkázal na závěry odvolacího soudu v usnesení, jímž byl zrušen první ve věci vydaný rozsudek. Uzavřel, že případná chyba v rodném čísle výstavce nečiní směnku vadnou a osobu výstavce z jeho směnečného závazku vyvázat nemůže. Pokud žalovaná směnku zpochybnila tím, že ji označila za falzifikát, když podstatou její obrany bylo, že směnka nepochází od ní coby subjektu na směnce označeného jako výstavce, odkázal soud prvního stupně na výpověď žalobce, ze které vzal za jednoznačně prokázané, že žalovaná dne 22. 12. 2016 v místě svého bydliště skutečně podepsala text totožný s textem na sporné směnce, kterou vytiskl žalobce u sebe doma a žalované ji přivezl k podpisu. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že směnka nevznikla žádným jiným způsobem. Pakliže žalovaná dovozovala, že směnka je falzifikátem, de facto z nepřímých důkazů, jedná se o skutečnosti pro posouzení věci nerozhodné, neboť jejich řetězec není ucelený, aby prokázal tvrzení žalované o tom, že směnka je falzifikátem. V té souvislosti soud prvního stupně připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Podle soudu prvního stupně sama skutečnost, že žalovaná byla v prosinci 2016 ve špatné finanční situaci, neznamená, že nemohla předmětnou směnku vystavit. K námitce nedostatku kauzy směnky soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak jsou vyjmenována v odůvodnění rozsudku, a z těchto citoval podstatné závěry. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že ke dni vystavení směnky byl věřitelem pohledávek vůči , Anonymizováno, , Anonymizováno, (otec žalobce), přičemž se jednalo o pohledávky ve výši 750 000 Kč s úroky z prodlení. Nositelem těchto pohledávek se stal žalobce dne 27. 12. 2012, kdy je na něj jeho otec postoupil smlouvou o postoupení pohledávek, a to v celkové výši 899 106 Kč. Za situace, kdy žalobce dne 27. 12. 2016 odeslal , Anonymizováno, jakožto dosavadnímu dlužníku svého otce oznámení o postoupení pohledávky, je logické, že tak učinil poté, co se vlastníkem pohledávky stal on. Ještě předtím, než žalobce od svého otce převzal jeho pohledávku, si tak tuto pojistil u žalované, a to spornou směnkou. Evidentně chtěl mít s ohledem na špatné předchozí zkušenosti s Viktorem Součkem jistotu, že dluh bude uhrazen, a to právě žalovanou. Za logické měl soud prvního stupně i to, že s tím souvisely návštěvy žalobce v místě bydliště žalované a podepisování dohod a směnky, které předcházelo postoupení pohledávky. Směnka tak plnila zajišťovací funkci k pohledávkám, jejichž nositelem v době jejího vystavení nebyl žalobce, nicméně stal se jím dne 27. 12. 2016. Jedná se tedy o platnou směnku. Směnečný platební rozkaz byl proto ponechán v platnosti v celém jeho rozsahu. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal plně úspěšnému žalobci právo na jejich náhradu dle specifikace, jak je obsahem odůvodnění rozsudku. Pokud jde o náhradu nákladů řízení státu, k jejímu zaplacení byla zavázána žalovaná podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na její procesní neúspěch. Jedná se o zálohou nekryté znalečné, které bylo vyplaceno znalkyni , Anonymizováno, .5. Žalovaná napadla rozsudek včasným odvoláním, ve kterém navrhla jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen a žalobci bude uložena povinnost uhradit jí náhradu nákladů řízení. Soudu prvního stupně vytkla, že dospěl k nesprávnému závěru o skutkovém stavu. Výpověď žalobce označila za nepravdivou a namítla, že uzavření směnečné dohody z provedených důkazů nevyplývá, když nikde není ani napsáno ani nikdy nezaznělo, že by žalovaná uzavřela dohodu o tom, že vystaví směnku na konkrétní částku 650 000 Kč, a to dokonce k zajištění pohledávek v budoucnu vzniklých. Jak žalovaná uvedla, vždy mluví o dřívější směnce na částku 217 000 Kč. Jasné přitom není, z čeho soud prvního stupně poznal, že by se čestné prohlášení předložené žalobcem mělo týkat směnky na částku 650 000 Kč a nikoli dřívější směnky na částku 217 000 Kč. V emailové komunikaci předložené k důkazu žalovanou není nikde sděleno nic o „nové“ směnce na 650 000 Kč a vždy se mluví o směnce na 217 000 Kč. Soud prvního stupně nadto pominul, že z emailové komunikace a exekučních řízení zjevně vyplývá, že žalovaná z posledních sil téměř doplatila pohledávku z dřívější směnky na 217 000 Kč a v důkazech výslovně žádá žalobce o rozložení zbývajících cca 40 000 Kč na splátky. Zcela tak chybí motivace i reálná schopnost splatit novou směnku na 650 000 Kč. Žalovaná dále poukázala na to, že hlavním účastníkem případné směnečné dohody by musel být , Anonymizováno, , který u toho nebyl a ani o tom nevěděl. Namítla, že i pokud by zde bylo „nějaké“ dohody mezi žalovanou a žalobcem, nebyla by taková dohoda platná pro neurčitost. Podle žalované je neurčitá a tedy neplatná dohoda o narovnání dluhu vypracovaná žalobcem a pokud z ní soud prvního stupně učinil závěr o uzavření dohody pro směnku na 650 000 Kč, pak věc nesprávně právně posoudil. Další výhradou žalované bylo, že ze zvukových nahrávek bylo jasně prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou nebyla uzavřena žádná směnečná dohoda o vystavení směnky na 650 000 Kč k zajištění v budoucnu vzniklých pohledávek. Podle žalované žalobce s audio nahrávkami manipuloval, když původně se pravděpodobně jednalo o jednu nahrávku, kde přibližně uprostřed zaznělo něco, co by popíralo tvrzení žalobce. Tuto část žalobce zřejmě z nahrávky vystřihl. Žalovaná setrvala na tom, že pohledávka, kterou žalobce získal až dne 27. 12. 2016, nemohla existovat jako platn