6 Cmo 136/2020-52 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným usnesením (dále též „předmětné usnesení“) Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) návrh, aby bylo rozhodnuto, že náklady na opravy a úpravy (rekonstrukce, modernizace) plynové kotelny v domě č. p. , Anonymizováno, katastrální území , adresa, , obec , adresa, , spravovaného účastníkem , právnická osoba, , jsou účtovány jen vlastníkům jednotek v tomto domě, kterým je dodáváno teplo z této kotelny, zamítl (výrokem I.) a navrhovateli uložil povinnost zaplatit účastníku (tj. , právnická osoba, ) na nákladech řízení 10 200 Kč (výrokem II.).2. Věc samu posoudil podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2020, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dovodil, s odkazem na ustálené a citované závěry soudní praxe, že soud nemůže v režimu tohoto institutu účastníkovi nijak ukládat, aby o záležitosti (vymezené ve výroku I. předmětného usnesení) jakkoliv pozitivně rozhodl. Jelikož se navrhovatel domáhá toho, aby soud rozhodl opačně, než jak rozhodlo usnášeníschopné shromáždění účastníka, což zvrátit nelze, návrh zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb. v platném znění, o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a účastníkovi přiznal za 3 vykonané úkony právní služby v součtu 10 200 Kč.3. Proti tomuto usnesení v rozsahu obou jeho výroků podal navrhovatel včasné odvolání, v němž namítá, že z jednoznačně znějící kogentní normy pozitivního práva vyjádřené v § 1209 odst. 1 o. z. vyplývá, že soud má o otázce, která byla předmětem rozhodování shromáždění, věcně rozhodnout. To ale soud prvního stupně neučinil, čímž se dopustil odepření spravedlnosti, jakož tím i porušil právo navrhovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto zrušení předmětného usnesení a jeho vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Účastník se k podanému odvolání vyjádřil tak, že se s posouzením soudu prvního stupně plně ztotožňuje, neboť je v souladu s konstantní judikaturou. Navrhl proto potvrzení předmětného usnesení.5. Odvolací soud přezkoumal předmětné usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3, 4 a § 28 z. ř. s.], a odvolání neshledal důvodným.6. Právní posouzení soudu prvního stupně vysvětlené v odůvodnění předmětného usnesení o nemožnosti domáhat se podaným návrhem ve věci samé pozitivního rozhodnutí o záležitosti, o níž shromáždění účastníka rozhodlo jinak, je správné, vychází z ustálených závěrů soudní praxe a dovolací soud na ně v plném rozsahu odkazuje.7. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že Česká republika je materiálním právním státem, který je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo. Judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (k tomu srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech , Anonymizováno, proti , Anonymizováno, ze dne 24. 4. 1990, , Anonymizováno, a další proti , Anonymizováno, ze dne 24. 5. 1988, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, proti , Anonymizováno, ze dne 20. 11. 1989, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006, a sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006). Vyjádřeno poněkud konkrétněji, Ústavní soud dovodil, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti, resp. rovnosti (k tomu srov. např. nález ze dne 25. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 252/04). Ustálená judikatura proto představuje pro účastníka řízení „zákon“ (ve smyslu účinného právního předpisu v podobě, v jaké jej soudy prakticky aplikují, neboť tím je naplňována ochrana oprávněné důvěry v právo jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí), na jehož znění se účastník řízení, v daném případě především účastník (tj. , právnická osoba, ), může spoléhat a jehož účinků se může dovolat (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/10 ze dne 9. 8. 2013). Žádné relevantní důvody pro změnu judikatury zjištěny nebyly a ani navrhovatelem tvrzeny, neboť za ně nelze pokládat toliko nesouhlas s výkladem dikce § 1209 odst. 1 o. z., s nímž se Nejvyšší soud v rozhodnutích, které ustálenou soudní praxi založily, vypořádal.8. Na tomto závěru pak ničeho nemění ani nyní účinná (od 1. 7. 2020) úprava § 1209 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, která umožňuje uspořádání právních poměrů vlastníků podle slušného uvážení.9. Je tomu tak proto, že pramenem práva obecně jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti, mezi které patří princip nepřípustnosti retroaktivity, a to nejenom pro odvětví práva trestního. Retroaktivní účinek právního předpisu může být stanoven zákonodárcem jen výslovně (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, či ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2843/18). Ve vztahu k § 1209 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění tak ale zákonodárce nestanovil.10. Odůvodněný a správný je i výpočet nákladů řízení účastníka.11. Odvolací soud proto předmětné usnesení jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 4 z. ř. s. potvrdil.12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.), neboť účastník byl i v odvolacím řízení plně úspěšný. Navrhovatel je proto povinen nahradit účastníkovi náklady řízení spočívající v nákladech jeho právního zastoupení za 2 úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „AT“), a to 1x za podané vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) AT, a 1x za účast na jednání odvolacího soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, ve výši 3 100 Kč za každý z úkonů, určené na podkladě § 9 odst. 4 písm. c) AT z tarifní hodnoty 50 000 Kč (což je opodstatněno typovou obtížností posuzované věci, jež se projevuje v určené věcné příslušnosti soudu k jejímu projednání), ve spojení s § 7 bodem 5 AT, a dále v paušální náhradě za tyto úkony právní služby ve výši 300 Kč za každý z úkonů dle § 13 odst. 3 AT. Celkem náleží účastníkovi 6 800 Kč (2x 3 100 Kč + 2x 300 Kč).