7 Cmo 315/2020-0 — Vrchní soud v Praze

1. Usnesením shora uvedeného čísla a data soud prvního stupně rozhodl v bodě I. výroku takto: „Krajský soud v Plzni zahajuje řízení o výmaz , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , identifikační číslo , IČO, z veřejného rejstříku. V bodě II. výroku rozhodl takto: „V obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Plzni v oddílu A, vložce číslo 29291 se zapisuje ostatní skutečnosti Vymazává se , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , identifikační číslo , IČO, z obchodního rejstříku včetně všech zapsaných údajů. Výmaz se provádí z důvodu, že se jedná o osobu, která se podle § 42 z.v.ř. do obchodního rejstříku nezapisuje. Den výmazu: Dnem nabytí právní moci.“2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že rejstříkovému soud byl doručen podnět společnosti , právnická osoba, . k zahájení rejstříkového řízení o dosažení shody mezi zápisem domnělého subjektu , právnická osoba, a skutečným stavem, když , právnická osoba, není subjektem, který by bylo možno zapsat do obchodního / veřejného / rejstříku, neexistuje v současnosti jako právnická osoba.3. Soud odkázal na skutečnosti, vyplývající ze spisu, vedeného pod sp. Zn. A 29291/KSPL, a sice, že , právnická osoba, . podal u Krajského soudu v plzni dne 2. 3. 2016 návrh na výmaz , právnická osoba, z obchodního rejstříku. Tento návrh byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2016, č. j. A 29291/RD39/KSPL zamítnut. Proti tomuto usnesení bylo podáno odvolání a Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 22. 1. 2018, č. j. 7 Cmo 226/2016 napadené usnesení změnil, že návrh na zápis výmazu odmítl, rozhodnutí nabylo právní moci 8. 2. 2018. , právnická osoba, . podal dne 9. 4. 2018 dovolání, toto bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto rozhodnutím sp. zn. 27 Cdo 1981/2018 ze dne 11. 3. 2020.4. Poté, co popsal předchozí procesní vývoj, soud poukázal na pasáž odůvodnění předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde se uvádí, že Nejvyšší soud sdílí pochybnosti dovolatele /, právnická osoba, ./ o správnosti zápisu , právnická osoba, do obchodního rejstříku, kdy již na první pohled je zřejmé, že , právnická osoba, není žádnou z osob, které se podle § 42 z. v. ř. do obchodního rejstříku zapisují. Přitom platí, že je-li do obchodního rejstříku zapsána osoba, která v něm být zapsána nemá, odporuje takový zápis skutečnému stavu.5. Soud dále odkázal na dikci ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., shledal plnění podmínek pro zahájení řízení o zápis výmazu, a rovněž i pro samotný výmaz , právnická osoba, , adresa, , „ když se zjevně jedná o osobu , která v souladu s § 42 z. v. ř. není osobou zapisovanou do veřejného rejstřík. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto usnesení.“6. Ve včas podaném odvolání směřujícím do bodu II. výroku , právnická osoba, navrhovalo zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.7. Odvolatel vyjádřil přesvědčení o tom, že soudu prvního stupně vytýkal, že jeho výrok není podložen žádným ustanovením hmotného práva, které by odůvodňovalo výmaz existující právnické osoby - pravovárečného měšťanstva v Plzni. Namítal dále, že dovolací soud odmítavým usnesením přijatým s odkazem na ustanovení § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. nemůže dovolací soud řešit z povahy věci žádné právní otázky, nýbrž se pouze v konkrétním případě vyjádřit k tomu, proč za daných podmínek nebyly naplněny podmínky přípustnosti. K právním závěrům tam obsaženým stran merita věci proto jakýkoliv soud, tedy ani soud rejstříkový, nemůže vůbec přihlížet či odkázat na ně jakožto na důvod pro vydání rozhodnutí. V mezidobí byl tento právní názor aprobován i nálezovou judikaturou z Ústavního soudu ČR, a to konkrétně nálezem ze dne 20. 1. 2020 spisové značky II. ÚS 4152/18.8. Odvolatel má rozhodnutí rejstříkového soudu za exces, jde o rozhodnutí, jež je projevem protiústavní libovůle. Namítá rovněž, že soud měl povinnost umožnit účastníkovi, aby se před vydáním rozhodnutí k věci vyjádřil.9. Závěrem odvolatel zdůraznil, že existenci ani právní subjektivitu , právnická osoba, nelze zpochybnit, neplyne to jen z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1899/2013 z 7. 11. 2013, ale také z 767 odst. 2 obchodního zákoníku a dnes z § 3053 občanského zákoníku, kde se na § 767 odst. 2 obch. zák. odkazuje. Odvolatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.10. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném, rozsahu a řízení, které předcházelo jeho vydání podle ust. §§ 212, 212a o. s. ř., bez provedení jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.11. Je skutečnosti, že zde není dána procesní situace ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243g o. s. ř. a je třeba říci, že se soud prvního stupně tohoto postupu ani nedovolával. Rovněž ani z odůvodnění předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR coby soudu dovolacího nevyplývá, že by dovolací přímo vyslovil, že je soud prvního stupně vázán ve smyslu uvedené právní úpravy právním názorem dovolacího soudu.12. To však neznamená, že by snad nižší soudy nemohly vůbec přihlížet či odkázat na právní názor, jenž Nejvyšší soud ČR zaujal v jiném řízení, jak se domnívá odvolatel. A je třeba říci, že Nejvyšší soud ČR, ale i Ústavní soud, ve svých, odmítavých rozhodnutí prezentují svá, často obsáhle zdůvodněná, stanoviska k meritu věci. Tato stanoviska jsou právní praxí a tedy i soudy, respektována, přestože nejsou podle příslušných zákonných ustanovení přímo závazná. Je tak naplněn princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a princip právní jistoty.13. V poměrech posuzované věci naplní hledisko předvídatelnosti rozhodnutí soudu a právní jistoty, pokud soud prvního stupně vyšel ze stanoviska, nastíněného Nejvyšším soudem v rozhodnutí, jež se týkalo téhož účastníka, vůči němuž bylo rozhodováno o výmazu z obchodního rejstříku. Z odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 1981/2018 ze dne 11. 3. 2020 vyplývá, že v dovolacím řízení byl zpochybněn závěr odvolacího soudu, dle něhož navrhovatel / , právnická osoba, ./ není oprávněn k podání návrhu na výmaz , právnická osoba, , adresa, z obchodního rejstříku, přičemž dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti tohoto dovolání a dovolání odmítl. V čl. 9 odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl: „Bez ohledu na shora uvedené/ a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání / však Nejvyšší soudu dodává, že sdílí pochybnosti dovolatele o správnosti zápisu , Anonymizováno, do obchodního rejstříku. Již na první pohled je totiž zřejmé, že PMP není žádnou z osob, které se podle § 42 z.v.r. do obchodního rejstříku zapisují. Přitom platí, že je-li v obchodním rejstříku zapsána osoba, která v něm být podle zákona nemá, odporuje takový zápis skutečnému stavu. Bude proto na rejstříkovém soudu, aby zvážil postup podle § 78 odst. 1 věty druhé z.v.r. tj. zahájení řízení o výmaz , Anonymizováno, z obchodního rejstříku i bez návrhu.“14. Odvolací soud uvádí, že rozdílná procesní situace oproti aktuálnímu řízení o výmaz spočívala v tom, že původně řízení probíhalo na návrh, nyní jde o řízení, zahájené bez návrhu. Naopak by bylo popřením principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a popření právní jistoty, pokud by soud, aniž by případně vyvrátil danou právní argumentaci Nejvyššího soudu ČR, příslušný výmaz neučinil.15. V této souvislosti je z širšího hlediska na místě pro úplnost zdůraznit, že Česká republika je materiálním právním státem, který je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo. Judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů /srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mueller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 611/05, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, nebo ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05/. Vyjádřeno poněkud konkrétněji, Ústavní soud dovodil, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu, více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu a principu formální spravedlnosti, resp. rovnosti (k tomu srov. např. nález ze dne 25. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 252/04). Ustálená judikatura proto představuje pro účastníka řízení „zákon“ /ve smyslu účinného právního předpisu v podobě, v jaké jej soudy prakticky aplikují, neboť tím je naplňována ochrana oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí/, na jehož znění se účastník řízení může spoléhat a jehož účinků se může dovolat /srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/10 ze dne 9. 8. 2013/.16. Pokud soud v řízení, zahájeném bez návrhu / v podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí so