7 Cmo 335/2020-237 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 32 000 000 Kč představující újmu, kterou měl žalovaný způsobit žalobci tím, že jako většinový společník žalobce a též jednatel žalobce a zároveň jako jediný společník a jednatel německé obchodní společnosti , Anonymizováno, , která vyrábí zemědělskou techniku pod značkou , Anonymizováno, , dosáhl toho, že německý výrobní závod si našel jiného obchodního partnera, a to společnost , právnická osoba, . Toto jednání žalovaného vedlo dle žalobce ke vzniku újmy žalobci tím, že jedinou ekonomickou činnost žalobce žalovaný vyvedl jinam, a to na třetí osobu , Jméno advokáta C, Žalovaný tím dosáhl toho, že obchody žalobce realizuje jiný subjekt. Jak sám žalobce v žalobě uvádí, německý výrobní závod , Anonymizováno, začal dodávat konkurenční firmě , Jméno advokáta C, a.s., a to protože tak rozhodl většinový majitel žalobce, ale též jediný majitel a jednatel německého výrobního závodu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl mezinárodní nepříslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích.2. Soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).3. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaný je občanem Spolkové republiky Německo a má své trvalé bydliště na území SRN, soud při určování soudní příslušnosti postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (dále jen Brusel I bis). Jak vyplývá z článku 5. odstavec 2 nařízení Brusel I bis, na osoby které mají bydliště v některém členském státu Evropské unie nelze použít pravidla pro určení vnitrostátní příslušnosti, nelze proto odkazovat na § 86 odst. 2 o. s. ř. tak, jak činí žalobce v žalobním návrhu. Dle článku 4 zmíněného nařízení je hraničním určovatelem bydliště žalovaného s tím, že dle článku 5 odst. 1 tohoto nařízení platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státu, mohou být u soudu jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Jak vyplývá z žalobního návrhu, žalobce se domáhá proti žalovanému zaplacení částky 32 000 000 Kč představující jím zdůvodněnou újmu, kterou měl žalovaný způsobit jako vlivná osoba ve vztahu ke společnosti žalobce. V případě deliktní odpovědnosti určuje článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis pravidla určení zvláštní příslušnosti tak, že osoba, která má bydliště v některém členském státu může být v jiném členském státu žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.4. Soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3273/2014 ze dne 23. 9. 2015 a na rozsudek Soudního dvora EU C 12/15 ze dne 16. 6. 2016, kdy místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, jak je uvedeno v článku 5 bod 3 nařízení Brusel I, se vztahuje k místu, kde došlo ke škodě a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ. Žalovaný tedy může být souzen před soudy kteréhokoli z těchto míst, přičemž dle posledně zmíněného rozhodnutí C-12/15 nemůže být za místo, kde došlo ke škodné události při neexistenci jiných vazeb považováno místo v členském státě, kde vznikla újma, pokud tato újma spočívá výlučně ve finanční ztrátě, která se projeví přímo na bankovním účtu žalobce a je důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státu.5. Soud prvního stupně tak uzavřel, že s přihlédnutím k tomuto rozhodnutí pakliže žalovaný, jak vyplývá ze žaloby, působil výhradně v Německu a rozhodl jako jediný společník výrobního závodu o změně obchodního partnera, přičemž se dle žalobce tento postup projevil v jím vyčíslené finanční újmě, pak původ této požadované újmy je v jednání, ke kterému došlo výlučně na území SRN, a proto zde nemůže být dána soudní příslušnost českých soudů.6. Soud prvního stupně proto postupoval podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavil, neboť je-li důvodná námitka mezinárodní příslušnosti soudu, pak se jedná o nedostatek pravomoci českých soudů a jedná se o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.7. Proti usnesení soudu prvního stupně podali včasné odvolání žalobce i žalovaný; žalovaný výslovně pouze do výroku II.8. Žalobce v odvolání obsáhle argumentoval ve prospěch závěru, že se soud omezil pouze na zkoumání stavu bankovního účtu odvolatele a nehodnotil jednání žalovaného komplexně, tj., že vedlo k likvidaci českého podniku, pak nemohl dostatečně zkoumat místo, kde došlo nebo může dojít ke škodě. Dále namítl, že rozsudek Soudního dvora EU C 12/15 je na daný případ nepřiléhavý. Závěr soudu prvního stupně, že finanční újma ve výši žalované částky, která se projevila na českém účtu žalobce, není dostatečnou vazbou a tudíž hraničním určovatelem, je podle odvolatele zkratkovitý. Odvolatel proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.9. Žalovaný ve svém odvolání vytýkal soudu prvního stupně, že s ohledem na § 146 odst. 2 rozhodnutí o náhradě nákladů řízení spočívá na nesprávném posouzení věci. Odvolatel proto navrhl, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného usnesení a přiznal mu náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby a režijní paušály.10. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že podstata žaloby spočívá v tom, že německá společnost , Anonymizováno, ukončila obchodní spolupráci se žalobcem; přestala mu prodávat zemědělské stroje, které vyráběla na území Německa a žalobce je u ní na území Německa nakupoval a následně dovážel mimo území Německa. Ukončení spolupráce s žalobcem tak bylo obchodním rozhodnutím německé společnosti, bylo učiněno na území Německa a týkalo obchodního vztahu mezi německou společností , Anonymizováno, a žalobcem; obchodní vztah odehrávající se na území Německa se tak řídil německým právem. Prejudiciální otázku (oprávněnost ukončení obchodní spolupráce, vyčíslení případných škod atd.) je tak třeba posoudit podle německého práva, neboť nejlepší předpoklady pro posouzení, zda jsou splněny skutečnosti zakládající odpovědnost žalovaného, má německý soud. Žaloba tak měla být podána v Německu u obecného soudu žalovaného, tedy v místě jeho bydliště. Dle žalovaného je proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení správné a proto navrhl jeho potvrzení.11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení prvního stupně podle § 212 a násl. o. s. ř. a důvodným shledal pouze odvolání žalobce do výroku II. o náhradě nákladů řízení.12. Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.13. Podle § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.14. Podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. je účastník povinen hradit náklady řízení, pokud zavinil, že řízení muselo být zastaveno.15. Ze spisu se podává, že žalovaný má bydliště na území SRN; tam mu také bylo doručováno usnesení soudu prvního stupně č. j. 13 Cm 436/2019-97, kterým jej soud vyzval, aby se vyjádřil k žalobě, na což žalovaný reagoval.16. Odvolací soud tak pokud jde o výrok I. napadeného usnesení, sdílí názor soudu prvního stupně, že pokud žalovaný, jak vyplývá ze žaloby, působil výhradně v Německu a rozhodl jako jediný společník výrobního závodu o změně obchodního partnera, přičemž se dle žalobce tento postup projevil v jím vyčíslené finanční újmě, pak původ této požadované újmy je v jednání, ke kterému došlo výlučně na území Německa, a proto zde nemůže být dána soudní příslušnost českých soudů. Jak vyplývá z článku 5. odstavec 2 nařízení Brusel I bis, na osoby které mají bydliště v některém členském státu Evropské unie nelze použít pravidla pro určení vnitrostátní příslušnosti, nelze proto, odkazovat na § 86 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně své rozhodnutí řádně odůvodnil a odvolací soud proto pro stručnost na ně odkazuje. Pro úplnost odvolací soud cituje usnesení Nejvyššího soudu ze 23. 9. 2015 ve věci sp. zn. 25 Cdo 3273/2014 (na které soud prvního stupně také odkázal), v němž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že slovní spojení „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedené v čl. 5 bodě 3 Nařízení Brusel I (č. 44/2001), se vztahuje k místu, kde došlo k újmě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, tj. se zakládá na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. To znamená, že platně může rozhodnout pouze soud, v jehož obvodu se nachází relevantní vazba, tedy ten, který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou splněny. V dané věci je tak příslušným německý soud. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadené usnesení ve výroku I. jako správné potvrdil.17. Pokud jde o výrok I