12 Cmo 35/2022-92 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením rozhodl o zastavení řízení o odvolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku ze dne 29. září 2021, č. j. 24 Cm 15/2021-64 a o nákladech odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaní, kteří podali odvolání proti shora označenému rozsudku, aniž uhradili soudní poplatek za odvolání ve výši 23 917,50 Kč, byli usnesením č. j. 24 Cm 15/2021-73 vyzváni k jeho zaplacení ve lhůtě tří týdnů od doručení usnesení, s tím, že po marném uplynutí lhůty bude odvolací řízení zastaveno. Výzva byla zástupci žalovaných doručena dne 22. 11. 2021. Dne 24. 11. 2021 byl poplatek ve výši 23 917,50 Kč zaplacen žalovaným 2). Žalovanými 1) a 3) (v usnesení nesprávně uvedeno „žalovanými č. 1 a 2“) poplatek zaplacen nebyl, proto soud podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odvolací řízení ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými zastavil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.2. Žalovaní 1), 2) a 3) společně podali proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítli předně, že soudní poplatek ve stanovené výši byl řádně a včas zaplacen a tedy není zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně rozhodl o zastavení odvolacího řízení. Poukázali dále na to, že v odůvodnění usnesení je uvedeno, že poplatek nebyl zaplacen žalovanými 1) a 2), což se jednak nezakládá na pravdě, neboť sám soud v předchozí větě konstatoval zaplacení poplatku žalovaným 2), jednak to nekoresponduje s výrokem napadeného usnesení. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy vnitřně nekonzistentní, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Odvolatelé se dále neztotožnili se závěrem soudu prvního stupně, že by měli být povinni uhradit soudní poplatek třikrát. Poukázali na to, že soud, který žalobci vyměřil jednu poplatkovou povinnost a celé řízení vedl jako jedno, nyní v okamžiku podání společného odvolání dodatečně vytváří konstrukci, že procesní společenství žalovaných je samostatné, nikoli nerozlučné a z tohoto faktu konstruuje povinnost tří žalovaných k úhradě tří poplatků za podané odvolání. To však odporuje znění ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Žalovaní jsou si vědomi v napadeném usnesení citované judikatury vyšších soudů, tato však není aplikovatelná na daný případ.3. Odvolací soud se předně zabýval otázkou přípustnosti odvolání žalovaného 2) proti napadenému usnesení.4. Jak vyplývá z ustanovení § 201 o. s. ř., právo podat odvolání proti rozhodnutí okresního soudu nebo proti rozhodnutí krajského soudu, které bylo vydáno v řízení v prvním stupni, má především účastník řízení, nebylo-li jeho návrhu rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, případně bylo-li do jeho práv či právem chráněných zájmů napadeným rozhodnutím jinak nepříznivě zasaženo. Kromě účastníků řízení přiznává zákon právo podat odvolání pouze vedlejším účastníkům, státnímu zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to pouze v případech a za podmínek vymezených ustanovením § 203 o. s. ř.5. Ve shora označené věci bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3). Toto rozhodnutí se žalovaného 2) vůbec netýká, nikterak se nemohlo dotknout jeho práv či oprávněných zájmů ani mu nemohlo způsobit žádnou újmu. Žalovaný 2) proto není osobou subjektivně oprávněnou podat proti napadenému usnesení odvolání. Odvolací soud proto odvolání žalovaného 2) podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.6. Dále odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3) a dospěl k závěru, že odvolání těchto žalovaných je nedůvodné.7. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaní 1), 2) a 3) společně podali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 9. 2021, č. j. 24 Cm 15/2021-64, jímž bylo rozhodnuto o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 21. 5. 2021, č. j. 24 Cm 15/2021-14 a o náhradě nákladů námitkového řízení. Soudní poplatek za odvolání ve výši 23 917,50 Kč nebyl žádným z odvolatelů zaplacen. Soud prvního stupně proto vyzval žalovanou 1), žalovaného 2) i žalovaného 3) usnesením ze dne 19. 11. 2021, č. j. 24 Cm 15/2021-73, které bylo jejich zástupci doručeno dne 22. 11. 2021, k úhradě poplatku ve lhůtě do tří týdnů od doručení usnesení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2066/2015 a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 2576/16 a zároveň žalované poučil o následcích nesplnění výzvy. Dne 24. 11. 2021 byla na účet soudu plátcem označeným jako , Jméno žalované B, . za žalovaného 2) uhrazena částka 23 917,50 Kč. Žalovanými 1) a 3) nebyl poplatek do konce soudem stanovené lhůty uhrazen.8. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.9. Podle ustanovení § 2 odst. 8 shora uvedeného zákona vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.10. Jak ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil Ústavní soud, povinnost účastníka hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16). Opětovně poukázal také na skutečnost, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobci v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).11. Výše popsaná situace nastala i v poměrech posuzované věci, neboť žalovaní 1) a 3) svou zákonnou poplatkovou povinnost nesplnili ani ve lhůtě stanovené zákonem, tedy při podání odvolání (§ 7 odst. 1, § 4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), ani dodatečně ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně, přestože byli o následcích nezaplacení poplatku poučeni. Soud tedy postupoval zcela v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., když napadeným usnesením odvolací řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3) zastavil.12. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalovaných, že jejich povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání je v daném případě solidární, neboť ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., jehož se dovolávají, se podle závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uplatní pouze u poplatníků, kteří jsou tzv. nerozlučnými procesními společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/06 ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06 ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 171/06 ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 1711/12 ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 224/11 ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 240/14 ze dne 4. 6. 2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1428/2011 ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3986/2011 ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 990/2012 ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 538/2013 ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 ze dne 23. 10. 2013). V případě nerozlučných společníků jde o taková společná práva a povinnosti, že účinek rozsudku se vztahuje na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a že úkony jednoho z nich platí i pro ostatní a zavazují je, vyjma změny či zpětvzetí návrhu, uznání nároku a uzavření smíru, k nimž je třeba souhlasu všech účastníků vystupujících na jedné straně. Žalovaní jako směneční dlužníci jsou však v pozici společníků samostatných, jak vyplývá z čl. I. § 47 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, podle něhož všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou, jakož i z čl. I. § 47 odst. 2 téhož zákona, podle něhož může majitel žádat plnění na každém z nich, na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Je přitom nepochybné, že i solidárně zavázaní dlužníci mohou být samostatnými procesními společníky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 2795/19 nebo ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 215/21). Každý z více směnečných dlužníků, vůči nimž žaloba směřuje, je k žalobci jako druhé straně sporu v samostatném vztahu a tedy procesní úko