2 Cmo 20/2021-66 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 18. 6. 2020, ve znění podání ze dne 25. 8. 2020, se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) zaplacení částky 254 287 Kč se 6% úrokem z této částky od 6. 6. 2020 do zaplacení a s odměnou ve výši 848 Kč. Jak žalobkyně uvedla, je vlastníkem směnky vlastní, kterou žalovaný 1. vystavil dne 14. 11. 2017 jako blankosměnku nikoli na řad žalobkyně. Touto směnkou se žalovaný 1. zavázal zaplatit žalobkyni směnečnou sumu, kterou byla podle dohody o vyplnění směnky sjednané ve smlouvě o půjčce č. , Anonymizováno, ze dne 14. 11. 2017 oprávněna doplnit žalobkyně. Směnka byla žalobkyní doplněna o směnečnou sumu 254 287 Kč a dále o datum splatnosti 5. 6. 2020. Žalovaná 2. směnku podepsala na jejím líci jako směnečný rukojmí. Na směnku ničeho zaplaceno nebylo, třebaže žalovaní byli ke splnění svého závazku vyzváni upomínkami ze dne 5. 6. 2020.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 13. 7. 2020, č. j. 41 Cm 55/2020-11, který byl usnesením téhož soudu ze dne 14. 10. 2020, č. j. 41 Cm 55/2020-32, zrušen z důvodu, že se ho nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaných.3. Žalovaní prostřednictvím opatrovníka, který jim byl ustanoven postupem podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. z důvodu jejich neznámého pobytu, k žalobou uplatněnému nároku uvedli, že žalovaný 1. uzavřel smlouvu o půjčce a vystupuje jako spotřebitel podle občanského zákoníku. Poukázali na to, že úvěr byl sjednán dle zákona o spotřebitelském úvěru, a namítli, že dle ustanovení § 112 uvedeného zákona nelze k jeho zajištění použít směnku nebo šek. Směnka tak byla „vydána“ neoprávněně.4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 254 287 Kč se 6% úrokem ročně z této částky od 6. 6. 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 848 Kč (výrok I.) a dále povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 47 750,20 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný 1. podepsal blankosměnku zajišťující pohledávku žalobkyně vzniklou na základě smlouvy o půjčce č. 8481701 ze dne 14. 11. 2017 a žalobkyni v této smlouvě udělil právo do blankosměnky vyplnit chybějící údaje. Konstatoval, že z hlediska obsahu smluvních ujednání není předmětná smlouva zápůjčkou a nelze ji ani podřadit pod jiný typ smlouvy upravený občanským zákoníkem. Jde tak o smlouvu nepojmenovanou podle ustanovení § 1746 odst. 2 o. z. S ohledem na postavení smluvních stran se přitom jedná o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Jak soud prvního stupně dále uvedl, žalovaní nespecifikovali žádné smluvní ujednání, které by bylo v rozporu s právní úpravou ochrany spotřebitele, netvrdili a ani neprokázali, že by se v daném případě jednalo o zcela odlišné a nerovné postavení smluvních stran. Uvažovat o obcházení zákona, pro které by byla uzavřená smlouva o půjčce obsahující ujednání o vyplnění blankosměnky neplatnou, není namístě. Podle soudu prvního stupně není oprávněná námitka žalovaných, že právní vztah podléhá zákonu č. 257/2016 Sb. a že dle jeho ustanovení § 112 nebylo možné k zajištění splacení spotřebitelského úvěru použít směnku. K tomu soud prvního stupně odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky s tím, že uvedené soudy ve skutkově obdobných věcech přijaly závěr, že na uzavřenou smlouvu o půjčce se zákon o spotřebitelském úvěru nevztahuje (v této věci vzhledem k ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb.). Žalovaní se tak neubránili povinnosti plnit dle předmětné směnky, která je platnou směnkou vlastní a ze které žalobkyni nadále trvá právo požadovat plnění z ní vůči žalovanému 1. jako výstavci a vůči žalované 2. jako směnečnému rukojmímu. Žalobě bylo proto vyhověno. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých byla neúspěšným žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši soudního poplatku za žalobu, odměny za její zastupování advokátem v rozsahu 3 úkonů právní služby, 3 paušálních náhrad hotových výdajů a 21% náhrady za daň z přidané hodnoty.5. Žalovaní podali proti rozsudku včasná odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), ve kterých navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Učinili nesporným uzavření smlouvy o půjčce č. 8481701 ze dne 14. 11. 2017 mezi žalobkyní a žalovaným 1. a z této citovali ujednání v čl. II. body 2.1. a 2.2. Učinili dále nesporným vystavení předmětné směnky žalovaným 1. a její avalování žalovanou 2. Uvedli, že směnečná suma vyplněná žalobkyní do blankosměnky odpovídá dlužné jistině půjčky ve výši 140 000 Kč, vyúčtované smluvní pokutě ve výši 85 000 Kč a zákonnému úroku z prodlení ve výši 29 287 Kč. Odkázali na ustanovení § 122 odst. 4 a 5 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, a namítli, že smluvní pokuta v dané věci běžela spolu s úrokem z prodlení vedle sebe, což je v rozporu s ustanovením § 122 odst. 1 uvedeného zákona, který umožňuje toliko jeden ze způsobů prodlení dlužníka. Smluvní pokuta a úrok z prodlení běžely vedle sebe i poté, co uplynula doba devadesáti dnů prodlení, což je v rozporu s ustanovením § 122 odst. 4 téhož zákona. Smluvní pokuta dosáhla částky 85 000 Kč, což je více nežli součin 0,5 a výše odložené platby z peněžité zápůjčky (140 000 Kč). Je tak dán rozpor s ustanovením § 122 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru. Závěrem žalovaní vyjádřili přesvědčení o nesprávnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že s ohledem na ustanovení § 5 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon na danou věc nevztahuje. Postup žalobkyně při vyplnění směnečné sumy nebyl proto oprávněný, resp. směnečná suma byla na směnku doplněna „nejméně v nesprávné výši“. Došlo tak k porušení práv žalovaných vyplývajících přímo ze zákona o spotřebitelském úvěru.6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedla, že její jednání spočívající v poskytování krátkodobých bezúročných půjček nepodléhá žádné právní úpravě, která by zakazovala použití směnek jako prostředku zajištění. Předmětný zákon o spotřebitelském úvěru se na smlouvu o půjčce č. , Anonymizováno, uplatní toliko v omezeném rozsahu – viz jeho § 5 odst. 3 – a tato výslovně vyjmenovaná ustanovení týkající se bezúročných půjček byla ze strany žalobkyně dodržena. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1387/2019, ze kterého citovala podstatné závěry, konstatovala, že odvolání žalovaných jsou nedůvodná. Jak žalobkyně dále uvedla, k poskytování krátkodobých bezúročných půjček disponuje řádným živnostenským oprávněním. Ohledně kauzálního vztahu, a to zejména i z pohledu ochrany směnečného dlužníka jako spotřebitele, pak odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 12 Cmo 280/2018, a uzavřela, že mimosměnečná dohoda ani smlouva o půjčce neobsahuje žádné ujednání, z něhož by bylo možné dovodit, že je v rozporu s právní úpravou ochrany spotřebitele a představuje zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků a které by vykazovalo znaky zneužívající klauzule a bylo by neplatné. Žalobkyně se dále vyjádřila k žalovanými namítanému zákazu současného použití smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení vůči spotřebiteli. Žalovanými odkazované ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. podle žalobkyně nelze na danou věc aplikovat, neboť žalovanými prezentované znění odstavce 4 bylo do uvedeného zákona vloženo s účinností od 24. 4. 2020, zatímco vztah založený půjčkou vznikl na základě smlouvy ze dne 14. 11. 2017, resp. k 21. 11. 2017, kdy půjčka byla poskytnuta. Limitace 90 dny se nadto týká toliko sjednaného úroku a nikoli zákonného úroku z prodlení.7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích vytčených podanými odvoláními i z důvodů, které nebyly v odvoláních výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných nejsou důvodná.8. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Není-li směnka cizí zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49 ZSŠ. Podle čl. I. § 30 odst. 1, může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle čl. I. § 32 odst. 1 ZSŠ je směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se zaručil. Podle čl. I. § 31 odst. 4 ZSŠ je třeba v prohlášení udat, za koho se přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Podle čl. I. §