2 Cmo 286/2020-371 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 30. 10. 2009 se žalobkyně domáhala proti společnosti , Anonymizováno, , IČO , IČO, (původně žalovaná 1.) a proti žalovanému 1. (původně žalovaný 2.) a žalované 2. (původně žalovaná 3.) zaplacení částky 20 570 540 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky ode dne 9. 10. 2009 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 68 568 Kč. Jak žalobkyně uvedla, dne 30. 3. 2007 uzavřela s původně žalovanou 1. smlouvu o kontokorentním úvěru č. , Anonymizováno, (dále jen „smlouva o úvěru“). Dle jejího čl. II. odst. 2 písm. a) bodu (ii) bylo sjednáno zajištění úvěru poskytnutého původně žalované 1. blankosměnkou vlastní vystavenou na řad žalobkyně a avalovanou žalovanými 1. a 2. (dále jen „žalovaní“). Současně se smlouvou o úvěru byla uzavřena i smlouva o podmínkách zajištění závazků směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č. , Anonymizováno, ze dne 30. 3. 2007 (dále jen „smlouva o zajištění“). Původně žalovaná 1. svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplnila, a proto byla žalobkyní informována dopisem ze dne 14. 5. 2009 o zesplatnění úvěru. Současně byla vyzvána ke splacení dlužné částky ve výši 19 694 361,88 Kč ve lhůtě v dopise stanoveném. Vzhledem k tomu, že původně žalovaná 1. svůj dluh vůči žalobkyni nesplnila, vyplnila žalobkyně v souladu se smlouvou o zajištění blankosměnku na směnečnou sumu 20 570 540,83 Kč s tím, že tato částka představuje nesplacený zůstatek úvěru ve výši 19 366 049,76 Kč, nesplacený úrok ve výši 282 540,38 Kč a úrok z prodlení ve výši 921 950,69 Kč, to vše ke dni 9. 10. 2009. Uvedené datum bylo do blankosměnky vyplněno jako údaj její splatnosti. Směnka byla po jejím vyplnění prezentována dne 9. 10. 2009 v místě jejího placení, směnečný závazek však nebyl ze strany jejího výstavce ani ze strany rukojmích zaplacen.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 7. 12. 2009, č. j. 23 Cm 415/2009-38, proti kterému vznesli žalovaní včasné námitky. Uvedli v nich, že směnečný platební rozkaz byl vydán bez řádného návrhu žalobkyně, neboť , Anonymizováno, , která žalobu podepsala v zastoupení žalobkyně, v minulosti dlouhodobě poskytovala právní poradenství všem žalovaným a tedy její zastupování žalobkyně je protiprávní, což má za následek neplatnost plné moci. Žalobu tak nelze mít za podepsanou žalobkyní. Podle žalovaných nebylo možno pohledávku, jež je předmětem řízení, uplatnit žalobou, neboť měla být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 59 INS 9338/2009 a týkajícím se původně žalované 1. Žalovaní namítli zánik pohledávky směnkou zajištěné, neboť u původně žalované 1. lze předpokládat její výmaz z obchodního rejstříku, když jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, případně pro zrušení konkursu, pakliže bude prohlášen. V té souvislosti žalovaní namítli, že poté nebude možno uplatňovat ani plnění závazků ze směnky. Další námitkou žalovaných byl nedostatek jejich pasivní legitimace z důvodu, že nebyli účastníky smlouvy o zajištění, když tato byla sjednána mezi žalobkyní a původně žalovanou 1. S existencí této smlouvy byli žalovaní pouze seznámeni, jak vyplývá z doložky v závěru smlouvy, kterou museli podepsat. Z toho důvodu nemůže žalobkyně proti nim nároky ze směnky uplatňovat, neboť blankosměnku doplnila na základě dohody s původně žalovanou 1. Žalovaní dále uvedli, že směnečné nároky byly proti nim uplatněny předčasně, když došlo k předčasnému vyplnění blankosměnky. Nadto se nemohli dozvědět o předložení směnky a bylo jim znemožněno na ni plnit v důsledku toho, že žalobkyně určila jako platební místo svou vlastní provozovnu a sama určila i termín splatnosti směnky. Takový výkon práv je podle žalovaných v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, zejména když žalovaní nebyli účastníky smlouvy o úvěru a k takovému postupu nedali souhlas. Žalovaní zároveň namítli nesprávné vyplnění směnky, resp. uvedení nesprávné směnečné sumy s odůvodněním, že čerpání úvěru provedla žalobkyně v rozporu se sjednanými podmínkami, a proto na poskytnuté plnění nelze hledět jako na plnění, které spadá pod pojem „zajišťované pohledávky“. Poukázali na to, že úvěr byl původně žalované 1. poskytnut, ačkoli nebyly splněny podmínky pro jeho čerpání. Žalovaným tak vzniká škoda ve výši uplatněného nároku, v důsledku čehož žalovaní prohlásili, že „současně započítávají nárok na náhradu škody oproti návrhu uplatněnému návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu“.3. Žalovaný 1. dále namítl nepravost svého podpisu na směnce a nesprávnou výši úroků, jak byly zahrnuty do směnečného peníze.4. Pokud jde o žalovanou 2., tato rovněž vznesla námitku nepravosti svého podpisu na směnce.5. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovaným ponechal v platnosti (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 136 663,40 Kč (výrok II.) a České republice na účet Městského soudu v Praze znalečné ve výši 6 862 Kč (výrok III.). Jedná se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 24. 2. 2011, č. j. 23 Cm 415/2009-276, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 Cmo 160/2013-471, a druhý rozsudek ze dne 22. 2. 2017, č. j. 23 Cm 37/2014-149, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2017, č. j. 23 Cm 37/2014-155, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 5 Cmo 121/2018-274, s tím, že v obou případech byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř. a dále na zákon směnečný a šekový, jímž se řídí právní poměry účastníků. Uvedl, že dle závazného názoru odvolacího soudu mělo být odstraněno pochybení v hodnocení námitky žalovaných ve vztahu k úrokům uvedeným v žalobě, v úvěrové smlouvě a v notářském zápisu a dále v hodnocení námitky nepravosti podpisu žalovaného 1. na směnce. Ze znaleckého posudku přitom vyplývá kladný závěr v rovině střední pravděpodobnosti o pravosti podpisu žalovaného 1. jako avala na směnce. Závěr posudku o nízké pravděpodobnosti pravosti podpisu žalované 2. na směnce podle soudu prvního stupně slouží pouze k dokreslení všech skutečností ohledně podpisů směnky avalisty, kteří oba prokazatelně směnku podepsali. Opožděnou námitku nepravosti podpisu žalované 2. však již soudu hodnotit nepřísluší. Pokud jde o žalovanými namítaný rozpor ve sjednaných úrocích, nepodařilo se přes žalovaným poskytnuté poučení prokázat, zda rozdíly ve výši dohodnutých úroků mají vliv na zajištěný závazek v podobě nesprávně uvedené směnečné sumy. Žalovaní údajně správnou výši směnečné sumy bez pomoci žalobkyně nedokáží vypočítat. Nebylo přitom případné použití ustanovení § 129 odst. 2 o. s. ř., tedy vyzvat žalobkyni, aby protistraně předložila listiny k unesení jejího břemene. Soud prvního stupně konstatoval, že ve směnečném řízení je nepřípustné přenášet důkazní břemeno na žalobkyni. Přes značně rozpornou obranu žalovaných v průběhu celého řízení nadto žalovaný 1. jako jednatel výstavce směnky potvrdil při jednání dne 8. 7. 2020 znění notářského zápisu, ve kterém byl úrok a úrok z prodlení stanoven dohodou stran ve výši 6,26 % a 11 % a dlužná částka ve výši 20 147 758,61 Kč, která měla být dle splátkového kalendáře uhrazena povinným do 15. 6. 2012 s tím, že žalovaný 1. chtěl přistoupit na smír a splácet nový dohodnutý úrok. K ostatním námitkám žalovaných soud prvního stupně uvedl, že tyto byly již odvolacím soudem posouzeny jako nedůvodné, což je podrobně popsáno v jeho rozsudku (správně „usnesení“) ze dne 19. 12. 2018. Soud prvního stupně uzavřel, že námitky žalovaných byly shledány dílem nedůvodnými a dílem opožděnými a neprokázanými. Žalované tak nemohou vyvázat ze směnečného závazku, a proto směnečný platební rozkaz byl vůči nim ponechán v platnosti v celém jeho rozsahu. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně měla ve sporu plný úspěch. Žalobkyni tak byla přiznána náhrada nákladů za soudní poplatek ve výši 825 570 Kč, náhrada nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 302 093,40 Kč a záloha znalečného ve výši 9 000 Kč, celkem tedy částka 1 136 663,40 Kč. K výroku o náhradě nákladů řízení státu soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaní nebyli ve sporu úspěšní a proto jim byla uložena povinnost uhradit znalečné nad stanovenou zálohu.7. Žalovaní podali proti rozsudku včasná odvolání, ve kterých navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítli, že soud prvního stupně se nevypořádal s jejich argumentací ve vyjádření ke znaleckému posudku, pokud jde o závěr o pravosti podpisu žalované 2. Třebaže žalovaný 1. byl osobně přítomen při jednání dne 8. 7. 2020, nepřistoupil soud prvního stupně k jeho výslechu k otázkám