4 CO 31/2018-399 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu, jímž byly účastníkovi vydány pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec] a parc. [číslo] v k. ú. [obec] (dále též„ předmětné pozemky“) a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit účastníkovi náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že zásadní význam pro rozhodnutí věci má otázka, zda účastník je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ ZMV“), s čímž úzce souvisí, zda utrpěl majetkovou křivdu z některého z důvodů vymezených § 5 ZMV v rozhodném období (28.2.1948 – 1.1.1990). Vyšel přitom ze zjištění, že majetek účastníka byl postižen již v době nesvobody v roce 1941 rozhodnutím Tajné státní policie v Linci ze dne 22.11.1941 o konfiskaci jeho majetku ve prospěch Říšské župy [ulice] [anonymizována tři slova]). K obnovení vlastnického práva účastníka k takto konfiskovanému majetku z období nesvobody nedošlo ex lege, nýbrž bylo nutno dodržet postup podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, podle kterého bylo možno ve lhůtě 3 let od nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. do 17.6.1949) uplatnit nárok ze zrušení nebo ze změny soudního nebo úředního výroku vydaného po 29.9.1938. Účastník podal návrh na navrácení vlastnictví takto konfiskovaného majetku dne 28.7.1948, jeho návrh však byl rozhodnutím Okresního soudu v České Krumlově ze dne 25.4.1951, sp.zn. 1Nc 595/48, zamítnut s odůvodněním, že navrhovatel není aktivně legitimován, jelikož veškerý jeho majetek byl již v mezidobí od podání žádosti o restituci konfiskován. Všechny správní akty a úkony orgánů státní správy, které byly ve vztahu k předmětnému majetku činěny po skončení války, nemohly přivodit žádné právní účinky, neboť byly sice vztahovány k cisterciáckému majetku, avšak tento majetek ve skutečnosti církevním vlastnictvím v uvedené době nebyl, když účastník tento majetek po jeho konfiskaci v roce 1941 znovu nenabyl. To platí jak o konfiskačním výměru Ministerstva zemědělství ze dne 26.9.1946, č.j. 454857/46-IX A/22, jenž byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11.9.1947, č.j. 456/46-5, zrušen, tak i o správních aktech vydaných až po započetí rozhodného období včetně konfiskačního výměru Zemského národního výboru ze dne 16.9.1948, č.j. XIII-1-10176/9-1947, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 21.6.1950, č.j. 35 .293/50- A/23, o konfiskaci majetku účastníka podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., a včetně vyhlášky Okresního národního výboru v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zveřejněné na úřední desce, o konfiskaci majetku účastníka podle dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb. Stejně tak nemohlo vyvolat účinky ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 11.6.1948, č.j. 5408/48/R-12, o převzetí majetku účastníka na základě zák. č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Soud prvního stupně uzavřel, že shora uvedený postup státu naplňuje důvod majetkové křivdy podle § 5 písm. j/ ZMV spočívající v tom, že o nároku účastníka uplatněném podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo rozhodnuto bez věcného přezkumu předpokladů restituce a bylo odůvodněno pouze nedostatkem aktivní legitimace dalšího účastníka řízení, přičemž tento závěr se opírá o konečné rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 21.6.1950 o konfiskaci majetku účastníka podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. Zde se pak soud prvního stupně ztotožnil se závěry správního orgánu, že rozhodnutí o konfiskaci majetku účastníka podle dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. vydaná po započetí rozhodného období představovala, vzhledem ke zjištěným skutečnostem o osudu řádu a chování jeho členů v období nesvobody, ve skutečnosti projev náboženské perzekuce založený na vytržených kusých faktech a účelové interpretaci za účelem naplnění důvodů pro konfiskaci majetku. Proto právně chybné rozhodnutí soudu v poválečném restitučním řízení nelze dle názoru soudu prvního stupně posoudit jinak než jako účelové a spolu s celkovým postupem orgánů státu, a to i v souvislosti s faktickou likvidací církevních řádů v rámci tzv. Akce K v roce 1950, vede k závěru, že účastník se stal subjektem náboženské perzekuce ze strany státu, v jejímž důsledku mu bylo znemožněno ujmout se právně i fakticky svého původního vlastnictví. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně § 142 odst. 1 o.s.ř. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které odůvodnil tím, že účastník pozbyl své vlastnické právo k předmětným pozemkům již v roce 1941 konfiskací ve prospěch [příjmení] říše, přičemž k obnově vlastnického práva podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. nedocházelo automaticky, nýbrž postupem podle zák. č. 128/1946 Sb. na základě rozhodnutí soudu. Původní majetek účastníka převzal stát fakticky již dne 13.12.1946 do správy státních lesů a statků a účastník zákonným způsobem své vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl, když jeho návrhům podaným dne 28.7.1948 k příslušným okresním soudům nebylo vyhověno, neboť majetek účastníka byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. a účastník byl považován za osobu státně nespolehlivou podle § 4 zák. č. 128/1946 Sb., přičemž existence rozhodnutí řádu (nikoli jeho opata) o státní spolehlivosti nebyla prokázána. Tato soudní rozhodnutí byla tedy zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace tak, jak bylo stanoveno zákonem. Tato rozhodnutí nelze považovat za akt zvůle veřejné moci ani protiprávní znemožnění ujmout se vlastnických práv, když tehdejší soudy rozhodovaly plně v souladu se zákonem a nelze hovořit o perzekuci ze strany státní moci. Navíc účastník nepodal návrh na restituci podle zák. č. 128/1946 Sb. vůči všem nemovitostem, jejichž vydání se vůči žalobci domáhá. Neopodstatněná je i úvaha soudu prvního stupně v souvislosti s odkazem na tzv. Akci K, když soud prvního stupně v tomto směru nevyšel z žádných dobových dokumentů či archivních listin a neúplně tak zjistil skutkový stav. Nemohlo tak u účastníka dojít k majetkové křivdě v rozhodném období ve smyslu § 1 ZMV na původním církevním majetku podle § 2 písm. a/ ZMV a účastník není oprávněnou osobou podle § 3 zákona. Soud prvního stupně nesprávně založil svůj rozsudek na právním názoru, že účastníkovi byla způsobena majetková křivda podle § 5 písm. j/ ZMV. Soud prvního stupně neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit a napadený rozsudek je zasažen deficitem předvídatelnosti. Žalobce měl v tomto směru za to, že z archivních listin bylo zjištěno, že správa řádu záměrně a aktivně sloužila německému vedení války a fašistickým a nacistický účelům. Za správu řádu je pak nutno považovat představeného řádu a administrativní zaměstnance této osoby. Po rozhodnutích o konfiskaci majetku účastníka podle dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. s účinky ke dni účinnosti těchto právních předpisů nemohla být účastníkovi již způsobena žádná majetková křivda, když postačovalo, aby vlastník byl z hlediska těchto dekretů„ kategorizován“ a nebylo nutné, podle tehdejší právní úpravy o konkretizaci zkonfiskovaného majetku činit rozhodnutí cestou vyhlášek okresních národních výborů. Splnění podmínek konfiskace přitom dnes nelze přezkoumávat. Soud prvního stupně se navíc nevypořádal s překážkou podle § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV, která vylučuje vydání majetku, přestože na něm byla oprávněné osobě způsobena majetková křivda podle § 5 ZMV. Tato překážka byla do zákona dána jako politická, kdy smyslem a účelem této překážky je zamezení prolomení dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. bez ohledu na to, kdy byly příslušné konfiskační výměry vydány. 4. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení. 5. Účastník se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že žalobce ve svém odvolání opakuje pouze tvrzení a důkazy uvedené v jeho předchozích vyjádřeních, které byly v řízení před soudem prvního stupně vyvráceny. Rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažuje za překvapivé, když předmětem řízení je restituční nárok účastníka, o němž soud v řízení rozhodl a jenž nesouvisí s případnými jinými nároky uplatněnými před účinností zákona o majetkovém vyrovnání. Za správný považuje účastník názor soudu prvního stupně, že oprávněná osoba má ve smyslu § 2 ZMV nárok na restituční vydání i takových věcí, na něž měla nárok podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. Tento původní restituční nárok účastník uplatnil ve vztahu k veškerému svému dřívějšímu majetku, což v řízení doložil listinnými d