4 CO 367/2021-77 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] a tím nahrazení uvedeného rozhodnutí správního orgánu (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit účastníkovi náklady řízení (výrok II.). Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že mezi účastníky bylo sporné, zda vydání předmětného pozemku brání výlukový důvod podle § 8 odst. 1 písm. a/ zák. č. 428/2012, o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ ZMV“). Podle názoru soudu prvního stupně se nejedná o pozemek zemědělský, proto měl správní orgán návrh žalobce podle § 9 odst. 6 ZMV zamítnout. Soud prvního stupně dále uvedl, že předmětný pozemek představuje komunikaci sloužící nejen pro přístup k lesní cestě a k obhospodařování lesa, ale rovněž i k příjezdu třetích osob k jejich nemovitostem a je součástí veřejné komunikační sítě. Žalobu proto podle § 250i o.s.ř. zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž zdůraznil, že předmětný pozemek představuje z větší části travnatou plochu, jež se jako komunikace vůbec nepoužívá, neboť komunikace se nachází pouze na jeho části, tedy třetí osoby jeho travnatou část k přístupu na jejich nemovitosti nevyužívají. Část této cesty je nepostradatelná pro účely lesního hospodářství žalobce, který by rovněž zajišťoval její údržbu. Soudu prvního stupně žalobce vytýkal, že dostatečně nezvážil oprávněný zájem restituenta s ohledem na křivdy způsobené mu totalitním režimem, nad zájmem veřejným. Nezbýval se ani tím, zda by v důsledku činnosti žalobce mohlo dojít ke změně charakteru předmětného pozemku tak, že by přestal být veřejnou účelovou komunikací. Žalobce proto navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že mu pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] vydá a přizná mu vůči účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení. 3. Účastník ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný. Předmětný pozemek skutečně slouží jako jediná (vhodná) příjezdová cesta k nemovitostem třetích osob. Poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31Cdo 691/2005, sp. zn. 28Cdo 3411/2018, sp. zn. 28Cdo 27/2015, 28Cdo 4692/2017, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4Co 300/2020, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21.1.2015. Účastník proto navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212, § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a poté a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Podle § 2 písm. b/ bod 2. ZMV pro účely tohoto zákona se rozumí zemědělskými nemovitostmi pozemky, které ke dni 24.6.1991 tvořily lesní půdní fond. 6. Podle § 2 odst. 1 písm. b/ zák. č. 61/77 Sb., o lesích (pozn.: rozhodné znění zákona plyne z poznámky 4 § 2 písm. b/ bod 2. ZMV), lesní půdní fond tvoří pozemky, které jsou trvale určeny k plnění funkcí lesů (dále jen„ lesní pozemky“). Lesními pozemky jsou pozemky bez lesních porostů, které slouží lesnímu hospodářství a jsou pro ně nepostradatelné (rozdělovací průseky, lesní cesty, plochy horních lesních skladů apod.) 7. Podle § 8 odst. 1 písm. a/ ZMV věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen„ stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem5) a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby. 8. Podstatou řízení o žalobě ve věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem, podle části páté o. s. ř. je nové projednání sporu nebo jiné právní věci v oblasti soukromého práva u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou soudem definitivně projednány a rozhodnuty, aniž by věc mohla být vrácena správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Věc je soudem znovu v celém rozsahu projednána a posouzena jak po stránce skutkové, tak právní, přičemž soud není v tomto řízení vázán ani skutkovým stavem, jak byl v předchozím správním řízení zjištěn správním orgánem, ani jeho právním hodnocením věci. 9. V souladu s ustálenou judikaturou je při posouzení důvodnosti nároku žalobce na vydání zemědělských nemovitostí v režimu ZMV zejména nutno uvést, že soudní praxe dospěla k závěru, že za situace, kdy by předmětem naturální restituce měla být věc podléhající obecnému (veřejnému) užívání, např. veřejná zeleň, veřejné prostranství nebo pozemní komunikace, by případě vydání žádaných nemovitých věcí oprávněné osobě příslušelo pouze právo tzv. holého vlastnictví, proto je naturální restituce vyloučena, neboť by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a využívat vydané pozemky způsobem odpovídajícímu účelu restitucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2019, sp.zn. 28Cdo 1789/2019, a zejména nález Ústavního soudu ze dne 11.7.2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15). Uvedený závěr se uplatní bez vlivu skutečnosti, zda se na předmětném pozemku nachází stavba v občanskoprávním smyslu či nikoliv. 10. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je předmětný pozemek pozemkem zemědělským či nikoliv. Na rozdíl od soudu prvního stupně jej však za zemědělský považuje. 11. Odvolací soud k tomu ze spisu zjistil, že předmětný pozemek představuje příjezdovou komunikaci jednak k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob a zejména pak k lesům (lesnímu komplexu), jež jsou ve vlastnictví žalobce, a dále též k areálu srubové osady [příjmení], když bezprostředně navazuje na pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec], jenž žalobci nebyl vydán v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 4 Co 300/2020, a takto je i využíván. Proto lze – a to i na základě fotodokumentace založené ve spise – uzavřít, že tento pozemek tvoří lesní půdní fond (§ 2 odst. 1 písm. b/ zák. č. 61/77 Sb., o lesích), přičemž s ohledem na již ustálenou judikaturu nebylo třeba postupovat podle § 213 odst. 2 o.s.ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3.6.2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19). Dále je nutno doplnit, že podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu je posouzení materiálního charakteru pozemku, jenž je předmětem řízení podle ZMV, výlučně úkolem soudu, nikoliv ministerstva zemědělství, neboť takový postup lze aplikovat pouze v případě restituce probíhající podle zák. 229/91 Sb., o půdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2020, sp.zn. 28Cdo 1558/2020). 12. Existence výlukového důvodu v poměrech projednávané věci plyne z extenzivního výkladu § 8 odst. 1 ZMV, tedy vydat nelze pozemek, na němž se buď nachází těleso účelové či místní komunikace nebo je jako taková komunikace využíván, přičemž toto využívání musí být dostupné veřejnosti; není přitom rozhodné, zda jde o využívání soustavné či občasné. 13. Předmětný pozemek zcela evidentně slouží jako příjezdová komunikace (o čemž ostatně není mezi účastníky řízení sporu), proto není třeba blíže zkoumat, jaký je jeho stav po stránce materiální, tj. zda se jedná pouze o tzv. uježděnou plochu, zpevněnou plochu (úpravu zemského povrchu) nebo zda je na něm zhotoveno vlastní těleso komunikace, přičemž k naplnění existence výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. a/ ZMV plně postačí, pokud by se komunikace nacházela byť pouze na části pozemku. Není tu ani žádná překážka pro veřejné užívání předmětného pozemku (např. pevné oplocení), tedy jde o věc, jež může být užívána veřejně, což by žalobce v případě vydání předmětného pozemku významně omezilo ve výkonu jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku. 14. Odvolací soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro vydání předmětného pozemku žalobci, proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. 15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení procesně zcela úspěšnému účastníkovi bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 8.228 Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání účastníka a účast zástupce žalobce na jednání odvolacího soudu) dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4