6 Cmo 211/2021-148 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl tak, že usnesením ze dne 22. listopadu 2019 č. j. 59 Cm 114/2015-55 řízení vůči žalované 1) zastavil (výrok I.) a dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 21 973,60 Kč k rukám zástupce žalované 1) , Jméno advokáta B, , advokáta do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.).2. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že žalobou doručenou soudu dne 3. 4. 2015 se žalobce jakožto společenství vlastníků jednotek alternativně buď na žalované 1), či na žalovaných 2) a 3), a to podle výsledku sporu o určení vlastnictví k předmětné jednotce (bytu) probíhajícího u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 8 C 200/2014, domáhá úhrady příspěvků členů SVJ za správu domu a pozemku a záloh na úhradu za služby spojené s užíváním bytu za období od února 2012 do března 2015 včetně v celkové výši 191 649 Kč s příslušenstvím. Návrhem ze dne 17. 9. 2019 vzal žalobce vůči žalovanému 1) žalobu zpět. Uvedl, že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu východ v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 200/2014 bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastníky bytové jednotky č. 18 v budově č. p. , adresa, jsou žalovaný 2) a žalovaná 3). Ve smyslu ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. soud proto řízení vůči žalované 1) obchodní společnosti , Jméno žalované, ., tedy v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastavil (výrok I.). Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobce současně se zpětvzetím žaloby vůči žalované 1) požádal o přiznání náhrady nákladů řízení vůči žalované 1). Žalobce opřel svůj požadavek o ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. a uvedl, že žalobu podal vůči žalované 1) důvodně, jelikož žalovaná 1) byla od podání žaloby až do srpna 2019 zapsána jako vlastník bytové jednotky č. 18 v budově č. p. , adresa, . Žalovaná 1) se podáním ze dne 12. 11. 2019 vyjádřila tak, že označila návrh žalobce na přiznání náhrady nákladů řízení jako bezdůvodný, neboť žalovaná 1) neměla svým chováním v průběhu tohoto soudního řízení zavdat příčinu pro zpětvzetí žaloby. Žalovaná 1) dále uvedla, že od počátku tohoto soudního řízení uváděla, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 19. 11. 2009, tedy nabývací titul žalované 1) k předmětné jednotce byl soudem shledán jako absolutně neplatný právní úkon, o čemž věděl i žalobce v době, kdy žalobu podával. Žaloba vůči žalované 1) měla být tedy podána bezdůvodně a zpětvzetí žaloby ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. pro chování žalované 1) tedy nemá být důvodné. Dále soud prvního stupně citoval ustanovení § 980 odst. 2 o.z. s tím, že zásada materiální publicity v sobě obsahuje veřejnou víru v pravdivost informací zveřejněných v katastru nemovitostí, nicméně dle citovaného znění občanského zákoníku jde o vyvratitelnou domněnku, která připouští, aby osoba namítající, že zápis skutečnému stavu neodpovídá, prokázala opak. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná 1) již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 18. 5. 2015 tvrdila, že není platným vlastníkem předmětné jednotky, a to právě na základě pravomocného usnesení Okresního soudu pro Prahu východ ze dne 7. března. 2013, č. j. 27 EX 9678/2011-158 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2013, č. j. 25 Co 293/2013-187, rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalované 1) v souladu s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. přiznal náklady řízení ve výši 21 973,60 Kč, jež následně specifikoval.3. Proti usnesení soudu prvního stupně jen ohledně náhradově nákladového výroku II. podal žalobce odvolání. Uvedl, že jakožto společenství vlastníků jednotek, je právnickou osobou, jejímž účelem je zajišťování správy budovy č.p. , Anonymizováno, - , Anonymizováno, , Anonymizováno, . V době podání žaloby, tj. ke dni 3. 4. 2015 byl v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky č. 18 nacházející se v budově s , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . , Anonymizováno, (dále jen „Jednotka“) zapsán žalovaný 1. Žalobce tedy při podání žaloby jednal s důvěrou v zápis ve veřejném seznamu, když za stranu žalovanou v podané žalobě označil žalovaného 1) jakožto vlastníka Jednotky zapsaného ve veřejném seznamu. Žalobce však současně získal vědomost o probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva k Jednotce mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3), jakožto uživateli Jednotky. Z důvodu procesní opatrnosti tedy žalobce podal žalobu nejen proti žalovanému 1), jakožto vlastníku Jednotky zapsanému ve veřejném seznamu, ale alternativně rovněž proti žalovanému 2) a žalovanému 3), v závislosti na výsledku soudního řízení o určení vlastnického práva k Jednotce. S ohledem na probíhající řízení o určení vlastnického práva k Jednotce žalobce navrhl soudu prvního stupně přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k Jednotce. Podání žaloby proti žalovanému 1) nebylo nedůvodné, jak tvrdí žalovaný 1). Žalobce měl povinnost, v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, dlužnou částku, která je předmětem žaloby, soudně vymáhat, a to proti osobě, která je jako vlastník Jednotky zapsaná ve veřejném seznamu. Žalobci přitom nelze klást k tíži, že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 200/2014 (dále též jen „Rozsudek“) bylo určeno, že skutečnými vlastníky Jednotky jsou žalovaní 2) a 3), nikoli žalovaný 1), a že tudíž zápis ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnému stavu, když navíc tuto právní nejistotu zapříčinil sám žalovaný 1), jímž učiněné právní jednání (smlouva o zajišťovacím převodu práva) bylo později shledáno jako absolutně neplatné. Odůvodňuje-li soud v usnesení, že žalovaný od počátku tvrdil, že není vlastníkem Jednotky, s odkazem na vyslovenou absolutní neplatnost právního jednání, pak žalobce k tomuto uvádí, že na základě rozhodnutí soudu o absolutní neplatnosti právního jednání si žalobce nemohl samostatně učinit právní názor o tom, kdo je skutečným vlastníkem Jednotky. Takové posouzení bylo výlučně v pravomoci soudu, který vedl řízení o určení vlastnického práva k Jednotce. Žalobce byl tedy nucen jako stranu žalovanou označit jak žalovaného 1), tak žalovaného 2) a 3), neboť nemohl předjímat výsledek soudního řízení o určení vlastnického práva k Jednotce, a současně nemohl s podáním žaloby na soudní rozhodnutí vyčkávat, neboť by v mezidobí došlo k promlčení nároku žalobce. V době podávání žaloby žalobce věděl, že ve věci exekučního řízení, v němž byla namítána absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3), bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož výsledek se žalobce dozvěděl až z vyjádření žalovaného 1) k žalobě. V době podání žaloby tedy nejen, že neexistovalo pravomocné soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k Jednotce, ale zároveň žalobce věděl o podaném dovolání ve věci exekučního řízení mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3), jehož výsledek se žalobce dozvěděl až z vyjádření žalovaného 1) k žalobě. O právní nejistotě týkající se vlastnického práva k Jednotce svědčí rovněž skutečnost, že ačkoli soud nebyl povinen řízení přerušit, tak tak na návrh žalobce učinil, a to až do doby pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva k Jednotce. Soud tedy rovněž nevyvozoval závěry o existenci vlastnického práva k Jednotce z pouhého tvrzení žalovaného 1) o neexistenci jeho vlastnického práva s odkazem na konstatovanou absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3). Pakliže právní závěr o vlastnickém právu k Jednotce nečinil soud a vyčkával na pravomocný Rozsudek o určení vlastnického práva k Jednotce, pak nelze ani po žalobci rozumně požadovat, aby takové závěry činil on sám, a předjímal tak výsledek soudního řízení. Z uvedeného plyne, že žaloba byla proti žalovanému 1) nepochybně podána důvodně. Současně je zřejmé, že ani žalovaný 1) a žalovaní 2) a 3) neměli v otázce vlastnického práva k Jednotce zcela jasno, když v soudním sporu vedeném o určení vlastnického práva k Jednotce vystupovali všichni tři v pozici tvrzeného vlastníka Jednotky, zatímco v projednávané věci všichni žalovaní tvrdili, že vlastníky Jednotky nejsou, zřejmě za účelem zprostit se povinnosti k úhradě dlužné částky specifikované v žalobě. Byly-li okolnosti vlastnického práva k Jednotce natolik jednoznačné, jak tvrdí žalovaný 1), měl žalovaný 1) s žalovanými 2) a 3) možnost zhojit nesoulad zapsaného stavu se stavem skutečným souhlasným prohlášením o tom, kdo je vlastníkem Jednotky, a nebylo nutné vést několik let trvající spor o určení vlastnictví.4. Odvolatel dále ohledně posuzování procesního zavinění poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které posuzování procesního zavinění nelze činit přepjatě formalisticky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014), a současně rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Žalobce má za to, že okolnosti posuzované věci zřetelně odůvodňují právo