6 Cmo 250/2020-267 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 26. srpna 2016 žalobce navrhl vydání rozsudku, kterým bude určeno, že zůstavitelka , Anonymizováno, , narozena , Anonymizováno, , posledně bytem , Anonymizováno, , matka účastníků řízení, byla ke dni svého úmrtí , Anonymizováno, členem , Jméno žalované B, , IČO , IČO, , sídlem , Jméno žalované B, , s družstevním podílem, se kterým bylo mimo jiné spojeno i právo užívání a nájmu družstevního bytu č. , Anonymizováno, , nacházejícího se na pozemku parc. č. , Anonymizováno, - zastavěná plocha a nádvoří o velikosti , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba - budova č. p. , Anonymizováno, - objekt k bydlení, vše zapsáno na LV č. , Anonymizováno, v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu - Katastrální pracoviště , adresa, , pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, .2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. února 2019, č. j. Ncp 2/2019-145 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (dále jen „soud I. stupně“ - výrok II.).3. Soud I. stupně usnesením ze dne 3. září 2019, č. j. 77 Cm 102/2019-159 rozhodl, že do řízení se na straně žalované přibírá , Jméno žalované B, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, jako žalovaný 2/, jehož se výsledek řízení dotýká. Uvedené družstvo v mezidobí zaniklo likvidací a bylo vymazáno z příslušného obchodního rejstříku bez právního nástupce ke dni 5. října 2019, proto soud I. stupně usnesením ze dne 28. ledna 2020, č. j. 77 Cm 102/2019-188 řízení vůči němu zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).4. Za účelem zjištění, zda zůstavitelka (matka žalobce a žalované) mohla ke dni podpisu dohody o převodu družstevního podílu na žalovanou dne 14. října 2015 pro svůj zdravotní a duševní stav chápat právní důsledky svého jednání, soud I. stupně usnesením ze dne 18. března 2020, č. j. 77 Cm 102/2019-191 ustanovil znalcem , Anonymizováno, , IČ , IČO, , bytem , adresa, , znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, gerontologie, geriatrie a urgentní medicína.5. K námitkám žalované v podání ze dne 6. dubna 2020 ohledně specializace ustanoveného znalce soud I. stupně usnesením ze dne 12. května 2020, č. j. 77 Cm 102/2019-208 povolil ustanovenému znalci přibrat konzultanta , právnická osoba, , IČ , IČO, , bytem , adresa, , znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.6. Vůči uvedenému usnesení soudu I. stupně (uvedeno nesprávné datum 12. února 2020) podala žalovaná (odvolatel) včasné odvolání ze dne 3. června 2020 odkazem na nadbytečnost vyhotovení znaleckého posudku a navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.7. Ve vyjádření ze dne 20. června 2020 k odvolání ustanovený znalec vyloučil svou podjatost k projednávané věci. Soud I. stupně usnesením ze dne 3. července 2020, č. j. 77 Cm 102/2019-221 rozhodl, že ustanovený znalec není vyloučen z podání znaleckého posudku ve věci.8. Podáním ze dne 1. září 2020, doručeným odvolacímu soudu dne 8. října 2020, žalobce odkazem na závěry zpracovaných znaleckých posudků (ustanovený znalec ze dne 20. června 2020, přibraný konzultant ze dne 13. června 2020) konstatoval, že tyto zjevně argumentačně přisvědčují jeho tvrzením, chybí však dostatečná zdravotní dokumentace dokládající zdravotní resp. psychický stav zůstavitelky - matky účastníků řízení. Žalobce proto vzal žalobu zpět a navrhl, aby odvolací soud uložil účastníkům řízení nést náklady na vypracování znaleckých posudků rovným dílem a žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. prosince 2020, č. j. 6 Cmo 250/2020-231 odkazem na ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř., podle kterého, vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví, vzhledem ke zpětvzetí žaloby žalobcem ještě před rozhodnutím odvolacího soudu napadené usnesení soudu I. stupně ze dne 12. května 2020, č. j. 77 Cm 102/2019-208 zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením 224 odst. 1 o. s. ř. žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).10. Proti výroku II. uvedeného usnesení odvolacího soudu žalovaná (stěžovatelka) podala dne 11. března 2021 ústavní stížnost s návrhem na jeho zrušení, neboť jím byla porušena její základní práva zaručená článkem 11 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Toto porušení žalovaná odůvodnila dosud nedoručením podání vedlejšího účastníka (žalobce), kterým vzal žalobu zpět, odvolacím soudem, který na základě jeho návrhu ohledně náhrady nákladů ve zpětvzetí žaloby rozhodl napadeným usnesením v její neprospěch. Odvolací soud nezdůvodnil, proč nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, což je v rozporu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř., které se typicky uplatní v případě zpětvzetí žaloby žalobcem. Své náklady v řízení žalovaná vyčíslila na částku 199 650 Kč. K zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo tím, že po mnohaletém řízení s výraznými procesními náklady odvolací soud vydal rozhodnutí, kterým byla věc ukončena a které pro žalovanou znamenalo úplný úspěch ve věci z důvodu procesního zavinění žalobce na zastavení řízení, avšak nepřiznáním nároku na náhradu nákladů řízení se odvolací soud odchýlil od zákonem upraveného postupu bez možnosti se k němu předem vyjádřit.11. Ústavní soud nálezem ze dne 18. května 2021, sp. zn. IV. ÚS 665/21- I. rozhodl, že výrokem II. zmíněného usnesení odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 ve spojení s článkem 11 odst. 1 Listiny,- zrušil výrok II. uvedeného usnesení odvolacího soudu.12. Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že je příslušný k projednání ústavní stížnosti podané včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností.13. Podle Ústavního soudu jádrem ústavní stížnosti i napadeného výroku usnesení odvolacího soudu je výklad ustanovení § 146 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., v nichž se promítají zásady zákonné úpravy nákladů řízení, podle nichž náhrada nákladů řízení zatěžuje procesní stranu, která nebyla ve sporu úspěšná, resp. účastníka řízení, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Tento zásah do majetkové sféry účastníka řízení může znamenat i zásah do jeho vlastnického práva, který je bez náhrady povinen zásadně strpět pouze tehdy, pokud si jej způsobil sám, neboť jinak zásah do jeho majetku v podobě nákladů řízení nese ten, komu to ukládá o. s. ř. podle výsledku řízení. Uvedeným způsobem je nutno vyložit zásadu úspěchu ve věci ovládající náhradu nákladů sporného řízení i kritérium obsažené v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Při zastavení řízení nemůže řízení dojít do stadia meritorního rozhodování, proto nelze k určení toho, kdo kterému účastníkovi řízení způsobil vznik nákladů řízení, použít kritéria úspěchu ve věci.14. Podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. se kritériem pro rozhodování stává zavinění toho, že řízení nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování a muselo být zastaveno, a toto zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Pokud procesní strana zaviní zastavení řízení a nelze o věci meritorně rozhodnout a tím zjistit důvodné podání návrhu, vzniká jí povinnost nahradit náklady řízení druhé procesní straně. Z procesního hlediska tak žalobce má povinnost hradit protistraně náklady řízení, když vzal žalobu zpět a neučinil tak pro pozdější chování žalované, ale z důvodu pro něj nepříznivého vývoje důkazní situace hrozící ještě vyššími náklady řízení. Výklad odvolacího soudu by dával žalobci možnost, aby v případě zjištění, že se řízení (např. opatřování důkazů) nevyvíjí v jeho prospěch, vzal žalobu zpět a vyhnul se tím povinnosti nahradit žalované újmu vzniklou v souvislosti s vynaloženými náklady řízení.15. Ústavní soud dospěl k závěru, že právní závěr odvolacího soudu odporuje podústavnímu právu a současně tím žalované upírá právo na náhradu majetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s její účastí v řízení, což je v rozporu s ústavně zaručenou zásadou vlastnického práva podle článku 11 odst. 1 Listiny a dostatečnou ochranu žalované nemohlo poskytnout ani ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., podle kterého soud rozhodne, že zpětvzetí nebylo účinné, nesouhlasí-li s ním z vážných důvodů ostatní účastníci řízení.16. Vrchní soud v Praze sice ne příliš chápe, jak bylo porušeno ústav