6 Cmo 292/2021-202 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze uvedeným usnesením vyslovil neplatnost usnesení valné hromady účastníka ze dne 4. 9. 2014, kterým bylo rozhodnuto, že účastník (dále též , adresa, /jednota) jako pobočný spolek vystupuje z navrhovatelky (dále též ČOS) jako hlavního spolku a přestal tak být jejím pobočným spolkem, pro rozpor se stanovami navrhovatelky; dále ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že účastníkovi uložil povinnost zaplatit navrhovatelce na jejich náhradu 55 368 Kč. Jedná se o druhé prvoinstanční rozhodnutí ve věci, když předcházející zamítavé usnesení ze dne 1. 11. 2018 odvolací Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 16/2019-144 ze dne 12. 3. 2020 potvrdil a navrhovatelce uložil povinnost zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč; tato rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího k dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2020 č. j. 27 Cdo 2801/2020-160 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.2. Nejvyšší soud po reprodukční části a citaci příslušných ustanovení občanského zákoníku v odůvodnění rozhodnutí toliko odkázal na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 27 Cdo 1644/2018, vydaného v obdobné věci , adresa, (zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně č. j. 81 Cm 352/2015-90 ze dne 18. 5. 2016 potvrdil odvolacího soudu usnesením č. j. 14 Cmo 296/2016-128 ze dne 22. 11. 2017), podle něhož pobočný spolek není členem hlavního spolku, je osobou založenou stanovami hlavního spolku, a proto se na něj nevztahují ustanovení o členství ve spolku, a to ani ustanovení o zániku členství ve spolku; jeho právní osobnost je odvozená od právní osobnosti hlavního spolku, proto nemůže vystoupit z hlavního spolku a stát se samostatným spolkem svým jednostranným právním jednáním, např. rozhodnutím členské schůze pobočného spolku, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak. Z těchto uvedených závěrů je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že právní posouzení otázky vystoupení pobočného spolku z hlavního spolku odvolacím soudem není správné, a proto předchozí rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího zrušil.3. Soud I. stupně v novém řízení vycházel z dosavadního řízení a po opakování obsahu návrhu a vyjádření účastníka reprodukoval obsah odůvodnění svého původního zamítavého rozhodnutí, které odvolací soud jako věcně správné potvrdil s tím, že shodně se soudem I. stupně své rozhodnutí opřel zejména o obecně přijímanou zásadu dobrovolnosti spolkového členství a autonomie spolkového života a činnosti, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením provedeným soudem I. stupně. Dále vycházel ze závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, jak v této věci, tak v obdobné věci , adresa, , a k tomu provedl důkaz usnesením Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1644/2018-164 ze dne 16. 3. 2020, k němuž poznamenal, že není koncipováno zcela shodně jako odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a není identické co do jeho odůvodnění.4. V odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně pouze uvedl, že je vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož pobočný spolek jako právnická osoba s tzv. odvozenou právní osobností nemůže svým jednostranným právním jednáním vystoupit z hlavního spolku a stát se samostatným spolkem, a proto bez dalšího přijal závěr, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je po právu a jako takovému vyhověl. O nákladech řízení pak rozhodl podle jeho výsledku dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a navrhovatelce přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu vynaloženého soudního poplatku za návrh, odvolání a dovolání a za právní zastoupení dle uvedené specifikace.5. Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně podal účastník odvolání a navrhl jeho změnu a zamítnutí návrhu, popř. jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soudu I. stupně , adresa, především vytýká, že rozhodoval čistě na základě usnesení Nejvyššího soudu, aniž by se vůbec zabýval jeho námitkami a argumentací o dobrovolnosti sdružování, vznikem jednoty a následného vzniku ČOS principem zdola. Podle názoru účastníka není možné vydat rozhodnutí ve věci, že soud vyslovuje neplatnost pro rozpor se stanovami, neboť již v předchozím řízení bylo prokázáno, že žádný rozpor se stanovami navrhovatelky při vystoupení účastníka z ČOS rozhodním valné hromady z 4. 9. 2014 nemohl nastat, neboť v té době účinné stanovy vystoupení účastníka vůbec neupravovaly, a proto bylo třeba vycházet z ústavní zásady legální licence. Dále účastník poukazuje na řízení v identické věci , adresa, a opětovné zamítnutí návrhu ČOS na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a konečně odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (28 Cdo 5099/2007 z 21. 1. 2009 a další) až do roku 2018, která se vytvářela dlouhé roky a ta připouštěla vystoupení pobočného spolku, který prvotně vstoupil do hlavního spolku již se svým majetkem a byl také nadán plnou právní osobností s právem samostatně rozhodovat o svém fungování.6. Navrhovatelka ve vyjádření k odvolání účastníka navrhuje napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdit, dále požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a v něm opakovaně obsažený závazný právní názor, podle něhož pobočné spolky, mezi které patří i účastník, nemohou z hlavního spolku bez dalšího vystoupit. Uvádí, že v daném případě tedy bylo vystoupení pobočného spolku provedeno v rozporu jak se zákonem, tak i se stanovami, které vystoupení z navrhovatelky neupravovaly. Pobočný spolek není členem hlavního spolku, a proto nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním a stát se samostatným spolkem, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak.7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu, včetně řízení, jež mu předcházelo, aniž by ve věci bylo třeba nařizovat jednání (§ 89 zák. č. 292/2013 Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání , adresa, je důvodné.8. Jak bylo již výše uvedeno, v této věci se jedná o druhé rozhodnutí soudu I. stupně, když prvé zamítavé rozhodnutí odvolací soud potvrdil, avšak poté dovolací soud tato rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího zrušil. Skutková zjištění a právní hodnocení věci jsou popsána v předchozích citovaných rozhodnutích soudu I. stupně, soudu odvolacího a dovolacího, tak i argumentace obou účastníků. V tomto druhém rozhodnutí soud I. stupně vyslovil neplatnost usnesení valné hromady , adresa, jako pobočného spolku o vystoupení z ČOS, aniž by se však vůbec zabýval námitkami a argumentací účastníka nebo vyslovil k tomu nějaké hodnocení, rozhodl toliko s odůvodněním, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu.9. S tímto postupem soudu I. stupně se však odvolací soud nespokojil a platnost rozhodnutí valné hromady účastníka o vystoupení z ČOS znovu posoudil s odkazem na právní úpravu spolků dle Listiny základních práv a svobod, občanského zákoníku, předchozí právní úpravu dle zákona o sdružování občanů, na stanovy navrhovatelky z přechozího a rozhodného období. Dále věc posuzoval zejména z hlediska specifik sokolského hnutí, historie vzniku a vývoje, členské a majetkové základny sokolských jednot a jejich samostatnosti a autonomie. Zásadně pak vycházel z obecně vnímané a přijímané zásady dobrovolnosti a svobody sdružování, podle níž nesmí být nikdo nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno z něho vystoupit. Zde odvolací soud odkazuje na obsah odůvodnění usnesení a argumentaci v obdobné věci , adresa, , jímž znovu bez dalšího přiznal sokolské jednotě právo vystoupit z ČOS, stejně jako v této věci, přes odlišný názor Nejvyššího soudu přijatý však za jiné důkazní a procesní situace.10. Dovolací soud ve zrušovacím rozhodnutí vyslovil názor, že pobočný spolek není členem hlavního spolku a že tedy nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak, a jako nesprávné hodnotil posouzení otázky vystoupení z hlavního spolku, jak učinil odvolací soud v předchozím rozhodnutí. Ostatně zde je třeba připomenout, že stejně rozhodl jiný senát odvolacího soudu v identické věci, opakovaně již připomenuté, týkající se platného vystoupení , adresa, z ČOS (usnesení č. j. 14 Cmo 296/2016-128 ze dne 22. 11. 2017, též zrušeno dovolacím soudem, usnesení č. j. 27 Cdo 1644/2018). Podle Nejvyššího soudu pobočný spolek je pouhou organizační jednotkou hlavního spolku a právo vystoupit z hlavního spolku podle § 215 odst. 1 o. z. mu nesvědčí. Tento závěr v předchozím rozhodnutí však odůvodnil dovolací soud toliko kuse a nepřesvědčivě, aniž by navíc srozumitelně soudům nižších stupňů vysvětlil svůj postoj a zásadní názor, že sokolská jednota jako zapsaný pobočný spolek nemohl vystoupit na základě svého rozhodnutí z hlavního spolku. Tento názor dovolacího soudu pak zjevně neodpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi a je v rozporu s dosavadní judikaturou, přičemž vyslovenou zásadní judikatorní změnu Nejvyšší