12 Cmo 23/2023-92 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením nepřiznal žalovanému 3) osvobození od soudních poplatků. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný 3) podal odvolání proti rozsudku ze dne 19. července 2022, č. j. 53 Cm 159/2021-66 a poté, co byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 81.200 Kč, požádal podáním doručeným soudu dne 13. září 2022 o osvobození od soudního poplatku s tím, že nedisponuje takovými finančními prostředky a povinnost hradit poplatek by značně zkrátila jeho právo na soudní ochranu.2. S odkazem na podmínky poplatkové moderace vymezené ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně předně uzavřel, že úspěšnost odvolání žalovaného 3) proti rozsudku nelze v daném stadiu řízení předjímat, nelze ji tedy ani vyloučit. Nelze předem konstatovat, že podané odvolání je svévolným a zřejmě bezúspěšným bráněním práva. Pokud jde o poměry žalovaného 3), vyšel soud z částečně vyplněného Prohlášení o osobních a majetkových poměrech (dále jen „Prohlášení“), v němž se uvádí, že žalovaný 3) podniká jako „, Anonymizováno, “, vlastní podíl v obchodní společnosti, která je však nečinná, splácí dluh ve výši 3.074,81 Kč měsíčně a jeho měsíční výdaje na nájemné a pojištění činí cca 15.500 Kč. Předložil smlouvu se společností , právnická osoba, dokládající jeho dluh a daňové přiznání za rok 2021, podle něhož jeho roční příjmy z podnikání činí 558.213 Kč, výdaje 446.570 Kč a zisk 111.643 Kč. Uvedl rovněž, že jeho pravidelné měsíční výdaje spojené s podnikáním činí 12.500 Kč.3. Na základě shora uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný 3), ač o tom byl poučen, nepředložil potřebné dokumenty, které by podaly věrný obraz jeho majetkové situace. Doloženo bylo pouze daňové přiznání, smlouva a částečně vyplněné Prohlášení o osobních poměrech, které je navíc v rozporu s tvrzením žalobce a s daňovým přiznáním. V samotném Prohlášení pak žalovaný 3) nevykázal žádné příjmy z podnikání. V daňovém přiznání pak uvedl, že jeho příjmy z podnikání za rok 2021 činily 558.213 Kč a výdaje 446.570 Kč. Podle jeho tvrzení ale jeho měsíční výdaje z podnikání činí 12.500 Kč. Své poměry tak žalovaný 3) vylíčil rozporně a tedy i neúplně a nesplnil tak základní podmínku pro postup dle § 138 odst. 1 o. s. ř. Jeho žádosti proto soud nevyhověl.4. Žalovaný 3) podal proti usnesení včasné odvolání a navrhl jeho změnu tak, aby mu bylo osvobození od placení soudních poplatků v plném rozsahu, případně alespoň zčásti přiznáno. Soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl ke všem okolnostem věci a zcela nedostatečně zhodnotil předložené dokumenty a možnost žalovaného 3) soudní poplatek uhradit, čímž mu znemožnil domáhat se svého práva u soudu. Na podporu svého tvrzení, že jeho příjmy jsou nedostatečné, předložil daňové přiznání, ze kterého je zřejmé, že příjmy žalovaného 3) v roce 2021 činily 558.213 Kč. Jeho průměrný měsíční příjem tak činil 46.517,75 Kč. S podnikáním jsou spojeny i výdaje, které jsou zřejmé z daňového přiznání. Jak žalovaný 3) uvedl již v Prohlášení, má zajištěno nájemní bydlení na základě nájemní smlouvy uzavřené se svým otcem, který je vlastníkem bytu. Výše nájemného činí 8.000 Kč měsíčně. Žalovaný 3) v souvislosti s nájmem hradí i služby s tím spojené, a to v celkové výši 4.760 Kč. Navrhuje proto, aby odvolací soud znovu přezkoumal veškeré jím předložené dokumenty a zhodnotil jeho majetkové poměry. Proti žalovanému 3) je vedeno i další řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 157/2021, kde mu byl vyměřen poplatek ve výši 110.070 Kč.5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Z odkazovaného ustanovení vyplývá, že obě tam uvedené podmínky musí být splněny současně.7. Pokud jde o úspěšnost odvolání žalovaného 3) proti rozsudku, odvolací soud odkazuje na ustálený výklad podávaný soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož jde o takovou situaci zpravidla tehdy, je-li již ze samotných tvrzení účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování řádného nebo mimořádného opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je-li objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo), je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. přitom platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím i v dovolacím řízení vždy shodná hlediska.8. V poměrech posuzované věci se z obsahu spisu podává, že směnečným platebním rozkazem ze dne 3. ledna 2022, č. j. 53 Cm 159/2021-19 soud prvního stupně vyhověl žalobě a uložil žalovaným 1), 2) a 3) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 1.618.493,72 Kč se 6% úrokem od 7. 8. 2021 do zaplacení, odměnu ve výši 5.395 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 136.085 Kč. Žalovaný 3) podal proti platebnímu rozkazu včasné námitky, v nichž uvedl, že mu žalobkyně řádně nedoručila písemnou výzvu k plnění, dále, že neměl možnost nahlédnout do bankovní účetní dokumentace a nebyl objektivně schopen zajistit důkazy na podporu svých námitek, že žalobkyně řádně nevyzvala žalovanou 1) k plnění pohledávky a konečně, že žalovaná 1) disponuje pohledávkami za svými věřiteli v hodnotě min. 1.558.290 Kč, které mohou být předmětem tohoto řízení a dohody. Po projednání těchto námitek rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. července 2022, č. j. 53 Cm 159/2021-66 o ponechání směnečného platebního rozkazu vůči žalovanému 3) v platnosti a současně uložil žalovanému 3) povinnost nahradit žalobkyni náklady námitkového řízení ve výši 36.590,40 Kč. Proti rozsudku podal žalovaný 3) včasné odvolání, v němž uvedl, že sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka ke smlouvě č. , Anonymizováno, . Dle názoru odvolatele nebyla žalobkyně oprávněna vyplnit směnečnou sumu „v plné výši jistiny“, neboť nebyly splněny zákonné ani smluvní podmínky pro zesplatnění celého dluhu z výše uvedené smlouvy. Zopakoval, že mu nebyla doručena písemná výzva k plnění a dále uvedl, že směnka nebyla opatřena rukojemským prohlášením „v souladu s právními předpisy a judikaturou.“ Argumentoval rovněž tím, že po nabytí právní moci směnečného platebního rozkazu podala žalobkyně návrh na nařízení exekuce proti žalovanému 2), přičemž každým dnem se mění dle aktuálních úkonů exekutora částka, která je předmětem tohoto řízení. Soud proto postupoval podle názoru žalovaného 3) v rozporu s právními předpisy, když přiznal žalobkyni „plnou uplatňovanou směnečnou sumu“, ačkoli již byla částečně v rámci exekučního řízení uhrazena.9. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že žalovaný 3) uplatnil v odvolacím řízení zcela novou obranu, založenou na argumentaci, že žalobkyni nevzniklo právo na vyplnění blankosměnky údajem směnečné sumy, který je na ní uveden, dále, že rukojemské prohlášení není v souladu s právními předpisy a judikaturou a konečně, že pohledávka žalobkyně uplatněná v tomto řízení již byla částečně uhrazena. Není přitom žádných pochyb o tom, že i takto formulovaná obrana podléhá zásadě koncentrace směnečného řízení, plynoucí z ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., o níž byl žalovaný 3) soudem prvního stupně řádně poučen. Protože však žádná z výše uvedených námitek nebyla v zákonem stanovené lhůtě uplatněna, soud prvního stupně se jimi nezabýval a zabývat ani nemohl. Jím vydané rozhodnutí proto na posouzení výše uvedené obrany nespočívá. Již ze samotných tvrzení, obsažených v odvolání (které se nezakládá na žádném z důvodů, vymezených ustanovením § 205 odst. 2 o. s. ř.) je tedy zřejmé, že jejich prostřednictvím nemůže být zpochybněna správnost odvoláním napadeného rozsudku. Pokud jde o výhradu, že žalovaný 3) nebyl písemně vyzván k zaplacení směnky, je bez dalšího nepochybné, že ani tato obrana nemohla vést ke zrušení směnečného platebního rozkazu, neboť důsledkem nezaslání tzv. předžalobní výzvy k plnění podle ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. by mohlo být nanejvýš nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni, a to pouze v případě, že by po doručení žaloby žalovaný 3) svůj dluh zaplatil, případně jinak přivodil jeho zánik (srov. usnesení