12 Cmo 53/2020-279 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. 4. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127 a v bodě II. výroku uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 67.034 Kč.2. Uvedl, že směnečným platebním rozkazem vyhověl soud žalobě o zaplacení částky 619.650 Kč s postižními právy, proti němuž podali žalovaní včasné námitky. V nich uvedli, že na základě smlouvy o půjčce byla žalovanému č. 1 poskytována půjčka dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.). Jedná se o překlenovací půjčku, a proto nelze aplikovat § 2 písm. a) a c) z. s. ú. Smluvní pokuta je skrytým úrokem, případně úplatou za poskytnutí půjčky. Směnka byla vystavena pro účely zajištění splácení spotřebitelského úvěru, a proto je neplatná (§ 18 z. s. ú.). Blankosměnka byla neoprávněně doplněna, neboť k poskytnutí půjčky nikdy nedošlo. Půjčka měla být vázána na výstavbu rodinného domu, k níž nedošlo. Žalobce a , právnická osoba, jsou navzájem propojenými osobami prostřednictvím , Anonymizováno, , mají stejné sídlo. Dále namítli nicotnost (neplatnost) ujednání o smluvní pokutě. Žalovaný č. 1 vystupuje ve vztahu jako spotřebitel, žalobce je podnikatel. Přiměřenost smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti. Smluvní pokuta trojnásobně převyšuje výši jistiny, což ji činí nepřiměřenou. Odkázali na § 1813 a 1815 obč. zák. a současně na odst. 1 písm. e) přílohy Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993. Žalobce neměl zapsanou živnost s předmětem podnikání „poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, nebyl oprávněn půjčku podle z. s. ú. poskytnout. Následně doplnili, že půjčka byla poskytnuta na krátkou dobu a byla zajištěna značně vysokou smluvní pokutou, což je zjevně nekalou praktikou a způsob obcházení zákona. Žalobci muselo být od počátku jasné, že žalovaný č. 1 nebude schopen půjčku zaplatit, neposoudil jeho úvěruschopnost. Půjčka měla být poskytnuta jako bezúročná za podmínky získání hypotečního úvěru, který měl půjčku refinancovat. Hypoteční úvěr poskytnut nebyl.3. Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že žalovaný č. 1 podepsal blankosměnku zajišťující pohledávku žalobce vzniklou na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 2. 2016, v níž udělil žalobci právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje. Vystavená blankosměnka byla vyplněna v souladu s dohodou, čímž se stala směnkou úplnou. Žalovaná č. 2 podepsala směnku jako směnečný rukojmí a je tak povinna splnit nároky ze směnky společně a nerozdílně se žalovaným č. 1. Při posuzování existence ujednání zakládajících v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaných posoudil soud smlouvu o půjčce jako smlouvou inominátní ve smyslu § 1746 odst. 2 obč. zák. s tím, že žádné ujednání, které by představovalo zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků a vykazovalo znaky zneužívající klauzule, soud nehledal. Smluvní pokuta byla vázána na porušení základní povinnosti žalovaného č. 1 ze smlouvy a žalovaný č. 1 byl s její výší při sjednávání srozuměn. K nárůstu dlužné částky došlo v návaznosti na prodlení žalovaného č. 1 s úhradou půjčené částky. Nebylo prokázáno, že sjednaná smluvní pokuta je skrytým úrokem, případně úplatou, protože úplatnost smlouvy nelze dovozovat z toho, že žalovanému č. 1 vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu. Na daný smluvní vztah nelze aplikovat ani ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., který byl účinný až ode dne 1. 12. 2016. Zastropování smluvních pokut, upravených v § 122 citovaného zákona, na projednávanou věc nedopadá. Nadbytečným bylo rovněž zkoumat, zda společnost , právnická osoba, poskytla žalovaným jakékoliv plnění, neboť „půjčka má svůj vlastní osud“. (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cm 220/2016. Žalobce a společnost , právnická osoba, jsou samostatnými subjekty práva, ve smluvních vztazích odlišné. Soud smlouvu o půjčce posoudil jako platnou (§ 574 obč. zák.), neshledal důvody pro postup podle § 2051 obč. zák. Smluvní pokuta byla shledána přiměřenou, nebyly shledány žádné okolnosti svědčící pro využití moderačního práva.4. Vzhledem k tomu, že žalovaní se námitkami neubránili povinnosti na základě platné směnky plnit, ponechal soud směnečný platební rozkaz v platnosti. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.5. Žalovaní napadli rozsudek včasným odvoláním a navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje v celém rozsahu (řízení o odvolání proti rozsudku ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 2 bylo zastaveno usnesením ze dne 2. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 290/2019-158, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2020). Žalovaný č. 1 zopakoval skutkový stav a zdůraznil, že blankosměnka je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 18 z. s. ú.). Poukázal na personální a majetkovou propojenost žalobce se společností , právnická osoba, Jestliže bylo ústně přislíbeno, že půjčka bude zaplacena z hypotéky, k čemu nedošlo, jedná se o změnu okolností, ze kterých žalovaný č. 1 při sjednávání smlouvy vycházel. Na slib a smlouvu je třeba hledět uceleně. Sjednaná smluvní pokuta neplnila sankční povahu, ale tvořila zisk žalobce. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, týkající se dvoudomého postavení , Anonymizováno, , na který reagoval , Anonymizováno, založením žalobce, což svědčí o zjevné snaze obejít zákon. I nyní jde opět o jakési dvoudomé vystupování žalobce, kdy ten poskytuje půjčky na základě z. s. ú., ale snaží se vyhnout zákonné regulaci. Záměrem smlouvy je zisk ze sjednané smluvní pokuty, když žalobci již v době uzavření smlouvy muselo být jasné, že žalovaný č. 1 finančními prostředky na zaplacení zálohy ve výši 170.000 Kč nedisponuje, a právě proto čerpá půjčku. Žalovaný č. 1 neměl možnost se se smluvní dokumentací seznámit. Ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s § 1813 obč. zák. a k takovému ujednání se nepřihlíží (§ 1815 obč. zák.). Ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,25% denně (tedy 91,25% ročně) je nepřiměřené, a to s ohledem na spotřebitelský charakter smluvního vztahu. Smluvní pokuta má šikanózní charakter. Žalovaný se rovněž marně dovolával práva na snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty (§ 2051 obč. zák.).6. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Uvedl, že soud prvního stupně projednal všechny námitky žalovaných a provedl všechny relevantní důkazy a odkázal na současnou rozhodovací praxi odvolacího a dovolacího soudu. Ke smlouvě uvedl, že žalovaný č. 1 prohlásil, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů, aby mohl plnit, a že je schopen svým závazkům dostát. V žádosti o půjčku žalovaný č. 1 prohlásil, že své majetkové poměry pečlivě zvážil a půjčku je schopen věřitele řádně a včas vrátit s tím, že jiné závazky nemá.7. O odvolání žalovaného č. 1 bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 12 Cmo 53/2020-229, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ten byl následně zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29. 9. 2022, č. j. 29 Cdo 1765/2021-266 s tím, že dříve přijatý závěr o tom, že ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení s vrácením „půjčky“ nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě, v ústavní rovině neobstál; odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21. Odvolací soud při výkladu smlouvy o půjčce nepostupoval způsobem, který popsal Ústavní soud v uvedeném nálezu, a proto nemůže obstát ani jeho závěr, že se na smlouvu o půjčce nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru. Uložil odvolacímu soudu, aby posoudil, zda je skutkový stav v podstatných okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní soud citovaným nálezem a vyhodnotil, zda je smlouva o půjčce smlouvou o spotřebitelském úvěru. Dojde-li opětovně k závěru, že smlouva o půjčce nepodléhá zákonu o spotřebitelském úvěru, nepřehlédne, že Ústavní soud se vyjádřil i ke vzájemné souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k faktické provázanosti žalobce a společnosti , Anonymizováno, , které považuje za právně významné pro posouzení námitkové obrany žalovaných.8. Odvolací soud opětovně přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a neshledal důvody ani pro opětovné potvrzení rozsudku, ani pro jeho změnu.9. Je třeba konstatovat, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně. Proto odvolacímu soudu nezbylo než přistoupit podle § 219a odst. 1 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k jeho vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na soudu prvního stupně bude, aby se ve světle závěrů přijatých Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu ústavně konformním způsobem vypořádal s otázkou, zda smlouva o „půjčce“ byla sjednána jako úplatná či bezúp