5 Cmo 82/2023-49 — Vrchní soud v Praze

Napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že se nevyhovuje návrhu žalobce na přerušení řízení podle § 109 o. s. ř. V odůvodnění usnesení uvedl, že žalobce podal návrh na přerušení řízení na dobu, než rozhodne Nejvyšší soud České republiky o dovolání, které podala žalovaná dne 15. 8. 2022 v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 191 ICm 4680/2015. Konstatoval, že podmínky k přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. či jiného ustanovení § 109 o. s. ř. nejsou dány, a to především proto, že druhé řízení již bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 191 ICm 4680/2015-462, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 103 VSPH 267/2021-560. Otázka spočívající v posouzení, zda odpůrčí žaloba byla zamítnuta po právu či nikoli, která by mohla mít význam pro rozhodnutí soudu, tak již byla pravomocně vyřešena. To, že pravomocný rozsudek byl napaden dovolání, na dané věci ničeho nemění.Žalobce podal proti usnesení odvolání, ve kterém namítl, že v dovolacím řízení je řešena otázka, která bude mít zásadní význam pro rozhodnutí soudu o žalobě na náhradu škody, jelikož po jeho skončení bude možné učinit závěr o tom, zda odpůrčí žaloba byla zamítnuta po právu či nikoli, což bude mít důsledky i do roviny náhrady škody z předběžného opatření. Přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. by proto bylo v souladu se zásadou procesní ekonomie. Žalobce dále uvedl, že předmětem řízení je částka ve výši 3 800 030 Kč s příslušenstvím. V případě, že žalobě by bylo vyhověno, lze hovořit o možném vzniku mimořádně tíživých následků pro žalovanou. Skutečnost, zda náhrada škody z předběžného opatření je po právu, je však závislá na výsledku dovolacího řízení, které probíhá v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 191 ICm 4680/2015. Z těchto důvodů žalobce navrhl zrušení usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není v daném případě přípustné.Podle ustanovení § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Usnesení soudu prvního stupně, proti kterým zákon odvolání vylučuje, jsou vypočtena zejména v ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř.V posuzované věci směřuje odvolání žalobce proti usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl jeho návrh na přerušení řízení, resp. tomuto návrhu nevyhověl. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 202 odst. 1, písm. g/ o. s. ř. není proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110 o. s. ř. odvolání přípustné, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 218 písm. c/ za použití § 218c o. s. ř. a odvolání žalobce bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2, písm. a/ o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné.Pro úplnost je třeba dodat, že přípustnost odvolání nemohlo založit ani nesprávné poučení soudu prvního stupně v napadeném usnesení o tom, že odvolání proti němu podat lze. Obecně totiž platí, že i když soud prvního stupně účastníky řízení nesprávně poučil o tom, že odvolání proti jeho rozhodnutí je přípustné, odvolací soud takové odvolání odmítne, protože směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není ze zákona přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).K výtkám a k argumentaci žalobce v jím podaném odvolání pak odvolací soud uvádí, že s ohledem na shora konstatovanou nepřípustnost odvolání k nim nemohl při svém rozhodování přihlížet, a tedy se jimi jakkoli zabývat.