7 Cmo 109/2022-170 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem výrokem I. žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je členem Bytového družstva , adresa, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO advokáta E, , s právem nájmu bytu číslo 26 v domě na adrese , adresa, , o velikosti 3+1, zamítl, ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 33 640 Kč k rukám zástupce žalované 1) , Jméno advokáta B, do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku III. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) žádný z účastníků nemá též právo na náhradu nákladů řízení.2. Ve vedeném řízení se jedná o druhé meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně. První rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2019, č. j. 56 Cm 124/2018 - 99 (zcela zamítající podanou žalobu), byl k odvolání žalobkyně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2021, č. j. 7 Cmo 224/2020 – 120, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.3. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 26. 1. 2019 domáhá určení členství v Bytovém družstvu , adresa, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO advokáta E, , s právem nájmu bytu č. 26 v domě na adrese , adresa, , o velikosti 3+1 (dále i jen „Byt”). Žalobkyně uvedla, že se ke dni 29. 8. 2000 stala zakládající členkou družstva, a že dne 28. 2. 2001 uzavřela s žalovaným 3) nájemní smlouvu o nájmu bytu číslo 26, přičemž nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a její platnost nebyla nikdy ukončena. Žalobkyně se následně dohodla s žalovanými 1) a 2) na tom, že budou Byt užívat a žalobkyně bude užívat menší byt, jehož oprávněným nájemcem je žalovaná 1). K převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu nikdy nedošlo. Dne 31. srpna 2004 byla mezi žalovaným 3) a žalovanými 1) a 2) uzavřena smlouva o nájmu bytu č. 26, ve které jsou žalovaní 1) a 2) označeni jako „člen družstva“, přestože k převodu členského podílu nikdy nedošlo a žádný z účastníků nedisponuje žádnou listinou, která by převod prokazovala. Vzhledem k rozvodovému řízení mezi žalovanými 1) a 2) vyzvala žalobkyně žalovanou 1) k předání Bytu, což však žalovaná 1) odmítla s tím, že žalobkyně v roce 2004 převedla družstevní podíl včetně práva nájmu na žalované 1) a 2), kteří se tak staly členy bytového družstva a nájemci Bytu. Žalovaný 3) i žalovaný 2) nezpochybňují, že žalobkyně je členem družstva a oprávněným nájemcem bytu č. 26, avšak žalovaná 1) tuto skutečnost nadále rozporuje. Proto je dán naléhavý právní zájem na určení jejího členství v Družstvu.4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že od léta roku 2004 až do roku 2016 Byt fakticky užívali první a druhý žalovaní, poté po rozvodu jejich manželství Byt dosud užívá první žalovaná s dětmi. Rovněž je mezi účastníky nesporné, že „menší“ byt, jehož oprávněným nájemcem je žalovaná 1), užívá od roku 2004 žalobkyně. , právnická osoba, ze svých zjištění z provedeného dokazování (odst. 6 – 18 rozsudku), kdy žalovaná 1) po poučení soudu prvního stupně ohledně existence smlouvy o převodu členských práv a jejích náležitostí dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. doplnila svá tvrzení tak, že mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) (v souvislosti s těhotenstvím první žalované a nutnosti většího bytu) byla v průběhu léta 2004 uzavřena ústní dohoda, na základě které na žalovaní 1) a 2) budou převedena členská práva a povinnosti k Bytu a žalobkyně bude bydlet v bytě, jehož oprávněným nájemcem je žalovaná 1), na základě bezúplatného práva bydlení na neurčitou dobu. K úplatnosti či bezúplatnosti převodu členských práv a povinností k Bytu uvedla, že bylo sjednáno, že za to, že žalobkyně převede členská práva a povinnosti k Bytu na první a druhého žalované, jí bude dáno bezúplatné životní užívání bytu, jehož oprávněným nájemcem je žalovaná , právnická osoba, vše za předpokladu, že není zpochybňován převod členských práv a povinnosti k Bytu na žalované 1) a , právnická osoba, prokázání těchto tvrzení žalovaná 1) navrhla provedení výslechu její matky , Jméno, Od provedení tohoto výslechu pak žalovaná 1) upustila a jiné důkazy k prokázání jejích tvrzení neoznačila.5. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že žalované 1) se nepodařilo dostatečně tvrdit, ale ani prokázat, že byla ústní smlouva o převodu členských práv a povinností mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) uzavřena, včetně všech obligatorních náležitostí této smlouvy a její účinnosti vůči družstvu. Poté poučil účastníky řízení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o změně právní kvalifikace, když s ohledem na skutková zjištění po provedeném dokazování, zejména na závěry o faktickém užívání Bytu prvním a druhou žalovanou v období od léta roku 2004 prakticky dosud, včetně výkonu členských práv a povinností těmito žalovanými, soud věc právně posuzoval z hlediska vydržení členského podílu v družstvu.6. Soud prvního stupně měl po provedeného dokazování za prokázané, že žalovaní 1) a 2) Byt dlouhodobě od roku 2004 minimálně do roku 2016 užívali a ovládali jej v dobré víře, že jsou členy družstva, chopili se členského podílu v družstvu jako celku, uzavřeli s družstvem nájemní smlouvu a vykonávali práva a povinnosti členů družstva, účastnili se členských schůzí, družstvo s nimi jako se členy družstva po celou uvedenou dobu jednalo, na druhého žalovaného byl vystaven předpis záloh a evidenční list. Při posuzování dobré víry v dané věci je dle soudu prvního stupně bez významu, že první žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní stran prokázání uzavření platné smlouvy o převodu členských práv a povinností. Rozhodné je, že žalobkyně a žalovaní po celou dobu (od roku 2004 minimálně do roku 2016) vystupovali ve vztahu k žalovaným 1) a 2) jakožto nositelům členských práv a povinností k Bytu. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 2) vydrželi členský podíl k Bytu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010) a vydrželi-li tedy členský podíl k bytu, nemůže být žalobkyně úspěšná s požadavkem na určení svého členství v Bytovém družstvu , adresa, s právem nájmu bytu č. 26 v domě na adrese , adresa, , o velikosti 3+1. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl. Žalované 1) přiznal dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení a jejich výši určil částkou 33 640, 42 Kč (odst. 27 rozsudku). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení úspěšní žalovaní 2) a 3) se tohoto svého práva výslovně vzdali.7. Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolala žalobkyně, která namítala, že:a) rozsudek je naprosto vnitřně rozporný, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V odst. 21. rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že:.. byla uzavřena smlouva o převodu členských práv a povinností k bytu, o čemž tito účastníci informovali bytové družstvo – žalovaného 3), uvedené skutečnosti jsou jednoznačně prokázané nájemní smlouvou, který ale dle odvolatelky jednak neodpovídají výsledkům provedeného dokazování, když ani žalobkyně, ani žádný z žalovaných 1) a 2) nepotvrdili, že by provedli notifikaci převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve vztahu k žalovanému 3), který se rovněž vyjádřil tak, že žádné oznámení v tomto směru v archivu družstva neeviduje. A tyto závěry jsou i v rozporu s odst. 20. rozsudku, že: „první žalované se nepodařilo dostatečně tvrdit, ale ani prokázat, že byla ústní smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi žalobkyní a první a druhým žalovanými uzavřena, včetně všech obligatorních náležitostí této smlouvy a její účinnosti vůči družstvu.“,b) soud prvního se při posuzování možného vydržení zcela nedostatečně zabýval otázkou existence, resp. neexistence dobré víry u žalovaných 1) a , právnická osoba, řádnému vydržení družstevního podílu by byl nezbytný nejen faktický dlouhodobý výkon členských práv a povinností, ale též dobrá víra o členství v družstvu, kterou je nutno zkoumat podle objektivních kritérií a musí se týkat nejen členského statusu, ale i nabývacího titulu. Přičemž dle odvolatelky se žalovaná 1) a žalovaný 2) nemohli domnívat, že by jim svědčil platný nabývací titul k družstevnímu podílu, navíc se nemohli ani domnívat, že se řádně ujali výkonu členských práv a povinností v situaci, kdyby nedošlo k jejich účinnému převodu ve vztahu k družstvu (pro absenci řádné notifikace). K tomu odkazovala a citovala z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2398/2010, s tím, že i Ústavní soud se opakovaně, kupříkladu v nálezu spisové značky III. ÚS 50/04, vyjádřil ke způsobu hodnocení dobré víry a posuzování oprávněnosti držby.,c) předkládá pět vyúčtování služeb spojených s užíváním předmětného bytu, z nichž je zřejmé, že žalovaný 3) uvádí jako adresáta těchto vyúčtování právě žalobkyni, což dokládá ke konstatování soudu prvního stupně, že „žalobkyně se a