7 Cmo 245/2022-338 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti , Jméno advokátky B, ., IČO , IČO advokátky B, (dále i jen jako „Společnost“) konané dne 29. 6. 2017, jímž byla schválena účetní závěrka společnosti za rok 2016. (výrok I.)., dále navrhovateli uložil povinnost zaplatit účastníkovi na účet jeho právní zástupkyně na náhradu nákladů řízení částku 88.562,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a účastnici uložil povinnost zaplatit České republice na účet zdejšího soudu na náhradu nákladů znaleckého posudku částku 6.700 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.).2. Výrok II. soud prvního stupně odůvodnil aplikací ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) podle úspěchu ve věci, tudíž jejich náhrada byla přiznána úspěšné účastnici v rozsahu 17 úkonů právní pomoci po 3.100 Kč (52.700 Kč), 17 režijních paušálů po 300 Kč podle advokátního tarifu (5.100 Kč), cestovné za sedmkrát cestu z Brna do Prahy a zpět osobním vozem (celkem 22.362,70 Kč), náhrada za ztrátu času za sedmkrát cestu na jednání z Brna do Prahy (8.400 Kč), tedy celkem ve výši 88.562,70 Kč.3. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně se včas odvolal navrhovatel a), který namítá, že návrh na zahájení řízení podali dva navrhovatelé, kdy nesli společně a nerozdílně náklady řízení. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. března 2020 č. j. 80 Cm 109/2017-232 bylo rozhodnuto o zastavení řízení mezi navrhovatelem b) a účastnicí a bylo rozhodnuto o povinnosti navrhovatele b) zaplatit účastnici náklady řízení ve výši 10.200 Kč. Navrhovatel k tomu namítá, že tato částka byla určena nesprávně, neb nezavázal navrhovatele b) zaplatit účastníkovi poměrnou část nákladů za cestovné a ztrátu času právní zástupkyně účastníka na čtyři jednání soudu. Navrhovatel tak nyní, dle obsahu jeho odvolání, namítá, že soud prvního stupně nyní ve svém rozhodnutí o nákladech řízení, nesprávně určil výši cestovních náhrad, neb nezohlednil pro část řízení účastenství dvou navrhovatelů a tedy jejich poměr účasti na nákladech řízení, pročež náhradová povinnost se jeví jako nespravedlivá a nesprávná, neboť ze zákona měl navrhovatel b) povinnost platit polovinu nákladů řízení, které vznikly oběma navrhovatelům. Navrhuje, aby odvolací soud aplikoval ust. § 150 o. s. ř. a zohlednil mimořádnou, zřetele hodnou okolnost a za účelem dosažení tzv. individuální spravedlnosti rozhodl, o snížení nákladů, jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně je nespravedlivé, protože je nesprávné. Dále namítá, že nejsou nikterak specifikovány úkony právní služby, kdy není patrné, na základě čeho soud prvního stupně takto o 17 úkonech rozhodl, rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby odvolací soud odvoláním napadený výrok II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí v napadené podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k tomu, že odvolání je důvodné.5. Předně odvolací soud konstatuje, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Společnosti, je řízením o některých otázkách týkajících se právnické osoby, které dle svého ust. § 2 písm. e/) upravuje zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále i jen „z. ř. s.), a to řízením ve statusových věcech právnických osob dle ust. § 85 písm. a) z. ř. s. V tomto tzv. nesporném řízení, které lze zahájit pouze na návrh se o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje dle občanského soudního řádu (§ 1 odst. 3 z. ř. s.).6. Náhrada nákladů řízení je proto i v civilním řízení nesporném, které lze zahájit pouze na návrh, založena na zásadě úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 občanského soudního řádu (o. s. ř.), která stanovuje určitá pravidla, jimiž se soud při rozhodování o náhradě nákladů řídí. Zásadně platí, že náhrada nákladů takového řízení náleží tomu účastníku, který ve věci plně uspěl, proti účastníku, který naopak ve věci neuspěl (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.).7. Ze spisu odvolací soud zjistil, že návrhem ze dne 25. 9. 2017 se navrhovatelé , Jméno navrhovatele, a , tituly před jménem, , Jméno, domáhali vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Společnosti konané dne 29. 6. 2017. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2019 č. j. 80 Cm 109/2017-216, jež nabylo právní moci dne 5. 10. 2019, soud rozhodl, že v řízení bude nadále na straně navrhovatele b) pokračováno s , tituly před jménem, , Jméno, , a to z důvodu převodu akcií ve Společnosti. Usnesením ze dne 16. 3. 2020 č. j. 80 Cm 109/2017-232, jež nabylo právní moci dne 2. 4. 2020, soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení mezi navrhovatelem b) a účastnicí (výrok I.), jelikož ten vzal svůj návrh zpět. Zároveň rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku (výrok II.) a následně uložil navrhovateli b) zaplatit účastnici k rukám jejího právního zástupce náklady řízení ve výši 10 200 Kč, což odůvodnil, tak, že dosavadní náklady účastnice rozdělil poměrně mezi oba navrhovatele.8. Dle odvolacího soudu bylo soudem prvního stupně v napadeném usnesení rozhodnuto správně o základu nároku účastnice na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. o uložení povinnosti navrhovateli a), zaplatit ve věci úspěšné účastnici náhradu nákladů řízení9. Pokud ale jde určení výše náhrady nákladů soudem prvního stupně, které účastnici v řízení vznikly, tak v této části odůvodnění napadeného usnesení jednak zcela postrádá specifikaci 17 úkonů právní služby, které měl advokát poskytnout účastnici (viz § 11 AT), ačkoliv od toho je odvislé určení výše odměny včetně výše náhrady hotových výdajů, výše cestovních výdajů a výše náhrady za promeškaný čas soudem prvního stupně (ust. § 151 odst. 2 o. s. ř.). A jednak soud prvního stupně zjevně opomněl, že o části náhrady nákladů, které účastnici v tomto řízení vznikly, již rozhodl svým usnesením ze dne 16. 3. 2020 č. j. 80 Cm 109/2017-232 (viz jeho výrok II.), ve kterém uložil povinnost navrhovateli b) zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení ve výši jedné poloviny. Respektive se soud prvního stupně svým pravomocným rozhodnutím o povinnosti k náhradě nákladů tohoto řízení, které předcházelo jeho konečnému rozhodnutí, včetně jeho rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení dle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř., nijak nezabýval.10. Na okraj odvolací soud podotýká, aniž by přezkoumával pravomocné usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2020 č. j. 80 Cm 109/2017-232, neboť to mu nepřísluší, že v tomto nesporném řízení nebyli navrhovatelé a) a b) v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ust. § 91 odst. 2 o. s. ř. A proto neměli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení účastnici společně a nerozdílně, tedy náklady řízení nenesli společně a nerozdílně, jak tvrdí odvolatel, ale tuto povinnost měli rovným dílem dle ust. § 140 odst. 1 o. s. ř.11. Vzhledem ke všemu uvedenému odvolací soud uzavírá, že usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu postrádá dostatek důvodů, což je činí odvolacím soudem nepřezkoumatelným. Pročež se ani nezabýval odvolatelem navrhovanou aplikací ust. § 150 o. s. ř.12. Odvolací soud proto odvoláním napadený výrok II. usnesení soudu prvního stupně zrušil dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém soud prvního stupně znovu určí výši náhrady nákladů řízení účastnice (§ 151 odst. 2 o. s. ř.), přitom se neopomene vypořádat jak se svým usnesením ze dne 16. 3. 2020 č. j. 80 Cm 109/2017-232, tak i s námitkami odvolatele.