9 Cmo 60/2023-213 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze 25.ledna 2023 č. j. 38 Cm 1/2021-198 rozhodl takto: „Řízení o odvolání žalobkyně ad b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 9. 2021, č. j. 38 Cm 1/2021-122 ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 8. 2022, č. j. 38 Cm 1/2021-180, se podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení soudního poplatku, zastavuje“ (výrok I.) a dále, že „Žádný z účastníků nemá podle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věty prvé občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za situace, kdy žalobkyni náklady odvolacím řízením nevznikly“ (výrok II.).2. Proti usnesení soudu prvního stupně podali žalobci v zákonné lhůtě odvolání s tím, že soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za odvolání byl zaplacen dne 14. 12. 2022 společně a nerozdílně oběma žalobci. Tito vystupují v pozici nerozlučných společníků, protože ve vztahu k žalovanému bytovému družstvu - jsou v pozici společného členství manželů. Ze společného členství jsou oba manželé oprávnění a povinni společně a nerozdílně. Podle odvolatelů soud nerespektoval ust. § 2 odst. 8 z.s.p. a nařídil chybně každému z poplatníků zaplatit 2 000 Kč, celkem tedy 4 000 Kč. Napadeným usnesením byla navrhovatelce , Anonymizováno, znemožněna realizace zákonného práva na řádný soudní proces. Odvolatelé navrhli změnit usnesení soudu prvního stupně tak, že se odvolací řízení ve vztahu k žalobkyni a) nezastavuje nebo jej zrušit.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.4. Podle § 2 odst. 5 z.s.p. (zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, v rozhodném znění) „poplatníkem poplatku za řízení před odvolacím soudem je odvolatel“. Podle § 2 odst. 8 z.s.p. „vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně“. V daném případě bylo oběma žalobci podáno odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 10. 9. 2021, č. j. 38 Cm 1/2021-122 ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 8. 2022, č. j. 38 Cm 1/2021-180. V tomto řízení uplatňovali své právo vyplývající z jejich společného členství manželů v bytovém družstvu, přičemž společné členství manželů v bytovém družstvu je upraveno ust. § 739 a § 740 z. o. k. Z tohoto členství jsou manželé oprávnění společně a nerozdílně, což vyplývá i z ust. § 713 odst. 3 o. z. /ke shodnému závěru dochází i F. Cileček in. Štenglová I., Havel B., Cileček F., Kuhn P., Šuk P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3.vydání. Praha: C.H.Beck, 2020 s. 1270/. Podle § 745 z. o. k. je-li s družstevním podílem, který je součástí společného jmění manželů, spojen nájem družstevního bytu, jde o společný nájem manželů. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1629/2008: „právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nerozdílně; ve sporech s jinými osobami, týkajících se výkonu práva společného nájmu bytu manžely nebo jeho zániku se tato nedílnost projevuje tím, že manželé jako společní nájemci mají v řízení před soudem postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř.“. Odvolací soud si je samozřejmě vědom, že v předmětném řízení jsou práva žalobců (na nahlížení do dokladů bytového družstva) vykonávána z titulu jejich společného členství manželů v družstvu, a nikoli z titulu jejich společného nájmu, nicméně výše citovaný dostupný judikát zřetelně implikuje, že ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. je pro tzv. nerozlučné společenství (procesní institut) zásadní společný nájem a potažmo tak zásadní i společné členství v družstvu (argumentum a minore ad maius). Dále odvolací soud konstatuje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2066/2015 ze dne 11. 6. 2015, podle nějž „dovoláními zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož se § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neprosadí v případě samostatných procesních společníků (nejedná-li se o jejich společný úkon), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu… (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3659/2014, jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, či důvody rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, uveřejněného pod číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr přitom shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3801/14, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení sp. zn. 29 Cdo 3659/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11, v němž Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož solidární poplatková povinnost nastupuje pouze v případě, kdy hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, a úkon jednoho z nich zavazuje všechny ostatní, tj. že § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se uplatní jen v případě nerozlučného procesního účastenství; uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). V naposledy citovaném usnesení se Ústavní soud vyjádřil i ke svému nálezu ze dne 10. června 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/1, přičemž vysvětlil, že jeho závěry jsou použitelné jen v případech, jde-li o společný úkon účastníků řízení či o jinou skutečnost způsobující vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek společně. Napadené usnesení odvolacího soudu je tudíž s judikaturou Ústavního soudu plně v souladu“. A contrario pro daný případ tedy platí, že u nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. není rozhodující, zda šlo o společný procesní úkon. Nicméně v daném případě žalobci činili procesní úkony včetně odvolání společně, pročež pak i kdyby nebyli nerozlučnými společníky (jimiž ve výše uvedeném smyslu jsou), měli platit ze společného odvolání jediný soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Ten byl již zaplacen, o čemž neměl pochyb ani soud prvního stupně. Zaplacen tak byl soudní poplatek za jejich společné odvolání v zákonem dané výši.5. Pro úplnost odvolací soud dodává, že i on je si vědom úvahy daného případu, zda i jen jediný z manželů jsoucí společným členem (z titulu manželství) by byl oprávněn podat předmětnou žalobu na zpřístupnění údajů bytového družstva, v němž má společné členství s druhým manželem. Je nicméně třeba vidět, že takto se jednak v daném případě nestalo - manželé - společní členové, podali společný návrh vyplývající z jejich společného členství manželů v družstvu coby speciálního institutu /následně společně podali též i odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně/, a dále pak, že tito manželé jsou oprávnění ze společného členství společně a nerozdílně. To je zásadní klíč k věci. Zákon potud zcela speciálně (viz § 740 z. o. k.) uvádí situace, kdy i jen každému jednomu „společnému členovi“ přísluší určité právo vyplývající ze společného členství manželů v bytovém družstvu.6. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení o odvolání žalobkyně a) nezastavuje. Tímto byl de facto změněn resp. zanikl výrok o náhradě nákladů řízení coby nepřípadný tomu, že řízení zastaveno nebylo.