12 Cmo 109/2024-406 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 16. 10. 2002, č. j. 45 Cm 12/2003-16 ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2 228 355 Kč se 6 % úrokem ode dne 16. 7. 2012 do zaplacení, dále ohledně povinnosti zaplatit odměnu ve výši 7 427 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 89 430 Kč (výrok I.), zrušil uvedený směnečný platební rozkaz ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 65 080 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 463 697,80 Kč (výrok III.).2. Žalovaný napadl rozsudek ve všech jeho výrocích včasným odvoláním.3. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2019, č. j. KSPL 20 INS 20823/2019-A-9 byl zjištěn úpadek žalovaného a povoleno jeho řešení oddlužením. Podle Seznamu přihlášených pohledávek žalobkyně přihlásila svou pohledávku ze směnky, uplatněné v tomto řízení, do řízení insolvenčního, v němž byla zjištěna. Usnesením ze dne 4. 12. 2023, č. j. KSPL 20 INS 20823/2019-B-24 vzal soud na vědomí splnění oddlužení (výrok I.) a osvobodil žalovaného od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny (výrok IV.). Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, nezajištění věřitelé byli uspokojení v rozsahu 0,59 % přihlášených zjištěných splatných pohledávek.4. Podáním ze dne 8. 3. 2024 vzala žalobkyně svou žalobu s ohledem na výsledek insolvenčního řízení v plném rozsahu zpět a navrhla, aby řízení bylo zastaveno a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 560 687,80 Kč. Žalovaný svým podáním ze dne 30. 4. 2024 vyslovil se zpětvzetím žaloby souhlas; odmítl však požadavek žalobkyně na náhradu nákladů řízení s poukazem na své příjmové poměry a vyživovací povinnost a navrhl, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebude přiznána jejich náhrada.5. Podle ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř., vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.6. Podle ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.7. Podle ustanovení § 146 odst. 1 o. s. ř., žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení a) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného; b) bylo zastaveno.8. Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).9. V posuzované věci byla žaloba vzata zpět v průběhu řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Protože žalovaný vyslovil se zpětvzetím žaloby souhlas, postupoval odvolací soud podle ust. § 222a odst. 1 o. s. ř., zrušil dosud nepravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně označená ve výroku I. tohoto usnesení a řízení zastavil.10. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyšel odvolací soud z výše citované právní úpravy, z níž vyplývá, že pokud soud zastavuje řízení, musí se zabývat nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Obecné ustanovení § 146 odst. 1 o. s. ř. je aplikovatelné pouze v případě, že nejsou splněny podmínky pro použití speciální úpravy obsažené v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Soudní praxe je dále sjednocena v závěru, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněné pod č. 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).11. V poměrech posuzované věci není pochyb o tom, že žalobkyně vzala svou žalobu zpět v reakci na výsledek insolvenčního řízení, v němž žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni nepopřel a ve zcela nepatrné výši (v rozsahu 0,59 %) splnil, zatímco ve zbývajícím rozsahu byl od jeho zaplacení usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2023, č. j. KSPL 20 INS 20823/2019-B-24, osvobozen. Směnečný závazek žalovaného, vymáhaný ve shora označeném řízení, tedy nezanikl, ale stal se naturální obligací (tzn. je soudně nevymahatelný). Pohledávka žalobkyně na náhradu nákladů řízení, které vynaložila v souvislosti s řízením o zaplacení směnky, nemohla být do insolvenčního řízení přihlášena, a to ani jako pohledávka vázaná na splnění podmínky, neboť dosud nevznikla (neexistuje pravomocné soudní rozhodnutí, jímž by byla žalobkyni tato pohledávka přiznána – srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014). V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále dovodil, že na příslušenství pohledávky, která byla nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení. Rovněž v usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 155/2017 Nejvyšší soud vyložil, že v řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, nelze (nejde-li o důvody separace nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.) dlužníka po dobu trvání účinků přiznaného osvobození zavázat k náhradě nákladů řízení. V usnesení ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že příslušenství pohledávky (byť vzniklé později, tj. až právní mocí soudního rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení) nemůže mít z hlediska možnosti uspokojení pohledávky (jistiny) a jeho případného exekučního vymožení jiné (lepší) pořadí, než pohledávka (jistina) samotná. Tuto judikaturu Nejvyššího soudu ve své rozhodovací praxi aproboval Ústavní soud jako ústavně konformní (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2730/18).12. V dané věci se shora uvedené závěry nevyhnutelně musí projevit v tom, že žalovaného nelze zavázat k náhradě nákladů řízení, neboť i na tuto část příslušenství pohledávky dopadají účinky přiznaného osvobození, tedy že tato pohledávka se stala naturální obligací, kterou nelze věřiteli přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010) a pokud by se tak stalo, nebylo by možné danou pohledávku coby naturální obligaci vymáhat soudním výkonem rozhodnutí či exekucí.13. Z důvodů, které jsou shora vyloženy, rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy všech stupňů podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.