12 Cmo 156/2024-517 — Vrchní soud v Praze

1. Citovaným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024, č. j. 12 Cmo 62/2023-475 (bod I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (bod II. výroku). V odůvodnění uvedl, že proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, čímž jí vznikla podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP“) poplatková povinnost. Dle § 7 odst. 1 ZoSP se soudní poplatek stal splatným vznikem této povinnosti. Protože žalovaná nezaplatila soudní poplatek při podání dovolání, vyzval ji soud podle § 9 odst. 1 ZoSP k jeho zaplacení ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. Usnesení bylo žalované (jejímu právnímu zástupci) doručeno dne 19. 7. 2024. Žalovaná soudní poplatek ve lhůtě 15 dnů (do 5. 8. 2024) nezaplatila, soudní poplatek byl na účet soudu prvního stupně připsán až dne 6. 8. 2024, tj. po marném uplynutí lhůty. Soud dále uvedl, že úkon směřující k zaplacení soudního poplatku nelze srovnávat s procesním podáním, u něhož stačí jej poslední den lhůty odevzdat doručujícímu orgánu; zaplacení naopak musí být ve lhůtě završeno, tedy peníze musí soudu skutečně ve lhůtě dojít. Poplatková povinnost je tak splněna až ve chvíli připsání na účet soudu a není rozhodné, kdy je částka poukázána z bankovního účtu účastníka. Soud prvního stupně proto podle § 9 odst. 1 ZoSP dovolací řízení zastavil, neboť k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty nelze přihlédnout. O náhradě nákladů rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.2. Žalovaná napadla usnesení včasným odvoláním, v němž navrhla jeho zrušení soudem prvního stupně v autoremeduře a předání dovolání k projednání Nejvyššímu soudu, případně zrušení odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně zrušení a předání věci k projednání Nejvyššímu soudu. Žalovaná má za to, že soud prvního stupně rozhodoval na základě nesprávného skutkového zjištění a aplikoval nesprávný právní výklad. Platba byla provedena poslední den stanovené lhůty, tedy 5. 8. 2024, což prokazuje potvrzení o provedení platby. Soud prvního stupně nesprávně vyložil lhůtu pro zaplacení soudního poplatku tak, že platba musí být připsána na účet soudu do konce této lhůty; tento výklad je však v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž stačí, aby byla platba provedena v poslední den lhůty. Toto tvrzení je dokonce v rozporu s poučením soudu ve výzvě k úhradě poplatku. Komentářová literatura není závazná a neodpovídá právnímu stavu, jak jej reflektuje judikatura. Žalovaná odkázala na řadu rozhodnutí, např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 103/2000, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 560/01, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 13 Cmo 229/2002 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19. Ústavní soud konstatoval, že zastavení řízení pro pozdní zaplacení soudního poplatku, pokud ve stanovené lhůtě byly předány kolkové známky k poštovní přepravě, je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále Ústavní soud uvedl, že povaha lhůty pro zaplacení soudního poplatku ve formě kolkových známek je procesní lhůtou a k jejímu zachování postačí předat kolkové známky k poštovní přepravě. Žalovaná provedla platbu v souladu s poučením soudu prvního stupně a poplatek tak uhradila ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy; není její vinou, že soud spároval platby až dne 6. 8. 2024, a tuto skutečnost jí nelze klást k tíži. Žalovaná má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné.3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.4. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalovaná podala včasné dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024, č. j. 12 Cmo 62/2023-475. Usnesením ze dne 18. 7. 2024, č. j. 46 Cm 43/2012-506 byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč, současně byla poučena o tom, že dovolací řízení bude zastaveno, nebude-li soudní poplatek zaplacen ve stanovené lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení. Usnesení bylo žalované, resp. jejímu právnímu zástupci doručeno dne 19. 7. 2024. Soudní poplatek byl na účet soudu dle záznamu o složení připsán dne 6. 8. 2024. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady, předloženého žalovanou, vyplývá, že částka 14 000 Kč byla odepsána z účtu žalované dne 5. 8. 2024.5. Poplatková povinnost, jde-li o poplatek za řízení, vzniká podáním dovolání, přičemž poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 4 odst. 1 písm. c) a § 7 odst. 1 ZoSP). Žalovaná byla povinna dle citovaných ustanovení zaplatit soudní poplatek za dovolání již v okamžiku jeho podání, tj. dne 15. 7. 2024. Vzhledem k tomu, že svou poplatkovou povinnost nesplnila, byla soudem vyzvána usnesením ze dne 18. 7. 2024 k úhradě soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč ve stanovené lhůtě za současného poučení o následcích nesplnění výzvy spočívajících v zastavení dovolacího řízení. Touto výzvou byla žalované v podstatě poskytnuta další lhůta k zaplacení soudního poplatku, která jí začala běžet dnem následujícím po doručení usnesení, tj. dnem 20. 7. 2024, a skončila dne 5. 8. 2024 (§ 57 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Žalovaná ani v této dodatečné lhůtě soudní poplatek nezaplatila a vyvolala tak nedostatek podmínky řízení, které bylo poté soudem prvního stupně v souladu se zákonem zastaveno (§ 9 odst. 1 ZoSP).6. Při placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu je soudní poplatek zaplacen včas, pokud je poslední den lhůty k zaplacení fakticky připsán na účet soudu; nepostačuje, je-li poslední den lhůty zadán příkaz k jeho úhradě. Tato skutečnost vyplývá z § 13 odst. 2 ZoSP ve spojení s § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů; k tomuto závěru se přiklonila též ustálená judikatura Nejvyššího soudu, např. dle usnesení ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2914/2023 (a dalších rozhodnutí zde uvedených): „Judikatura Nejvyššího soudu (včetně té recentní) je zajedno v závěru, na němž není důvodu čehokoliv měnit, že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, či ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod č. 76/2022 Sb. rozh. obč., i ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1875/2022).“ Se závěry Nejvyššího soudu se ztotožnil i Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20 a dalších rozhodnutích v něm uvedených.7. V případě žalované došlo k připsání částky 14 000 Kč, odpovídající soudnímu poplatku za dovolání, na účet soudu až dne 6. 8. 2024. Uvedený den tedy rozhodně není dnem jakéhosi „spárování a natažení plateb“ ze strany soudu prvního stupně (ač není odvolacímu soudu zřejmé, co tím měla žalovaná konkrétně na mysli). Z jí předloženého potvrzení o provedení tuzemské odchozí platby je patrné pouze datum realizace odchozí úhrady dne 5. 8. 2024. To však neznamená, že částka byla připsána na účet příjemce, tj. účet soudu prvního stupně. Na tomto potvrzení je ostatně uvedeno, že „neslouží jako doklad prokazující doručení částky platební transakce příjemci platby“. Závěr soudu prvního stupně o zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí stanovené lhůty, k němuž nelze přihlédnout, je tak správný; postupu soudu prvního stupně podle § 9 odst. 1 ZoSP vedoucímu k zastavení dovolacího řízení nelze vytknout nesprávnost.8. Rozhodnutí, na něž ve svém odvolání odkazuje žalovaná, se týkají posouzení včasnosti zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami, případně aplikují právní úpravu zákona o soudních poplatcích účinnou před změnami provedenými zákonem č. 296/2017 Sb. Žalovanou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19 přitom explicitně uvádí, že daňový řád neupravuje okamžik zaplacení soudního poplatku (pouze) v případě platby kolkovými známkami, proto je třeba tuto lhůtu vyložit ústavně konformním způsobem. Naopak v případě bezhotovostních plateb (jichž se citovaný nález netýkal) se za den platby dle § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, považuje den, kdy byla platba připsána na účet správce daně. Pokud dále žalovaná odkazuje na procesněprávní povahu lhůty, Ústavní soud ji rovněž vyvozuje výhradně ve vztahu k zaplacení soudního