12 Cmo 198/2023-217 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením rozhodl o zastavení řízení o odvolání žalované proti rozsudku ze dne 23. 2. 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-133 (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 614,40 Kč (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná v reakci na výzvu soudu k úhradě soudního poplatku dne 10. 5. 2023 opakovaně požádala o osvobození od soudních poplatků. O této žádosti rozhodl soud usnesením ze dne 29. 6. 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-169 tak, že řízení o této opakované žádosti zastavil. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 12 Cmo 129/2023-185 a nabylo právní moci dne 11. 10. 2023. Současně s doručením rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně žalované sdělil, že její poplatková povinnost ve výši 4 014 Kč, stanovená v usnesení ze dne 24. 4. 2023 nadále trvá a soud očekává její splnění v dodatečné lhůtě 15 dnů. Toto sdělení bylo zástupci žalované doručeno dne 11. 10. 2023, žalovaná však poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila. Soud proto postupoval podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a po marném uplynutí určené lhůty odvolací řízení zastavil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle ust. § 146 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná svým chováním zavinila, že odvolací řízení bylo zastaveno a byla jí proto uložena povinnost k zaplacení náhrady nákladů tohoto řízení ve výši 5 614,40 Kč, odpovídající odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k odvolání ze dne 2. 5. 2023), jedné paušální náhradě ve výši 300 Kč a náhradě DPH podle vyhl. č. 177/1996 Sb.2. Žalovaná podala proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla předně, že rozhodnutí o zastavení řízení je důsledkem přechozího nesprávného postupu soudu prvního stupně. Žalovaná trvá na tom, že měla nárok na přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř. a tedy nebyl důvod k tomu, aby ji soud k zaplacení poplatku vyzýval. Namítla dále nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že vyjádření žalobkyně k podanému odvolání, které bylo soudu zasláno před tím, než bylo rozhodnuto o osvobození žalované od placení soudního poplatku, případně před tím, než žalovaná soudní poplatek zaplatila, nemůže představovat účelně vynaložený náklad na právní zastoupení. Žalobkyně, popřípadě její právní zástupce, si musel být vědomi toho, že pokud bude odvolací řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, jeho písemné podání nebude mít pro další spor žádný význam a žádnou hodnotu. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.3. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby bylo napadené usnesení potvrzeno a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 2 988,70 Kč. Namítla, že postup žalované je ryze obstrukční a je veden toliko snahou oddálit právní moc rozsudku. Shrnula dosavadní průběh řízení a zejména zdůraznila, že žalovaná se po celou dobu řízení o osvobození od placení soudního poplatku za podané odvolání „neobtěžovala soudu předložit jakékoli dokumenty týkající se jejích majetkových poměrů.“ Soud přesto vynaložil maximální míru shovívavosti a úsilí žalované poskytnout dostatečný prostor k tomu, aby jakékoliv okolnosti umožňující její osvobození od soudního poplatku doložila. V daném případě se jednalo o již opakovanou žádost se stejným průběhem, kdy žalovaná soudu nepředložila žádné relevantní podklady a vytrvale brojí proti jakémukoliv rozhodnutí soudu, proti němuž brojit lze, zpravidla však jen neúplným odvoláním, k jehož doplnění se nechává soudem vyzývat. Žalobkyně má za to, že chování žalované tak nejen, že nesleduje skutečný cíl, tedy osvobození od soudního poplatku, ale je exemplárním příkladem zneužití procesního práva s cílem oddálit právní moc rozsudku v nadepsaném řízení. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 2 a 6 o. s. ř. i na závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení sp. zn. 21 Nd 299/2012, podle nichž procesní obstrukce jsou zneužitím procesních práv (negují efektivní působení práva) a nepožívají žádnou právní ochranu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když řízení o žádosti i o odvolání zastavil. K výtce žalované směřující proti povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení žalobkyně uvedla, že odvolání žalované proti rozsudku jí bylo doručeno dne 26. 4. 2023 a dne 2. 5. 2023 žalobkyně soudu zaslala své vyjádření. Žalovaná však až 10. 5. 2023 předložila soudu žádost o osvobození od soudního poplatku. Žalovaná má pravdu, že žalobkyně mohla předpokládat, že z její strany dojde opět k obstrukčním jednáním a zneužití práva, jako už tolikrát v tomto řízení, a tedy že k meritornímu projednání rozsudku vůbec nedojde. Přesto však využila svého práva vyvěrajícího ze zásady kontradiktornosti vyjádřit se k jejímu podání, což činí i nyní. Tvrzení žalované, že vyjádření žalobkyně nepředstavuje účelně vynaložené náklady, je proto absurdní. Žalobkyně nevidí žádný důvod, proč by jí neměla být náhrada nákladů řízení přiznána.4. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně požádala žalovaná podáním ze dne 12. 5. 2022 v návaznosti na doručení výzvy k zaplacení zálohy na náklady důkazu, o přiznání osvobození od soudních poplatků. Žádost byla zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2022, č. j. 7 Cm 35/2022-61, které bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 12 Cmo 144/2022-72. Poté, co byla žalovaná usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-151 vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku ve výši 4 014 Kč, požádala znovu podáním ze dne 23. 10. 2013 o přiznání osvobození od soudních poplatků. Svou žádost odůvodnila pouze tím, že její blíže nespecifikované majetkové poměry a aktuální finanční situace úhradu poplatku neumožňují. Na výzvu soudu, aby svůj návrh konkretizovala, reagovala pouze obecným poukazem na změnu zaměstnání a žádostí o zaslání formuláře, který následně nevyplnila a soudu nevrátila. Řízení o tomto návrhu bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 7 Cm 35/2022-169, které bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 12 Cmo 129/2023-185. Žalovaná byla poté přípisem soudu prvního stupně ze dne 11. 10. 2023 upozorněna, že poplatková povinnost nadále trvá a soud očekává její splnění ve lhůtě do 15 dnů a dále byla poučena o tom, že nebude-li poplatek v takto stanovené dodatečné lhůtě zaplacen, soud odvolací řízení zastaví. Přípis byl doručen právnímu zástupci žalované dne 11. 10. 2023 a nebylo na něj žalovanou nijak reagováno.6. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.7. Jak ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil Ústavní soud, povinnost účastníka hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16). Opětovně poukázal také na skutečnost, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobci v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).8. Výše popsaná situace nastala i v poměrech posuzované věci, neboť žalovaná svou zákonnou poplatkovou povinnost nesplnila ani ve lhůtě stanovené zákonem, tedy při podání odvolání (§ 7 odst. 1, § 4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), ani dodatečně ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně, přestože byla o následcích nezaplacení poplatku poučena. Soud tedy postupoval zcela v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., když napadeným usnesením odvolací řízení zastavil.9. K argumentaci odvolatelky, týkající se tvrzeného splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, je nutno uvést, že podle ust. § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé,