12 Cmo 85/2024-56 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci vznikla podáním žaloby podle ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP“) poplatková povinnost. Protože žalobce soudní poplatek ve výši 10 034 Kč nezaplatil spolu s podáním žaloby, vyzval ho soud k jeho zaplacení usnesením ze dne 4. 10. 2023, č. j. 13 Cm 185/2023-10, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení předmětného usnesení. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla žalobci doručena dne 11. 10. 2023, stanovená lhůta tedy začala běžet dne 12. 10. 2023 a marně uplynula dne 26. 10. 2023. Podáním ze dne 29. 10. 2023 navrhl žalobce prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Uvedl, že se o výzvě soudu dozvěděl až dne 28. 10. 2023, a to z objektivních důvodů (péče o nemocného bratra a s tím spojená nemožnost vzdálit se z města , adresa, ). Výběr jeho poštovní schránky v místě zvolené doručovací adresy a následné zasílání korespondence žalobci měla po dobu jeho nepřítomnosti zajišťovat třetí osoba, která tak však z důvodu svého onemocnění a rodinných problémů nečinila. Žalobce tak zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za žalobu nezavinil, když to bylo způsobeno objektivními skutečnostmi a nekonáním jím pověřené osoby.2. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. vyložil, že v civilním procesu se lze setkat se lhůtami zákonnými a lhůtami soudcovskými. Zákonné lhůty jsou pevně stanoveny procesními předpisy a soud je jejich délkou vázán. Typicky se jedná např. o lhůtu k podání odvolání (příp. odporu či námitek) proti rozhodnutí soudu. Pokud účastník zákonnou lhůtu z omluvitelného důvodu zmešká, lze mu její zmeškání za podmínek ust. § 58 o. s. ř. prominout. Naproti tomu lhůty soudcovské zákonem stanoveny nejsou a jejich délku určuje předseda senátu dle svého uvážení s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Předseda senátu může na žádost účastníka tuto lhůtu před jejím uplynutím prodloužit (§ 55 o. s. ř.), a to buď formálně usnesením, nebo dokonce i pouhým neformálním poznamenáním této skutečnosti do spisu, přičemž je jen na něm, zda této žádosti vyhoví či nikoli. Pro soudcovské lhůty ovšem neplatí úprava obsažená v ust. § 58 o. s. ř. a po jejich marném uplynutí se nelze úspěšně domáhat prominutí jejich zmeškání. Soud přitom odkázal na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, z něhož vyplývá, že postupem podle § 58 odst. 1 o. s. ř. nelze zmeškání soudcovské lhůty prominout.3. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku je lhůtou soudcovskou, nikoli zákonnou. Pokud si byl žalobce vědom toho, že soudní poplatek nestihne včas uhradit, mohl před uplynutím lhůty požádat soud o její prodloužení. To však neučinil. Tuto skutečnost nemůže žalobce napravit tím, že se bude domáhat prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, jejíž zmeškání prominout nelze. Návrh byl proto zamítnut.4. Žalobce podal proti usnesení včasné odvolání a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a poskytl mu náhradní lhůtu pro zaplacení poplatku za žalobu. Zopakoval, že zmeškání lhůty k úhradě poplatku bylo způsobeno objektivními skutečnostmi, bez jeho subjektivního zavinění. Soud by měl zvážit veškeré skutečnosti a postupovat podle § 2 a 3 občanského zákoníku. V případě zastavení řízení pro nezaplacení poplatku za situace, kdy žalobce soudu doložil, že bez své viny nemohl poplatek zaplatit ani požádat o osvobození od poplatku, je zde nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníkovi mohla vzniknout újma ve výši minimálně 200 000 Kč.5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř., aniž za tím účelem nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Podle ustanovení § 55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit.7. Podle ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.8. V soudní praxi není pochyb o tom, že lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 ZoSP je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, bod 32, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 49/01, ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na základě včasného návrhu účastníka či bez tohoto návrhu (§ 55 o. s. ř.), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) ZoSP, tedy včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18). Jak správně uvedl soud prvního stupně, prominutí zmeškání lhůty s účinky podle § 58 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u lhůt zákonných, nikoliv soudcovských podle § 55 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3773/2008, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4629/2018). Argumentuje-li proto žalovaný tím, že zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku bylo způsobeno objektivními skutečnostmi, bez jeho subjektivního zavinění, přehlíží, že s ohledem na povahu lhůty, o níž se v daném případě jedná, je prominutí jejího zmeškání (ať již k němu došlo z jakýchkoli důvodů) vyloučeno.9. Usnesení soudu prvního stupně proto bylo podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.10. O náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně v jeho konečném rozhodnutí o věci.