14 Cmo 212/2024-79 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 4. 2024, č. j. 32 Cm 33/2024-60, rozhodl o zastavení řízení (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně k rukám jejich právního zástupce na náhradě nákladů řízení 32 130,36 Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 4 800 Kč žalobci (výrok III.).2. Usnesení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/, tím, že žalobce vzal žalobu v plném rozsahu zpět. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně opřel o § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce z procesního hlediska zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení. Důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným dle § 150 o. s. ř. soud neshledal. O předmětné informace žalobce požádal dopisem ze dne 12. 12. 2023. Žalované ještě před podáním žaloby tehdejšímu právnímu zástupci žalobce doručily dne 2. 1. 2024 odpověď s nabídkou termínu pro nahlížení do dokladů společnosti, pouze s výjimkou informace o přiřazení konkrétních telefonních čísel konkrétním pracovníkům z důvodu ochrany osobních údajů. Je věcí žalobce, že si po smrti právního zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, nový právní zástupce neověřil, zda žalované na výzvu žalobce ze dne 12. 12. 2023 odpověděly. Náklady řízení na straně žalovaných se skládají z odměny advokáta za 3 úkony právní služby u každé z žalovaných dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 12 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), k tomu žalovaným náleží náhrada za 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas na cestu k ústnímu jednání dle § 14 advokátního tarifu ve výši 800 Kč, náhrada cestovních výdajů ve výši 2 533,36 Kč a náhrada 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 577 Kč. Celkem činí náhrada nákladů řízení na straně žalovaných 32 130,36 Kč.3. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, navrhuje jeho změnu tak, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků.4. Odvolatel argumentuje tím, že jako menšinový společník žalovaných společností má právo na poskytnutí požadovaných informací, obsáhle rozebírá jeho obsah, odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Požadované informace - konkrétně (zjednodušeně řečeno) informace o společnostmi poskytovaných benefitech - nebyly žalobci poskytnuty, resp. jen z části, a to v nevhodné formě. Soud však v rámci jednání předestřel, že „část informací byla zpřístupněna a ve zbývajícím nároku podle soudu nebyla žaloba oprávněná“. Žalobce tedy - veden snahou o možné mimosoudní řešení - vzal při jednání žalobu zpět a navrhl, aby soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Podle žalobce v daném případě žalované část informací neposkytly a zbývající informace poskytly v nevhodné formě. Žalované toliko oznámily termín, kdy budou podklady přístupné k nahlédnutí. Přístup, kdy informace nejsou zaslány, ale žalobce je „nucen“ dostavit se v daný konkrétní čas do společnosti a tam informace sám z podkladů získávat, odporuje právu na informace. Soud prvního stupně neobjasnil, které okolnosti případu vzal při úvaze o aplikaci § 150 o. s. ř. v úvahu. Pominul faktické obcházení práva na informace, účelové jednání žalovaných i postavení žalobce, který nemá jinou možnost, jak si opatřit potřené informace. Soud prvního stupně pominul zásadní okolnost, a tou je úmrtí právního zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, . Šlo o mimořádnou situaci naplňující význam okolnosti hodné zvláštního zřetele.5. Žalované navrhly, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správné potvrdil a přiznal jim právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.6. Argumentují tím, že každá z nich na požadavek žalobce dle § 155 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), vstřícně reagovala již 29. 12. 2023, žalobci navrhla konkrétní termín k realizaci jeho práva a zpřístupnila veškeré žalobcem požadované informace v rozsahu popsaném soudem prvního stupně. Žalobce nereagoval a k realizaci svého práva se nedostavil. Žalobu tak podal zjevně bezdůvodně. Protože si toho byl vědom, požádal znovu po podání žaloby o zpřístupnění stejných informací. Žalované žalobci požadované informace opětovně zpřístupnily v termínech 30. 4. 2024, 14. 5. 2024 a 21. 5. 2024. Ani nyní žalobce nereagoval a k realizaci svého práva se nedostavil. Jednání žalobce je šikanózní. Pokud by byl skutečně přesvědčen o tom, že žalované svoji povinnost vůči němu řádně nesplnily, jistě by důvodně podanou žalobu nevzal před zahájením jednání zpět. Soud prvního stupně správně aplikoval § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. Zabýval se i možností aplikace § 150 o. s. ř., ovšem důvody pro takovýto postup neshledal. Po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby nesly náklady soudního řízení, které žalobce zcela bezdůvodně vyvolal a následně zavinil i jeho zastavení.7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.8. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V citovaném ustanovení (a v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.) se promítají zákonné principy, dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, popřípadě účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Náklady účastníka řízení přitom představují majetkovou újmu (zásah do majetkové sféry), kterou účastník utrpěl v adekvátní příčinné souvislosti se samotným řízením. Z ustanovení § 142 a násl. o. s. ř. dále plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. Institut náhrady nákladů řízení tak představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V tomto smyslu je třeba rozumět i zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. Stejným způsobem je nutno hledět i na zásadu zavinění obsaženou v § 146 odst. 2 o. s. ř. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stadia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci, a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1227/09, či ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 315/07). Tato právní úprava přechází svévolnému podávání žalob a vede k řádnému pokračování v zahájeném řízení.9. V poměrech projednávané věci je důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby při ústním jednání konaném dne 18. 4. 2024. Podle obsahu protokolu na č. l. 59 spisu učinil právní zástupce žalobce tento dispoziční procesní úkon po konzultaci s žalobcem, za tím účelem bylo jednání na jeho žádost cca 10 min. přerušeno. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o svobodné a s plnou odpovědností učiněné rozhodnutí žalobce v řízení nepokračovat. Pak je ale na místě při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyjít ze shora zmíněného kritéria zavinění. Žalobce zpětvzetím žaloby z procesního hlediska zavinil zastavení řízení a podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. je povinen hradit žalovaným náhrady řízení.10. Odvolateli nelze přisvědčit v tom, že by se soud prvního stupně nezabýval navrženou aplikací § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na shora rekapitulovaný obsah 3. odstavce napadeného usnesení.11. Podle ustáleného judikaturního výkladu obsahuje § 150 o. s. ř. zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", který poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Obsah a rozsah tohoto neurčitého právního pojmu však nemohou obecné soudy vymezit libovolně, nýbrž musí jej upřesnit s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skute