14 Cmo 241/2024-95 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o zrušení společnosti , Jméno navrhovatele A, . /dále jen „společnost“/ (výrok I.), nařídil její likvidaci (výrok II.), likvidátorem společnosti jmenoval , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (výrok III.), společnosti uložil povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok IV.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V.).2. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 172 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/, § 93 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, § 66 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r.“) tím, že společnost dlouhodobě nevyvíjí žádnou činnost, resp. není schopna svoji činnost vykonávat, je nefunkční, přičemž sídlo zapsané v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti (jak by zjištěno z místního šetření provedeného navrhovatelem), nadto od roku 2016 nezaložila do sbírky listin povinně zakládané listiny. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4030/2017. Aktivní legitimaci navrhovatele dovodil z § 238 odst. 5 písm. a), odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Likvidátora společnosti jmenoval (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2916/2018) dle § 191 odst. 1, 4 o. z. ze seznamu insolvenčních správců. Povinnost společnosti k úhradě soudního poplatku soud prvního stupně dovodil z toho, že navrhovatel je od soudních poplatků osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, proto bylo na místě rozhodnout o přenesení poplatkové povinnosti na společnost dle § 2 odst. 3 téhož zákona. Výše soudního poplatku vyplývá z položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních /dále jen „z. ř. s.“/.3. Proti tomuto usnesení podali účastníci 2. až 4. odvolání, navrhujíce, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Odvolatelé soudu prvního stupně vytýkají nesprávná skutková zjištění, když z provedeného dokazování (zejména z neurčitého úředního záznamu o provedeném místním šetření) nevyplývá, že by společnost nebyla schopna vykonávat svou činnost a plnit svůj účel. To ostatně nelze dovodit ani z toho, že společnost nepodává daňová přiznání, či nezakládá příslušné listiny do sbírky listin. Méně radikálním zásahem by dle jejich názoru bylo jmenování hmotněprávního opatrovníka. Rozhodnutí považují za nepřezkoumatelné. Soudu prvního stupně vytýkají i to, že neprovedl veškeré jimi navrhované důkazy, ani se nevypořádal s veškerou jejich argumentací (uplatněnou např. v podání z 6. 5. 2024). Nová tvrzení a důkazy, jež přináší navrhovatelka až v průběhu odvolacího řízení, mají být posouzeny optikou § 213 odst. 4 o. s. ř.5. Navrhovatel s podaným odvoláním nesouhlasil, navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.6. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 1 odst. 3, 4 a § 28 z. ř. s., aniž by byl vzhledem k tomu, že dané řízení je možno zahájit i bez návrhu, vázán mezemi, ve kterých se odvolatelka domáhá přezkoumání rozhodnutí (§ 28 odst. 2 z. ř. s.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Řízení v dané věci je řízením ve statusové věci právnických osob podle § 85 písm. a) z. ř. s., a proto se podle § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. podpůrně použije občanský soudní řád všude tam, kde příslušná otázka není řešena přímo v rámci z. ř. s.8. Navrhovatel podal u soudu prvního stupně návrh na zrušení společnosti (mimo jiné) z důvodu, že společnost nevykonává svou činnost, resp. není schopna vykonávat svou činnost, po dobu více než jednoho roku, s tím, že tyto skutečnosti naplňují zrušovací důvod uvedený v § 93 písm. b) z. o. k.9. Podle § 93 z. o. k. soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také, jestliže a) pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; to neplatí, byla-li založena i za účelem správy vlastního majetku nebo za jiným účelem než podnikání, b) není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel.10. Podle § 172 odst. 1 o. z., soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem, c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo d) tak stanoví zákon.11. Odvolacím soud doplnil dokazování (aktuálním) výpisem z obchodního rejstříku společnosti a přehledem listin založených ve sbírce listin obchodního rejstříku, z nichž bylo zjištěno, že společnost má (celkem) tři (zapsané) jednatele, poslední účetní závěrka, jež byla společností založena do sbírky listin, byla založena 18. 11. 2015 (jednalo se o účetní závěrku za rok 2014). Žádná další účetní závěrka společnosti do sbírky listin založena nebyla.12. Účelem § 93 písm. b) z. o. k. je dosáhnout zániku těch obchodních korporací, které zcela pozbyly důvod své existence, jelikož nejsou schopny vykonávat svoji činnost.13. Soudní praxe je přitom ustálena v posouzení, že na to, zda je obchodní korporace schopna vykonávat svoji činnost a plnit svůj účel, je třeba usuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci. Jestliže se obchodní korporace aktivně hájí v řízení o jejím zrušení, naznačuje, že je schopna i vykonávat svoji činnost. A naopak, nebude-li se tohoto řízení obchodní korporace aktivně účastnit, bude ve většině případů možné uzavřít, že jsou naplněny předpoklady pro její zrušení a nařízení její likvidace. Neschopnost vykonávat svoji činnost nelze zaměňovat s nečinností či s neschopností vykonávat svoji činnost řádně (srov. např. již soudem prvního stupně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4030/2017, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1233/2019, dostupné např. na www.nsoud.cz).14. Převedeno do poměrů projednávané věci, nebyla-li společnost v průběhu předmětného řízení (jakkoli) aktivní (z její strany nebyl v průběhu řízení učiněn žádný úkon), nezakládá-li do sbírky listin po dobu 9 let žádné účetní závěrky, ačkoli byla ke splnění své povinnosti v průběhu řízení vyzvána (jak se podává z usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2023, č. j. 37 Cm 131/2023-13), pak uvedené skutečnosti (nepochybně) vedou k závěru, že společnost není schopna vykonávat svou činnost, jsou tak naplněny předpoklady pro její zrušení s likvidací, jak správně dovodil soud prvního stupně.15. Rozhodnutí soudu prvního stupně přitom netrpí odvolateli namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. K tomu lze z bohaté soudní judikatury odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele.“ V poměrech projednávané věci je z toho, jak soud prvního stupně formuloval výrok přezkoumávaného usnesení, jaké odkazy na ustanovení zákona použil, jasné, jakou úvahou se řídil. Proti přijatým závěrům také odvolatelé argumentují, tvrdíce, že důvody pro zrušení společnosti nejsou dány. Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnut je v tomto smyslu srozumitelné a dostatečné, a řízení v projednávané věci touto vytýkanou vadou, ani vadami jinými, netrpí.16. Důvodnou odvolací soud neshledal ani námitku odvolatelů týkající se neprovedení všech jimi navrhovaných důkazů. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, totiž plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2