2 Cmo 24/2024-37 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně přiznal podle § 7 odst. 1 nařízení vlády 351/2013 Sb., likvidátorovi odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu hotových výdajů podle § 9 nařízení ve výši 2 980,58 Kč (výrok I.), stanovil, že odměna a hotové výdaje budou vyplaceny státem z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně (výrok II.), návrh likvidátora na přiznání hotových výdajů do částky 1 190 Kč zamítl (výrok III.) a zamítl také jeho návrh na odměnu nad částku 10 000 Kč (výrok IV.).2. Vzhledem k tomu, že v rámci likvidace nebyl zjištěn žádný majetek, soud podle § 7 nařízení v souladu s usnesením Vrchního soudu Praha č. j. 14 Cmo 78/2022-49 z 25.4.2022 přiznal odměnu ve výši 10 000 Kč a ve zbytku ji zamítl. Hotové výdaje se sestávají z inzerce v obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč, z CDCP ve výši 360,58 Kč a cestovného ve výši 442 Kč. Výše cestovného byla přitom s odkazem na konkrétní judikaturu soudů vyšších stupňů citovanou v bodě 10 napadeného usnesení počítána z místa nejbližší provozovny ve , adresa, . Nad rámec výše uvedeného byl návrh na přiznání hotových výdajů zamítnut. Výše přiznaných náhrad bude hrazena ze zjištěného majetku spolku ve výši 117,89 Kč a ve zbytku z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně.3. Likvidátor ve včasném odvolání do výroků I., II., III navrhl, aby mu soud přiznal další částku 2 100 Kč jako DPH z částky 10 000 Kč přiznané mu jako odměnu likvidátora a dále navýšil hotové výdaje ve výši jím účtované. Konstatoval, že je plátcem DPH, a proto na ní má nárok, přičemž ta bude odvedena zpět do státního rozpočtu. Adresa provozovny likvidátora je platná až od 1.4.2023, přičemž do 31.3.2023 byla provozovna na adrese , adresa, , odkud tak měly být počítány úkony cestovného. Sídlo spolku bylo navštíveno 23.1.2023. Návštěvu považuje za nezbytnou pro ověření, že na adrese sídla spolku skutečně neexistuje a není možné zajistit účetní dokumenty nebo majetek spolku.4. Podáním z 23.1.2024 se likvidátor vzdal odvolání proti nepřiznání DPH.5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 19 z. ř. s.), a shledal odvolání likvidátora zčásti nepřípustným, zčásti nedůvodným.6. K odvolání likvidátora proti výroku II. napadeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o tom, že část odměny bude vyplacena z rozpočtových prostředků soudu, je třeba uvést, že podle platné právní úpravy jsou k podání odvolání subjektivně legitimováni především účastníci řízení, jimž nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, případně jim byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech (§ 201 o. s. ř.). Právo podat odvolání je vázáno na to, že napadené rozhodnutí určitým způsobem negativně zasáhlo do práv či oprávněných zájmů odvolatele. V poměrech posuzované věci je však nutno konstatovat, že usnesení soudu prvního stupně v předmětné části, nemohlo mít na sféru práv likvidátora žádný dopad. Napadenou částí usnesení o jeho právech a povinnostech rozhodováno nebylo; byl jí pouze specifikován zdroj, z něhož bude část odměny ze strany státu vyplacena.7. Odvolací soud proto odvolání likvidátora proti výroku II. usnesení podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou.8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že likvidátor jako insolvenční správce požádal podáním ze dne 2. 3. 2023, adresovaným Ministerstvu spravedlnosti, o zápis změny provozovny s tím, že ke dni 1. 4. 2023 se zřizuje provozovna na adrese , adresa, a provozovna na adrese , adresa, se ke dni 31. 3. 2023 zrušuje.9. Podle § 9 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. náleží likvidátorovi cestovní náhrady v rozsahu a za podmínek stanovených pro zaměstnance v pracovním poměru v zákoníku práce s tím, že za pravidelné pracoviště likvidátora se považuje jeho sídlo, případně bydliště.10. Z žádosti o zápis změny provozovny sice vyplývá, že likvidátor měl až do 31. 3. 2023 provozovnu na adrese ve , adresa, , z ničeho však již nevyplývá, že by cestu, kterou likvidátor vykonal do sídla zaniklého spolku, uskutečnil ještě před změnou provozovny, tj. před 1. 4. 2023. Jeho tvrzení, že tomu tak bylo (uvedené až v odvolacím řízení), zůstalo ničím nedoloženo. Nevyplývá ani z konečné zprávy ze dne 5. 8. 2023, ani z vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů doručené soudu 20. 10. 2023. Soud prvního stupně proto nepochybil, když likvidátorovi přiznal pouze náhradu na cestu z aktuální provozovny likvidátora do sídla zaniklého spolku.11. Pokud jde o požadavek na přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 2 100 Kč (počítané z odměny ve výši 10 000 Kč), ustálila se rozhodovací praxe soudů na tom, že likvidátorovi nelze tuto náhradu (nad rámec přiznané odměny) přiznat (k tomu např. usnesení ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 14 Cmo 208/2017, ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 7 Cmo 305/2018, nebo ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 14 Cmo 421/2019). Důvodem toho je absence právní úpravy, která by přiznání této náhrady umožňovala. Náhrada za daň z přidané hodnoty může být přiznána jen na základě výslovné právní úpravy (např. § 38 odst. 1, věta třetí insolvenčního zákona, § 17 odst. 5 zákona o znalcích a tlumočnících, § 137 odst. 3 o. s. ř., § 90 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu nebo § 10 odst. 4 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci). Analogii k dovození platební povinnosti státu použít nelze. Ustanovení, z nichž by vyplývalo, že likvidátorovi náleží vedle přiznané odměny ještě náhrada za daň z přidané hodnoty, občanský zákoník (v části upravující likvidaci), ani prováděcí předpis (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) neobsahuje.12. S ohledem na shora uvedené odvolací soud usnesení ve výrocích I. a III. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.