2 Cmo 72/2024-31 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně přiznal podle § 7 odst. 1 nařízení vlády 351/2013 Sb., dále jen nařízení, likvidátorovi odměnu ve výši 9 000 Kč (výrok I.) a náhradu hotových výdajů podle § 9 nařízení ve výši 4 295,40 Kč (výrok II.), přičemž stanovil, že odměna a hotové výdaje budou vyplaceny státem z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně.2. Vzhledem k tomu, že v rámci likvidace nebyl zjištěn žádný majetek, soud podle § 7 odst. 1 nařízení v souladu přiznal odměnu ve výši 9 000 Kč. Hotové výdaje sestávající se z inzerce v obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč neshledal jako účelně vynaložený výdaj, stejně jako výdaj za zpracování a podání daňového přiznání ve výši 4 840 Kč, když ze sdělení likvidátora vyplývá, že se jedná o nemajetnou společnost. Oznámení o vstupu společnosti do likvidace v obchodním věstníku je pouze další způsob, jak seznámit věřitele se vstupem do likvidace a informovat, jak přihlásit své pohledávky. Postačuje však údaj o vstupu společnosti do likvidace zapsaný do obchodního rejstříku. Případné přihlášení věřitelů by s ohledem na vědomost o nemajetnosti společnosti nemělo na likvidaci žádný vliv. Zpracování daňového přiznání nelze považovat za účelně vynaložený náklad, když v situaci nemajetné společnosti není k dokončení likvidace a jejímu výmazu potřeba předkládat souhlas finančního úřadu s výmazem společnosti, postačí prohlášení likvidátora o neexistenci majetku, na jehož základě obchodní rejstřík společnost vymaže. Za nepřiměřený je třeba považovat výdaj za archivaci ve výši 7 000 Kč, který se u obdobných likvidací pohybuje v rozmezí do 2 000 Kč. Za nepřiměřené je třeba považovat i administrativní výdaje, v nichž jsou dle likvidátora obsaženy výdaje na kancelářské potřeby, kopírování a telefon v souhrnné výši 2 000 Kč, které sice nebyly prokázány, jak ukládá § 9 odst. 2 nařízení, ale z úřední činnosti je soudu známo, že v obdobných případech je považována za přiměřenou náhrada paušálních výdajů ve výši 600 Kč.3. Likvidátor ve včasném odvolání do výroku II. navrhl, aby mu soud přiznal náhradu hotových výdajů v jím požadované výši. Poukázal na povinnost likvidátora jednat s péčí řádného hospodáře. S touto povinností je spojena povinnost likvidátora oznámit bez zbytečného odkladu vstup právnické osoby do likvidace spolu s výzvou věřitelům přihlásit ve stanové lhůtě pohledávky (§ 198 o. z., § 13, 14 nařízení), kdy tato povinnost je obligatorní. Likvidátorovi je z jeho praxe známo, že i při ukončení likvidace se může objevit majetek, který na počátku či v průběhu likvidace nebyl znám. Povinností likvidátora je zajistit řádné vedení účetnictví a jeho evidenci. Zpracování účetních výkazů, tj. podání daňových přiznání včetně rozvahy a výsledovky účetní jednotky je také účelně vynaloženým nákladem likvidace. Povinností likvidátora je sestavit ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu, soupis jmění právnické osoby vyplývá z § 199 o. z., jedná se o povinnost kogentní. Povinnost zpracovat daňové přiznání vyplývá likvidátorovi rovněž ze zákona. Výdaje za účetní služby nelze považovat za dodatečné náklady, jsou to hotové výdaje likvidátora, které je mu stát povinen zaplatit. Odkázal v tomto směru na rozhodovací praxí odvolacího soudu. Ve vztahu k nákladům za archivaci poukázal na nejednotnou praxi soudu prvního stupně k této otázce. Uvedl, že by mělo být přihlédnuto k tomu, že délka archivačního období je 10letá a zahrnuje veškeré úkony za tu dobu prováděné nebo předpokládané.4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 19 z. ř. s.), a neshledal odvolání důvodným.5. Podle § 9 odst. 2 nařízení má likvidátor právo také na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů, tj. zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Dle ust. § 9 odst. 3 nařízení pak hradí-li stát náhradu hotových výdajů v případě, že ji nelze zcela nebo zčásti uhradit z majetku zrušené právnické osoby, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z těchto zdrojů, nejvýše však ve výši 50 000 Kč.6. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024 sp. zn. Cpj 203/2023 platí, že nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí.Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.7. Z obsahu spisu se podává, že řízení o zrušení spolku bylo zahájeno z důvodu, že tento nesídlí na adrese zapsané ve spolkovém rejstříku. Z vlastní činnosti soudu prvního stupně pak, že účastník vznikl v roce 2008, nevyvíjí žádnou činnost, nereaguje na výzvy soudu, nesídlí na adrese svého sídla zapsaného ve veřejném rejstříku.8. Odvolací soud dále zjistil, že ve Sbírce listin rejstříkového soudu nebyly (vyjma písemností založených likvidátorem) zveřejněny žádné listiny.9. S ohledem na zjištění výše uvedená je odvolací soud názoru, že likvidátor poté, kdy byl jmenován do své funkce, mohl vlastním šetřením zjistit, že spolek výše uvedený nemá žádný majetek. Měl proto postupovat způsobem předpokládaným v § 82 odst. 1 věty druhé z.ř.s. a mohl podat bez dalšího návrh na výmaz spolku z veřejného rejstříku, aniž činil oznámení o vstupu společnosti do likvidace v obchodním věstníku (když samotný zápis likvidace v obchodním rejstříku je ve vztahu k případným věřitelům dostatečný, neboť s ohledem na nemajetnost společnosti nelze předpokládat uspokojení věřitelů) a aniž byl nucen nechat zpracovat a podávat daňové přiznání. V případě nemajetné společnosti totiž postačí prohlášení likvidátora o neexistenci majetku, na jehož základě mohlo dojít k výmazu spolku z veřejného rejstříku.10. Výdaje vynaložené likvidátorem za zveřejnění oznámení o vstupu společnosti do likvidace ve výši 2 178 Kč a za zpracování a podání daňového přiznání ve výši 4 840 Kč proto nelze považovat za účelně vynaložené náklady a nebylo možné je proto likvidátorovi přiznat, jak správně dovodil soud prvního stupně.11. Pokud se týká nákladů za poštovné a správní poplatky, pak tyto nebyly ničím doloženy. Nicméně odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, kdy tyto náklady přiznal ve výši 600 Kč, jako v případě obdobných typů likvidací. Za přiměřenou považuje i náhradu na archivaci ve výši 2 000 Kč, když s ohledem na hospodárnost a účelnost vynaložených nákladů lze vycházet z výdajů za archivaci u obdobných likvidací.12. S ohledem na shora uvedené odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.