2 Cmo 85/2023-68 — Vrchní soud v Praze

1. Navrhovatel se podáním ze dne 16.5.2022 domáhal určení neplatnosti rozhodnutí shora označeného. Uvedl zejména, že rozhodnutí nebylo odůvodněno, navrhovatel návrh odůvodní dodatečně poté, co mu bude doručeno odůvodnění napadeného rozhodnutí, o které v souladu s disciplinárním řádem zažádal. Na základě výzvy soudu prvního stupně ze dne 14.9.2022 navrhovatel doplnil odůvodnění podaného návrhu dne 19.10.2022. Účastnice popřela důvodnost podaného návrhu.2. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh na určení, že rozhodnutí Odvolací komise , Jméno advokáta D, ze dne 16.2.2022, sp. zn. OK 01/2022 je neplatné a navrhovateli uložil povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč.3. Soud prvního stupně konstatoval následující skutkový stav věci. Dne 16.2.2022 rozhodla Odvolací komise , Jméno advokáta D, o odvolání navrhovatele proti rozhodnutí , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 21.12.2021, č. j. EK 28/2020-4 tak, že rozhodnutí , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, zrušila a nově rozhodla, že navrhovatel spáchal disciplinární zločin a uložila mu za něj trest (rozhodnutí). Rozhodnutí bylo vydáno bez odůvodnění, na žádost navrhovatele bylo odůvodněno a dne 24.5.2022 bylo odůvodněné rozhodnutí zveřejněno na úřední desce (snímek úřední desky). Podle § 74 Disciplinárního řádu doručuje písemnost orgán prostřednictvím úřední desky (není-li stanoveno jinak). Písemnost doručovaná prostřednictvím úřední desky se považuje za doručenou dnem následujícím po dni uveřejnění (Disciplinární řád).4. Soud prvního stupně odkázal na § 258 a § 259 o. z. a zabýval se v prvé řadě otázkou, zda napadené rozhodnutí není rozhodnutím rozhodčí komise, neboť rozhodnutí před rozhodčí komisí upravuje podle § 267 o. z. jiný právní předpis, jímž je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen RozŘ). Nález rozhodčí komise je vykonatelný (§ 28 RozŘ) a lze jej napadnout pouze žalobou na zrušení (§ 31 a násl. ve spojení s § 40j RozŘ), což zjevně vylučuje, aby rozhodnutí rozhodčí komise bylo přezkoumáváno podle § 258 a násl. o. z., neboť RozŘ má vlastní (speciální) úpravu. Ze stanov účastníka a disciplinárního řádu však vyplývá, že Odvolací komise Fotbalové asociace není rozhodčí komisí spolku ani ve formálním, ani v materiálním smyslu, neboť tak není označena, materiálně se nezabývá spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a nepřezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku a stanovy výslovně zakotvují v článku 15 odst. 1 písm. f) právo obrátit se na soud, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu asociace pro rozpor se zákonem či stanovami. V posuzovaném případě proto navrhovatel správně napadá předmětné rozhodnutí návrhem na určení neplatnosti orgánu spolku podle § 258 a násl. o. z. Pokud jde o povahu lhůty podle § 259 o. z. je judikatura dlouhodobě ustálena v závěru, že jde o lhůtu hmotněprávní prekluzivní, jejíž zmeškání nelze prominout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2011, sp. zn. 29 Cdo 2490/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.11.2018, sp. zn. 14 Cmo 16/2018).5. Soud prvního stupně dále uvedl, že doktrína dospívá k závěru, že navrhovatel je v návrhu povinen (mimo jiné) vymezit svůj procesní návrh (§ 79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.). To znamená, že musí specifikovat nejen to, čeho se domáhá (předmět procesního nároku neboli petit), ale i důvody, pro které má být neplatnost vyslovena (základ procesního nároku), a to natolik určitě, aby bylo možné odlišit tvrzené důvody neplatnosti od jiných (skutkových) důvodů neplatnosti. Skutková tvrzení ovšem nemusí být právně kvalifikována. Nevymezí-li navrhovatel v návrhu přes výzvu předsedy senátu předmět a základ procesního návrhu, soud jeho návrh na zahájení řízení odmítne (§ 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. s. ř.). K tomu je zapotřebí přičíst, že má-li být navrhovatel v řízení úspěšný, musí procesní návrh vymezit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí. Učiní-li tak navrhovatel - byť k výzvě soudu (§ 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. s. ř.) - po marném uplynutí těchto lhůt, nemůže být v řízení úspěšný. Soud jeho návrh sice neodmítne, neplatnost napadeného rozhodnutí orgánu spolku již ovšem nevysloví a návrh na zahájení řízení zamítne.6. Navrhovatel v předmětné věci podal návrh u soudu dne 16.5.2022, avšak pouze blanketně, tj. nevymezil žádné důvody, pro které má být předmětné rozhodnutí neplatné, tj. rozporné se zákonem či stanovami. Navrhovatel tak učinil (k výzvě soudu) až dne 19.10.2022. Dle disciplinárního řádu účastníka se rozhodnutí odůvodňuje až k případné žádosti účastníka, a to po uhrazení poplatku. I pakliže by soud hodnotil běh lhůty podle § 259 o. z. tak, že počala běžet až poté, kdy bylo navrhovateli doručeno předmětné rozhodnutí včetně odůvodnění, tak lhůta k podání návrhu počala běžet nejpozději dne 25.5.2022 (neboť 23.5.2022 bylo předmětné rozhodnutí zveřejněno na úřední desce účastnice a následujícího dne podle disciplinárního řádu se považuje za doručené). Nejpozději dnem 25.5.2022 tak navrhovateli počala běžet tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůta k podání návrhu soudu pro rozpor rozhodnutí se zákonem či stanovami, přičemž posledním dnem lhůty byl den 25.8.2022. Nejpozději dne 26.8.2022 pak toto právo prekludovalo, neboť krom podání blanketního návrhu dne 16.5.2022 navrhovatel důvody neplatnosti vymezil až podáním návrhu ze dne 19.12.2022. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.7. Proti usnesení se odvolal ve lhůtě stanovené zákonem navrhovatel. V úvodu podaného odvolání zrekapituloval průběh řízení před soudem prvního stupně a jeho závěry. Nesouhlasí pak především se závěrem soudu prvního stupně, který počítal tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůtu k podání návrhu na neplatnost rozhodnutí, od doručení odůvodněného rozhodnutí. Zdůraznil dikci § 259 o. z., podle kterého platí, že právo dovolat se neplatnosti zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od jeho přijetí. Zdůraznil, že podstatné ve smyslu § 259 o. z. je kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl, nikoli to, kdy se dozvěděl o důvodech neplatnosti. Proto není správné počítat předmětnou lhůtu až od doručení odůvodněného rozhodnutí FAČR. Navrhovatel podal tedy návrh ve lhůtě, v níž se o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět (napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 16.2.2022 a navrhovatel podal svůj návrh u soudu dne 16.5.2022). Svůj návrh objektivně nemohl odůvodnit,, neboť mu bylo předmětné rozhodnutí doručeno bez odůvodnění. Pokud jej soud vyzval k doplnění návrhu, navrhovatel výzvě soudu řádně a včas vyhověl, soud měl v řízení dále pokračovat a návrh projednat. Podle navrhovatele soud pochybil, když podle něj poslední den k podání návrhu byl den 25.8.2022, nicméně výzvou ze dne 14.9.2022 soud požadoval doplnění návrhu o jeho odůvodnění a nic nebránilo soudu prvního stupně se návrhem zabývat. Poukázal ještě i na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl zrušit usnesení soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Podáním ze dne 7.11.2023 ještě navrhovatel doplnil své odvolání tak, že uvedl, že nepovažuje za zcela správné, že soud prvního stupně označil jeho původní návrh ze dne 16.5.2022 za blanketní návrh, když navrhovatel nevymezil žádné důvody, pro které má být předmětné rozhodnutí neplatné. Naopak navrhovatel se domnívá, že dostatečně odůvodnil svůj návrh, a to uvedením konkrétních skutečností, v nichž lze spatřovat rozpor se zákonem či stanovami, tj. že se navrhovatel nedopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Postup soudu prvního stupně nebyl tedy správný, když zamítl návrh navrhovatele, naopak soud se měl v rámci takto vymezeného důvodu neplatnosti pokračovat v řízení a nikoli návrh zamítnout. Navrhovatel setrval na svém odvolacím návrhu. Závěrem ještě odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5.9.2023, sp. zn. 9 Cmo 141/2023, které se týká obdobné věci. Učinil tak ve spojení s § 13 o. z.8. K odvolání navrhovatele se vyjádřil písemným podáním ze dne 15.6.2023 účastník. V úvodu svého vyjádření zrekapituloval odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a obsah odvolání navrhovatele. Odvolání má za nedůvodné. Zcela se ztotožňuje se závěrem o tom, že žaloba byla zamítnuta z důvodu zmeškání prekluzivní lhůty podle § 259 o. z., přesto, že na rozdíl od soudu má účastník za to, že lhůta k podání návrhu započala svůj běh již dne 16.2.2022. Tento výklad nic nemění na tom, že navrhovatel svůj návrh doplnil zákonem požadovaným způsobem až po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené právě § 259 o. z. Navrhovatel podal žalobu k soudu dne 16.5.2022, tedy poslední den tříměsíční prekluzivní lhůty, podle navrhovatele, jak sám v odvolání uved