9 Cmo 160/2023-119 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl návrh navrhovatelky na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění , Jméno advokáta B, (dále jen „společenství“) přijatých dne 1. 11. 2022 (výrok I.), vyslovil neplatnost všech usnesení přijatých na shromáždění společenství dne 20. 12. 2022 (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Ohledně shromáždění ze dne 1. 11. 2022 soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozvánka na shromáždění byla sice navrhovatelce doručena o den později, než doručena podle stanov být měla, avšak takové porušení stanov bylo zcela marginální a nemohlo vyvolat závažné právní následky. Vedle toho na shromáždění dne 1. 11. 2022 bylo přijato (kromě procedurálních věcí) jen usnesení o schválení účetní závěrky za rok 2021, což je otázka, která nemá žádný dopad do práv a povinností navrhovatelky, a nepředstavuje tak důležitý důvod pro zásah soudu do právních poměrů společenství. Naproti tomu na shromáždění dne 20. 12. 2023 byla rozhodováno o důležitých záležitostech, jmenovitě o změně stanov a rekonstrukci elektroinstalace, přičemž pozvánka na shromáždění byla odeslána 11 dnů před jeho konáním, tj. lhůta daná stanovami v délce 15 dnů byla zkrácena o 4 dny, a navíc nebylo zřejmé, kdy se pozvánka dostala do sféry dispozice navrhovatelky. Navrhovatelku je tedy třeba považovat za přehlasovaného vlastníka. Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo podle soudu prvního stupně namístě vyslovit neplatnost usnesení přijatých na shromáždění ze dne 20. 12. 2022. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle poměru úspěchu ve věci za situace, kdy účastníci byli v řízení úspěšní jen zčásti.2. Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka blanketní odvolání, kterým napadla výroky I. a III. Následně v doplnění odvolání uvedla, že z finančních důvodů odvolání směřuje jen do výroku III. o nákladech řízení. Uvedené podání proto odvolací soud posoudil podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jako částečné zpětvzetí odvolání a podle § 207 odst. 2 o. s. ř. řízení o odvolání proti výroku I. napadeného usnesení zastavil.3. Navrhovatelka ve svém odvolání uvádí, že společenství podle ní zavinilo podání návrhu i proti usnesením přijatým na shromáždění ze dne 1. 11. 2022. Společenství totiž nezveřejnilo zápis z tohoto shromáždění a na žádost navrhovatelky jí sdělilo, že na něm nebylo schváleno žádné usnesení, s výjimkou usnesení, že příští shromáždění bude svoláno ve lhůtě kratší než 15 dnů, která je uvedena v čl. VI odst. 7 stanov. Mylnost tohoto sdělení potvrdil předseda výboru společenství až u jednání soudu. Navrhovatelka se tedy oprávněně domnívala, že došlo i ke změně stanov. Ostatně i na druhém shromáždění dne 20. 12. 2022 bylo schváleno něco, co vůbec nebylo na programu. Podle navrhovatelky měl tedy soud prvního stupně zásadu úspěchu ve věci doplnit zásadou zavinění a přiznat jí náhradu nákladů řízení. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil ve výroku III. tak, že jí přizná náhradu nákladů řízení.4. Společenství ve svém vyjádření uvádí, že i v odpovědi navrhovatelce bylo uvedeno, že ke zkrácení lhůty ke svolání shromáždění dojde jen u shromáždění následujícího, neboť jinak by termín vyšel mezi vánoční svátky, kdy by se shromáždění nemuselo sejít v usnášeníschopném složení.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Odvolací soud předesílá, že řízení o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků je řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a má charakter řízení nesporného. Z toho také plyne označení účastníků řízení. Uvedený zákon upravuje náhradu nákladů řízení v § 23 pouze pro řízení, která lze zahájit i bez návrhu, a pro řízení ve věcech manželských a partnerských. Řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady však upravuje § 1209 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. jako řízení, které lze zahájit jen na návrh. Odkazem v § 1 odst. 3 z. ř. s. se proto náhrada nákladů řízení řídí občanským soudním řádem.7. Pode § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odstavec 2). I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (odstavec 3).8. Podle § 143 o. s. ř. žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.9. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).10. Odvolací soud připomíná ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které „rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení“ (nález ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06, a mnohé další).11. Z citovaného ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř jasně plyne, že zásada zavinění se při rozhodování o nákladech řízení uplatní jen tehdy, bylo-li řízení zastaveno. Jen tehdy má totiž smysl posuzovat, který z účastníků zavinil zastavení řízení. V projednávané věci však soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, zásada zavinění se proto neuplatní a o nákladech řízení tedy soud prvního stupně rozhodl správně podle zásady úspěchu ve věci. Ostatně ani z navrhovatelkou citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01, nevyplývá, že by se v případě rozhodnutí ve věci samé měla náhrada nákladů řízení řídit zásadou zavinění. Navrhovatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2856/21, se pak zabývá specifickou situací náhrady nákladů řízení v případě zastavení exekuce pro nevykonatelnost exekučního titulu, a na projednávanou věc proto nedopadá.12. Jinak řečeno, otázkou zavinění by se soudy mohly zabývat jen tehdy, pokud by navrhovatelka vzala návrh zpět ihned poté, co byl v řízení zjištěn skutečný obsah usnesení přijatých na shromáždění ze dne 1. 11. 2022. Jestliže však na podaném návrhu trvala i poté, co v řízení vyšlo najevo, že na uvedeném shromáždění nebylo rozhodováno o změně stanov, nelze při rozhodování o nákladech řízení přihlížet k její údajné motivaci k podání návrhu.13. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku III. jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.).14. V odvolacím řízení bylo společenství plně úspěšné. Podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. mu proto přísluší náhrada účelně vynaložených nákladů, které sestávají z paušální náhrady nákladů za 1 úkon v řízení ve výši 300 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).