14 Cmo 119/2025-131 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl dle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá dle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodnutí neobsahovalo s odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s. další odůvodnění.2. Proti výroku II. podala 2. účastnice odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud odvoláním napadený výrok změnil tak, že navrhovatelka je povinna nahradit 1. a 2. účastnici náklady řízení, „jejich výše bude určena samostatným usnesením“.3. Odvolatelka má za to, že soud prvního stupně na místo § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. nesprávně aplikoval § 23 z. ř. s. Navrhovatelka vzala zpět návrh po pěti letech od podání návrhu, přičemž 1. a 2. účastnici v mezidobí vznikly náklady řízení spočívající v (tam specifikovaných) nákladech právního zastoupení.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. k odvolání navrhovatelky výrok II. usnesení soudu prvního stupně a neshledal odvolání důvodným.5. Předmětné řízení je dle § 85 písm. a) z. ř. s. nesporným řízením ve statusových věcech právnických osob, které lze zahájit i bez návrhu, v němž se uplatní zásady uvedené v obecné části z. ř. s. Otázka náhrady nákladů řízení upravených v tomto zákoně je tak řešena v § 23 a 24 z. ř. s., jež jsou lex specialis ve vztahu k § 142 i § 146 o. s. ř. (shodně např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 14 Cmo 1/2021, či z komentářové literatury Svoboda, K., in Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, § 23).6. V daném řízení se tak otázka náhrady nákladů řízení řídí primárně § 23 větou první z. ř. s. (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1135/2017, uveřejněné pod číslem 36/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze ve výjimečných případech lze některému z účastníků náhradu nákladů řízení přiznat dle § 23 věty druhé z. ř. s. Odvolatelka však žádné takové skutečnosti netvrdí a (bez dalšího) se nepodávají ani z obsahu spisu. Nelze pak ani přehlížet, že navrhovatelka vzala svůj návrh zpět s ohledem na průběh insolvenčního řízení vedeného vůči 1. účastnici, když (jak uvedla) „po zrušení konkursu dojde i ke zrušení 1. účastnice bez likvidace“ (§ 173 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), tedy další vedení řízení považovala za nehospodárné.7. V poměrech projednávané věci nebyl důvod aplikovat § 23 větu druhou ani § 24 z. s. ř., náhrada nákladů řízení účastníků se tak řídí § 23 větou první z. ř. s.8. S ohledem na výše uvedené důvody odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku II. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.9. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení odvolací soud rovněž aplikoval § 23 větu první z. ř. s. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když ani pro odvolací řízení důvod pro aplikaci věty druhé § 23, či § 24 z. ř. s. neshledal.