14 Cmo 70/2025-95 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že „soud nepřiznává likvidátorce , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , náhradu hotových výdajů za účetní služby ve výši 2 904 Kč“.2. Šlo již v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Prvním usnesením ze dne 15. 10. 2024, č. j. 16 Cm 201/2022–31, soud prvního stupně zamítl návrh na schválení konečné zprávy o průběhu likvidace ze dne 11. 7. 2024 [výrok I.], „určil“ likvidátorce , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „likvidátorka“), zaniklé společnosti , právnická osoba, v likvidaci, IČO , IČO, (dále jen „společnost“), odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 10 000 Kč a „schválil vyúčtování hotových výdajů“ ve výši 171 Kč (věta první), a dále rozhodl, že uvedená odměna a náhrada hotových výdajů v souhrnné výši 10 171 Kč budou likvidátorce vyplaceny Českou republikou z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Hradci Králové po právní moci usnesení (věta druhá) [výrok II.]. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 14 Cmo 338/2024-48, v části věty první výroku II. týkající se hotových výdajů a ve větě druhé výroku II. usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se posouzením účelnosti vynaložení hotových výdajů a tedy zkoumat, zda likvidátorka nejprve provedla potřebné šetření za účelem zjištění, v jakém stavu se nachází jmění likvidované společnosti (resp. zda, pokud by potřebné šetření provedla, mohla důvodně předpokládat, že společnost je nemajetná), a až následně (ten který) hotový výdaj vynaložila. Ve světle těchto závěrů měl posoudit, zda likvidátorka nepostupovala mechanicky a zda pečlivě zvážila, zda bude zamýšlený hotový výdaj vynaložen účelně.3. Likvidátorka (k výzvě soudu prvního stupně) sdělila, že určité úkony bylo nutné provést, „aniž mohla vědět, jaká bude likvidační podstata“. Mezi ně spadalo zjišťování existence pohledávek a dluhů společnosti a likvidátorkou specifikované účetní úkony (např. zjištění, zda existují data z minulých let, sestavení účetní závěrky ke dni vstupu do likvidace, případné zaúčtování rozdílů v účetním softwaru). Účetní služby pro likvidátorku provedla společnost , právnická osoba, , sídlem , adresa, , IČO , IČO, (dále jen „společnost UTS“). Na základě uvedených šetření likvidátorka zjistila, že společnost je nemajetná, pročež další úkony již prováděny nebyly.4. Soud prvního stupně své (v pořadí druhé) rozhodnutí odůvodnil odkazem na závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, Cpjn 203/2023, uveřejněného pod č. 1/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v sešitu č. 3/2024 vydaném dne 10. 4. 2024 a na § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále též jen „nařízení“). Při posuzování účelnosti uvedeného výdaje se zabýval otázkou, zda likvidátorka mohla po provedení potřebného šetření důvodně předpokládat, že společnost je nemajetná, a zda skutečně existovaly důvody pro delegování výkonu dané činnosti na třetí osobu. Z odpovědi likvidátorky na výzvu soudu dovodil, že již po provedeném prvotním šetření (zaslání dotazů na jednotlivé instituce) bylo zřejmé, že je společnost nemajetná. Likvidátorka byla jmenována do této funkce ze seznamu insolvenčních správců, a tedy po ní lze spravedlivě požadovat, aby jednoduché účetní úkony v rámci likvidace nemajetné společnosti zpracovala sama. Zároveň nejde o případ, kdy by osobní výkon této činnosti samotnou likvidátorkou představoval překročení jistého odborného a přiměřeného časového rámce, který by nebylo možno po likvidátorce spravedlivě požadovat. Soud prvního stupně proto rozhodl, jak je uvedeno výše. Jelikož předchozí odvolání likvidátorky směřovalo toliko do nepřiznání náhrady hotových výdajů ve výši 2 904 Kč, uvedl soud prvního stupně v odůvodnění, že likvidátorce bude soudem vyplacena částka ve výši 10 171 Kč, sestávající z odměny za provedenou likvidaci ve výši 10 000 Kč a náhrady hotových výdajů (poštovného) ve výši 171 Kč.5. Proti usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že jí za účetní služby přizná náhradu ve výši 2 904 Kč.6. Namítá, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil. Výzvě soudu prvního stupně k prokázání účelnosti vynaložení výdaje za účetní služby vyhověla, přičemž na počátku likvidace nemohla vědět, jaká bude likvidační podstata společnosti. Je přesvědčena, že i po zjištění, že ve sbírce listin obchodního rejstříku jsou založeny pouze „nulové“ účetní závěrky, byla oprávněna delegovat výkon účetních služeb na společnost , Anonymizováno, . Z vyjádření společnosti , Anonymizováno, zjistila, že určité úkony musí být provedeny bez ohledu na (ne)majetnost společnosti. Jde o zjištění, zda existují data z minulých let, sestavení účetní závěrky ke dni vstupu společnosti do likvidace, případné zaúčtování rozdílů s nutností využití účetního softwaru a komunikaci se správcem daně. Účetní závěrky sestavované v průběhu likvidace přitom nejsou „nulové“, neboť je třeba zahrnout i odhadované náklady na probíhající likvidaci. Uvedené činnosti provedla společnost , Anonymizováno, , včetně sestavení daňového přiznání za rok 2023. Dovozuje, že její povinností bylo sestavit zahajovací rozvahu a soupis jmění likvidované společnosti, a to bez ohledu na (ne)majetnost společnosti. Ani po seznámení se s obsahem účetních závěrek nemohla s jistotou vědět, zda nebude na základě dotazů rozeslaných dožádaným institucím zjištěn majetek společnosti. Na odpověď od dotázaných institucí je navíc třeba čekat až několik měsíců (k tomu dokládá odpověď subjektu žádaného o součinnost, obdrženou s cca půlměsíčním zpožděním). Likvidátor není povinen vést účetnictví osobně, neboť i v případě nemajetné společnosti je třeba mít pro tuto činnost příslušné odborné znalosti. Ani po prvotním šetření jí nemohlo být zřejmé, že společnost je nemajetná. Byla tak oprávněna delegovat (ještě před obdržením všech odpovědí od dožádaných institucí) výkon účetních služeb na třetí osobu.7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k následujícím závěrům.8. Jak rozvedeno výše odvolací soud předchozím rozhodnutím zrušil (v pořadí první) usnesení soudu prvního stupně v části věty první výroku II. týkající se (všech) hotových výdajů a ve větě druhé výroku II. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pravomocným se tedy stal (pouze) výrok I., kterým soud prvního stupně zamítl návrh na schválení konečné zprávy, a ta část věty první výroku II., v níž soud prvního stupně přiznal odvolatelce odměnu. K tomu, aby bylo rozhodnuto o celém (dosud nerozhodnutém) předmětu řízení ve smyslu § 152 odst. 2 věty první ve spojení s § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bylo třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o (celém) nároku odvolatelky na náhradu hotových výdajů spojených s likvidací. To se však nestalo. V odvoláním napadeném usnesení soud prvního stupně totiž rozhodl pouze tak, že odvolatelce „nepřiznal“ náhradu hotového výdaje za účetní služby ve výši 2 904 Kč. Taková formulace výroku nemůže, jak bude rozvedeno dále, obstát.9. Primárně tedy bylo na soudu prvního stupně, aby rozhodl o celém předmětu řízení. Z obsahu spisu (a ostatně i z prvního usnesení soudu prvního stupně) se podává, že odvolatelka vynaložila hotové výdaje (a žádá jejich náhradu) nejen za účetní služby, ale také za poštovné ve výši 171 Kč a za zveřejnění oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč. I nárok na přiznání náhrady těchto dvou hotových výdajů byl a zůstává předmětem řízení. Jelikož odvolací soud (předchozím) usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně i v části týkající se (všech) hotových výdajů, bylo na soudu prvního stupně, aby přímo ve výroku svého usnesení (§ 155 odst. 1 věta první ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl o tom, jaká celková částka se odvolatelce jako náhrada hotových výdajů přiznává, čímž by vyčerpal (celý) předmět řízení.10. Nadto soud prvního stupně nikoli správně formuloval výrok přezkoumávaného rozhodnutí. Dospěje-li totiž soud k závěru, že likvidátor hotové výdaje (či alespoň jejich část) vynaložil účelně a zároveň jejich vynaložení soudu doložil, je na místě rozhodnout, že se určitá částka náhrady hotových výdajů spojených s likvidací konkrétní společnosti likvidátorovi „přiznává“, a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit (specifikovat), z jakých částek výsledná (přiznaná) částka sestáv