5 Cmo 41/2025-45 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným usnesením soud prvního stupně v bodě I. výroku zastavil řízení, v bodě II. výroku rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 2 290 Kč žalobkyni a v bodě III. výroku uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 24 023 Kč žalobkyni.2. Podle odůvodnění soud zastavil řízení poté, co žalobkyně vzala zpět žalobu o zaplacení 82 250 Kč s odůvodněním, že v insolvenčním řízení vedeném vůči žalované byla jí přihlášená předmětná pohledávka zjištěna.3. Soud s odkazem na soudní judikaturu, podle níž prohlášení konkurzu na majetek dlužníka nebrání tomu, aby soud rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení na základě zpětvzetí žaloby žalobkyní zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Žalobkyně vzala důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalované, pohledávku v insolvenčním řízení přihlásila a tato pohledávka byla také zjištěna. Procesní zavinění zastavení řízení shledal soud na straně žalované, neboť důvodem zpětvzetí byla její insolvence.4. Žalovaná napadla usnesení v bodě III. výroku včas podaným odvoláním, v něž navrhla usnesení změnit tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení bude uložena žalobkyni. Soud nesprávně dovodil procesní zavinění zastavení řízení na straně žalované. Uvedla, že na její majetek byl prohlášen konkurz a z § 244 zák., č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, plyne, že v konkurzu neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, po zrušení konkursu je lze v pokračujícím civilním řízení přiznat, protože taková pohledávka stále existuje a nestává se naturální obligací. Nelze tedy přičítat k tíži žalované, že žalobkyně nevyčkala skončení insolvenčního řízení. Nelze dovozovat, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované. Prohlášení konkursu na majetek žalované rozhodně není důvodem, pro který by žalobkyně musela brát žalobu zpět. Nebylo možné vyloučit, že žalobkyně bude po skončení konkurzu se svou žalobou úspěšná. Je to naopak žalobkyně, komu měla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Zpochybňuje i závěr soudu prvního stupně, že žaloba byla podána důvodně. Tento závěr soud vyvodil ze skutečnosti, že pohledávka žalobkyně byla údajně v insolvenčním řízení zjištěna. Žalobkyně však v insolvenčním řízení nepředložila originály dluhopisů a nemohla v něm být bez doložení dluhopisů úspěšná s ohledem na to, že dluhopis je cenný papír, do něhož je právo na zaplacení přímo inkorporováno a bez jeho doložení by nebylo možné nárok přiznat. Vytkla soudu, že rezignoval na vlastní posouzení důvodnosti podané žaloby s pouhým odkazem na insolvenční řízení, v němž ale nedochází k soudnímu přezkumu pohledávky.5. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (§ 212 a násl. o. s. ř.), aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.).6. Soud prvního stupně na rozhodnutí o nákladech řízení aplikoval zcela správně ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., upravující otázku náhrady nákladů řízení v případě zaviněného zastavení řízení. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zjištění úpadku žalované v insolvenčním řízení lze kvalifikovat jako chování, které vyvolalo zpětvzetí návrhu. Žalovaná důvodně namítá, že ani v případě, že žalobkyní v insolvenčním řízení přihlášená a zjištěná pohledávka by v konkurzním řízení nebyla zcela nebo zčásti uspokojena, nebránilo by to žalobkyni pokračovat v tomto řízení i po skončení konkurzního řízení. Zjištění úpadku žalované a následné rozhodnutí o prohlášení konkurzu na její majetek samo o sobě není důvodem pro zpětvzetí žaloby. Z procesního hlediska zavinila zastavení řízení žalobkyně tím, že vzala žalobu zpět. Odvolací soud však ve specifických okolnostech, za nichž ke zpětvzetí došlo, shledal důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které nemusí být výjimečně náhrada nákladů řízení zčásti nebo zcela přiznána. Pohledávka žalobkyně, která byla předmětem řízení, je nepochybně pohledávkou, která by mohla být částečně uspokojena jen z konkurzní podstaty v konkurzním řízení. Z informací dostupných v insolvenčním rejstříku odvolací soud zjistil, že celková výše přihlášených pohledávek podle upraveného seznamu přihlášených pohledávek činila 23 069 590,99 Kč. S ohledem na nepoměrnou výši žalobkyní přihlášené pohledávky 82 250 Kč nelze reálně očekávat upokojení této pohledávky v konkurzním řízení. Ani v případě, že by žalobkyně v řízení pokračovala po zrušení konkurzu ohledně té části pohledávky, která by nebyla v konkurzním řízení upokojena, nebylo by možno ani v případě vyhovujícího rozsudku možno reálně očekávat uspokojení pohledávky žalobkyně v případném exekučním řízení vůči dlužníku po zrušení konkurzu. Pokud žalobkyně za této situace vzala žalobu zpět, skutečně tímto postupem eliminovala vznik dalších zbytečných nákladů. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované, jíž by jinak náhrada nákladů řízení náležela, za aplikace ust. § 150 o. s. ř., shledal odvolací soud v této věci přiměřené a důvodné.7. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu změnil tak, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.8. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal odvolací soud žádnému z účastníků. Změna výroku o náhradě nákladů řízení, založená na aplikaci § 150 o. s. ř. nemůže být vykládána jako úspěch žalované (a ostatně ani žalobkyně) ve smyslu § 142 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. v odvolacím řízení.9. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že důvodné neshledal ani výhrady žalované k postupu soudu prvního stupně, který se ani předběžně nezabýval posouzením důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Takový závěr může soud učinit až na základě právního posouzení skutkového stavu zjištěného z provedeného dokazování. Originál hromadného dluhopisu, z něhož žalobkyně uplatněný nárok odvozuje, byl soudu prvního stupně předložen a je uložen v úschově soudu pod pol. 4190/2024 Knihy úschov. Soud prvního stupně je přitom současně insolvenčním soudem, u nějž je insolvenční řízení vůči žalované pod sp. zn. MSPH 95 INS 6324/ vedeno.