5 Cmo 46/2025-77 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně neprominul žalovanému zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 6. 2024, č. j. 76 Cm 127/2023-188. V odůvodnění usnesení odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že po vydání usnesení ze dne 2. 1. 2025, č. j. 76 Cm 95/2024-56, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku výše uvedenému z důvodu, že žalovaný nezaplatil ve stanovené lhůtě soudní poplatek, požádal žalovaný o prominutí zmeškání této lhůty, přičemž soudní poplatek za odvolání zaplatil. Žádost žalovaný odůvodnil tím, že se stal obětí akutní zdravotní indispozice, která navíc narušila jeho rozpoznávací schopnosti do té míry, že nevyrozuměl své kolegy či rodinné příslušníky o potřebě zaplatit soudní poplatek s ohledem na blížící se konec lhůty k jeho úhradě. Zdravotní problémy žalovaného nastaly dne 19. 12. 2024 a nepříznivý stav pominul až koncem vánočních svátků, kdy následně byl žalovaný v rekonvalescenci a pracovně byl schopen se angažovat po Novém roce. Soud prvního stupně konstatoval, že tento stav neprokazují ani neosvědčují žalovaným předložená čestná prohlášení. I kdyby soud uvěřil, že zdravotní stav žalovaného byl natolik závažný, jak tvrdí, pak z čestného prohlášení manželky vyplývá, že vysoké horečky odezněly cca po týdnu (25. až 26. 12. 2024). Lze proto předpokládat, že ještě před koncem roku 2024 se zdravotní stav žalovaného zlepšil natolik, že zaplacení soudního poplatku mohl zajistit a požádat o prominutí zmeškání lhůty k jeho zaplacení dříve než až v reakci na usnesení o zastavení odvolacího řízení. Podle soudu prvního stupně byl návrh na prominutí zmeškání lhůty podán opožděně. Jestliže žalovanému od 27. 12. 2024 (příp. od 31. 12. 2024) bylo zdravotně lépe, byl by schopen své záležitosti již obstarat sám, což znamená, že v tuto dobu překážka, která zavinila zmeškání lhůty, již odpadla. Žalovaný však podal návrh na prominutí zmeškání lhůty až dne 17. 1. 2025 spolu odvoláním proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že není přesvědčen o tom, že zdravotní stav žalovaného byl natolik vážný a nepříznivý, aby mu objektivně znemožnil zajistit úhradu soudního poplatku, a nadto žalovaný návrh na prominutí zmeškání lhůty nepodal včas. Návrh byl proto zamítnut.2. Žalovaný podal proti usnesení včasné odvolání a navrhl jeho změnu tak, že návrhu na prominutí zmeškání lhůty bude vyhověno. Soudu prvního stupně vytkl, že jím tvrzené a doložené skutečnosti vyhodnotil formalisticky, když usoudil, že žalovaný byl schopen vyřizovat své věci ještě před koncem roku 2024, byť objektivně tomu bylo až po Novém roce, tj. konkrétně prvního dne, kdy byl práceschopný, což bylo 3. 1. 2025. Podle žalovaného formalistické rozhodnutí o tom, že (již zaplacený) soudní poplatek se žalovanému raději vrátí a jeho odvolání se neprojedná, představuje menší míru spravedlnosti než věcné projednání záležitosti na půdě odvolacího soudu. Žalovaný setrval na tom, že v důsledku zdravotní indispozice byla jeho rozpoznávací schopnost v dané době významně snížena. Polemika s tímto objektivně nepříznivým zdravotním stavem, který je u žalovaného navíc chronický, je pro žalovaného obtížně pochopitelná.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání podaného odvolání nařizoval jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že se jedná o odvolání nedůvodné.4. Z obsahu spisu se podává, že spolu s odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 1. 2025, č. j. 76 Cm 95/2024-56, jímž bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ve věci vydanému, podal žalovaný návrh na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení poplatku, přičemž uvedl, že lhůtu zmeškal z důvodů svého nepříznivého stavu, v jehož důsledku nebyl schopen vyhodnotit řádně své povinnosti k soudu a zajistit včasnou úhradu soudního poplatku nebo vyrozumět jiného rodinného příslušníka o potřebě tak učinit, když jeho rozpoznávací schopnosti byly v rozhodné době významně sníženy. Soud prvního stupně návrhu nevyhověl s odůvodněním, že žalovaný podal návrh na prominutí zmeškání lhůty opožděně a že i kdyby se jednalo o návrh včasný, není přesvědčen o tom, že zdravotní stav žalovaného byl natolik nepříznivý, aby mu objektivně znemožnil zajistit úhradu soudního poplatku.5. Odvolací soud předně připomíná, že konstantní judikatura stojí na závěru, že postup podle ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v případě lhůty k zaplacení soudního poplatku stanovené soudem podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích v úvahu, neboť se jedná o lhůtu soudcovskou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, bod 31). Zmeškání soudcovské lhůty nelze na rozdíl od zmeškání zákonné lhůty (např. lhůty pro podání odvolání podle § 204 odst. 1 o. s. ř.) prominout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, body 10 až 13, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 43/94). Odvolací soud dále konstatuje, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) „propadné“ lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18). V této souvislosti odvolací soud připomíná závěry usnesení ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4614/2018, jímž Nejvyšší soud zamítl žádost o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku za dovolání, podanou v reakci na zastavení dovolacího řízení, přičemž s poukazem na úpravu obsaženou v ustanovení § 9 odst. 2 a odst. 7 zákona o soudních poplatcích uzavřel, že vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku zákon výslovně spojuje následek, že soud k zaplacení poplatku po uplynutí lhůty nepřihlíží, přičemž nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, poplatková povinnost zaniká, nelze návrhu na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za dovolání vyhovět.6. Z toho, co výše bylo uvedeno, je zřejmé, že pro závěr o nutnosti návrh žalovaného zamítnout postačuje sama okolnost, že tento se týká lhůty k zaplacení soudního poplatku, u které je prominutí zmeškání s ohledem na její povahu bez dalšího vyloučeno. Nadbytečně se tak soud prvního stupně zabýval otázkou včasnosti podaného návrhu a rovněž otázkou, zda důvody, pro které žalovaný nemohl podle svých tvrzení poplatkovou povinnost splnit, jsou či nejsou omluvitelnými důvody.7. Z vyložených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako ve výroku věcně správné, byť s jiným odůvodněním.