14 To 1/2026-71 — Vrchní soud v Praze

1. Výrokem I. napadeného usnesení Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozhodl, že podle § 205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „z. m. j. s.“) se vyžádaný předává do Spolkové republiky Německo na základě evropského zatýkacího rozkazu (dále jen „EZR“) specifikovaného ve výroku tohoto usnesení k trestnímu stíhání pro trestné činy podrobně popsané ve výroku tohoto usnesení. O předání bylo rozhodnuto za současného přijetí ujištění, které poskytlo Státní zastupitelství v Ambergu. Krajský soud ve výroku napadeného usnesení ujištění formuloval tak, že v případě, že bude vyžádanému , Jméno odsouzeného, ve Spolkové republice Německo uložen nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, bude mu umožněn výkon tohoto trestu či ochranného opatření na území České republiky.2. Výrokem II. napadeného usnesení bylo podle § 206 odst. 1 z. m. j. s. rozhodnuto o vzetí vyžádaného do předávací vazby.3. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud předeslal, že rozhodoval na podkladě návrhu státního zástupce a EZR specifikovaného výše.4. Shrnul vyjádření vyžádaného, který se svým předáním nesouhlasil a k předmětu projednávané věci se odmítl vyjádřit. Vyjádřil se jen ke svým osobním poměrům. Bydlí u své matky v , Anonymizováno, , , adresa, , ale doručovací adresa zůstává stejná, a to , adresa, . Po sdělení, že na tuto doručovací adresu se krajskému soudu opakovaně nepodařilo doručit předvolání k veřejnému zasedání (na dny 26. 11. 20285 a 15. 12. 2025), připustil, že na této adrese neměl poštovní schránku, korespondence mu měla být ukládána k jeho písemné žádosti na poště. Nedokázal se jednoznačně vyjádřit k tomu, zda požadavek na tento způsob doručování ze strany poštovního úřadu byl platný v době, kdy se mu soud marně snažil doručit předvolání k veřejnému zasedání. Není nikde zaměstnán, pracuje pouze brigádně. Je proti němu vedeno trestní řízení u Okresního soudu , adresa, – sever, hlavní líčení bylo odročeno na 5. 2. 2026 s předpokladem vyhlášení rozsudku.5. Krajský soud konstatoval, že EZR, na jehož podkladě je řízení vedeno, byl vydán kompetentním orgánem. V odstavcích 5 až 8 odůvodnění napadeného usnesení podrobně vysvětlil, jakými úvahami dospěl k závěru, že není dán žádný z důvodů nepřípustnosti předání vyžádaného podle § 205 odst. 2 z. m. j. s., ani žádná okolnost, při jejíž existenci by vyžádaný nemusel být předán, podle § 205 odst. 3 z. m. j. s.6. V odstavci 9 odůvodnění napadeného usnesení krajský soud vysvětlil, proč o předání vyžádaného rozhodl přesto, že je proti jeho osobě aktuálně vedeno trestní řízení u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 1 T 56/2025, pro přečiny maření výkonu úředního a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku a přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku. Z vyžádaného stanoviska Okresního soudu Plzeň – sever totiž vyplynulo, že okresní soud by sice preferoval odložení předání, nicméně u vyžádaného neshledává důvody pro jeho vazební omezení, což je, nezbytnou podmínkou pro možné odložení předání vyžádané osoby na dobu, po kterou bude v České republice zbavena osobní svobody pro účely trestní řízení vedeného v České republice, včetně výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, pokud by jí byl pravomocně uložen.7. V posledním odstavci odůvodnění napadeného usnesení krajský soud připomněl, že vyžádaný nebyl v době rozhodování omezen na osobní svobodě předběžnou vazbou. Konstatoval, že rozhodnutí o vzetí vyžádaného do předávací vazby podle § 206 odst. 1 z. m. j. s. obligatorně navazuje na rozhodnutí o předání. Dodal, že účelem předávací vazby je zajistit realizaci samotného předání a nelze ji nahradit žádnými opatřeními uvedenými v § 73 a § 73a trestního řádu.8. Vyžádaný podal proti usnesení krajského soudu ihned po jeho vyhlášení stížnost, která byla následně odůvodněna jeho obhájcem. V odůvodnění stížnosti je stručně shrnut obsah rozhodnutí krajského soudu s tím, že krajský soud rozhodnutí opřel o EZR vydaný německým soudem. Ten označil jednání, jehož se měl vyžádaný dopustit, za krádež. Je namítáno, že krajský soud ustanovení z. m. j. s. vyložil po formální stránce a z odůvodnění napadeného usnesení není možné zjistit, o jaké důkazy se opíral německý soud před vydáním EZR. Vyžádaný přitom popírá, že by se dopustil stíhaných skutků.9. V odůvodnění stížnosti je dále citováno z odstavce 10 odůvodnění napadeného usnesení, že podle krajského soudu je obligatorním důsledkem rozhodnutí o předání za situace, kdy vyžádaná osoba v době rozhodnutí nebyla omezena na osobní svobodě předběžnou vazbou, rozhodnutí o vzetí této osoby do předávací vazby podle § 206 odst. 1 z. m. j. s. Krajský soud dle vyžádaného vyloučil, že účelem předávací vazby je zajistit realizaci samotného předání a konstatoval, že předávací vazbu nelze nahradit žádnými opatřeními uvedenými v § 73 a § 73a trestního řádu.10. Dle vyžádaného lze podle § 73 trestního řádu nahradit vazbu zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem. Vyžádaný namítl, že během jednání před krajským soudem nebyl upozorněn, že je zcela reálné, že bude vzat do předávací vazby a nebyl dotázán, zda nenavrhuje některý z institutů uvedených v ustanovení § 73 trestního řádu. Ze spisového materiálu dle jeho názoru vyplývá, že se na území České republiky nevyhýbal trestnímu stíhání, dostavil se i k předchozímu jednání krajského soudu a k výslechu ke státnímu zástupci. Ze znění poslední věty uvedené v odstavci 10 odůvodnění napadeného usnesení dle vyžádaného zcela jednoznačně vyplývá, že krajský soud rozhodl, aniž by zjišťoval, zda vyžádaný nesplňuje podmínky podle § 73 a § 73a trestního řádu. Přesto, že krajský soud zmínil trestní řízení vedené před Okresním soudem Plzeň-sever a tento soud vyžádaného nebral do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu. Dle názoru vyžádaného se jedná o zásadní nedostatek vydaného rozhodnutí o vzetí do předávací vazby, pro který by měl být tento výrok zrušen.11. Vyžádaný navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil, případně aby věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.12. Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení i řízení, které vydání usnesení předcházelo.13. V řízení před krajským soudem nezjistil žádné procesní vady. Byly dodrženy všechny zákonem stanovené lhůty a důsledně bylo dbáno na zachování práva vyžádaného na obhajobu.14. I vrchní soud shledal, že nejsou dány žádné důvody, pro které by vyžádaný neměl být předán. Krajský soud přesvědčivě vysvětlil, proč neshledal žádnou z překážek předání vyžádaného dle § 205 odst. 2 z. m. j. s., ani žádný z důvodů, při jejichž naplnění by vyžádaný nemusel být do vyžadujícího státu předán, upravených ustanovením § 205 odst. 3 z. m. j. s. Na jeho odůvodnění v tomto směru vrchní soud plně odkazuje. Ostatně vyžádaný ve stížnosti proti této argumentaci žádné konkrétní výhrady neměl.15. V reakci na konkrétní námitky uplatněné ve stížnosti může vrchní soud jen uvést, že v předávacím řízení orgány vykonávajícího státu, tedy České republiky, nezkoumají důvodnost trestního řízení vedeného ve státě vyžadujícím. Institut EZR byl do práva Evropské unie zaveden rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009, jako významný prostředek mezinárodní justiční spolupráce mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie sloužící k provedení zásady vzájemnosti, kterou Evropská rada označila za úhelný kámen justiční spolupráce. Mechanismus EZR je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie, což potvrdil též Soudní dvůr, když konstatoval, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku.16. Kompetentní orgán státu, který vykonává EZR, je tedy povinen vyžádaného předat, pokud neshledá některý z vyjmenovaných důvodů pro nepředání, případně nedospěje k závěru, že je namístě aplikace některého z důvodů, při jejichž splnění vyžádaný nemusí být předán. Jak již bylo uvedeno, žádný takový důvod ale v projednávané věci shledán nebyl. Krajský soud tedy plně v souladu se zněním z. m. j. s. i judikaturou Soudního dvora EU rozhodl o předání vyžádaného.17. Vrchní soud nemohl přisvědčit ani námitkám vyžádaného proti rozhodnutí o jeho vzetí do předávací vazby. Rozhodnutí o vzetí do předávací vazby v návaznosti na rozhodnutí o předání je totiž v naprostém souladu s ustanoven